„Oženil bych se s dámou – s hezkým nosem, netlustou, do 36 let a 160 cm výšky. Jsem zdravý, v kriminálu jsem dosud nebyl; mám sice říjení vždy jen v létě a v zimě, ale zato jsem hotov se zavázat před svatbou písemně, že udělím své choti kdykoliv tolik šlehů rákoskou na zadnici, kolik srdce její bude jen ždát. –“ Dámy: račte! Adresa: L. Klíma, Vysočany, hotel „Krása“.

Ukázky z Úvodu:

Ačkoli byl Klíma mnohokrát označován za předchůdce moderních uměleckých směrů, nebylo jeho dílo v českých avantgardních kruzích hojněji reflektováno. Na tuto skutečnost upozornil roku 1937 Kamil Bednář v článku s příznačnýn názvem Proč se mlčí? Zcela bez odezvy však Klímovo dílo mezi českými moderními umělci – zejména básníky – nezůstalo. V roce 1938 v anketě Lidových novin o nejzajímavější knihu roku uvedli Konstantin Biebl a Vítězslav Nezval do svého výběru Slavnou Nemesis. Druhý ze jmenovaných básníků byl Klímou údajně „přímo nadšený“ a pokoušel se prosadit vydání jeho korespondence u Františka Borového. V nepublikované disertační práci Otakara Höniga z roku 1939 lze dokonce najít zmínku o existenci Nezvalovy rukopisné studie s názvem „Snové práce v díle Ladislava Klímy“, již se však nepodařilo dohledat. Klímovské stopy nalézáme také u Františka Halase, jenž dle svědectví Jaroslava Seiferta řadil Svět jako vědomí a nic mezi desítku svých nejoblíbenějších knih. Už v roce 1925 zmiňoval autorovo jméno v přednášce o dadaismu pořádané brněnským Devětsilem a později plánoval zařadit jeho portrét do básnického cyklu navazujícího na Mrtvé tváře. Klímovy aforismy citoval ve svých denících Jiří Orten. František Hrubín pak v roce 1948 apeloval na Ludvíka Kunderu, aby svým známým v zahraničí dal k překladu Utrpení knížete Sternenhocha a zasloužil se tak o to, „aby byl Klíma jedním z největších světových autorů!“

.................

Spletité cesty, jimiž dílo Ladislava Klímy vstupovalo do české kultury, a způsoby, jimiž z ní bylo vylučováno, představují zvláštní kapitolu dějin české literatury a filozofie. Klíma byl po dlouhou dobu okrajovým, širší veřejnosti neznámým autorem – svědčí o tom i názvy článků jako Autor knihy, jež nebyla čtena (1911), Dílo neznámého filozofa (1922), Dílo filozofa, jež čeká na své čtenáře (1932), Proč se mlčí? (1937). O to silněji však jeho dílo rezonovalo v kruzích nejrůznějších svobodomyslných enkláv: jeho prvotinu propagoval časopis Karla Horkého Stopa a anarchistický čtrnáctideník Zádruha; ve čtyřicátých letech se k němu hlásilo uskupení tzv. dynamoarchistů, kteří v jeho díle nalézali „základy nového uměleckého myšlení“; později našel jeho odkaz odezvu u autorů Edice Půlnoc či v okruhu časopisu Tvář; v sedmdesátých a osmdesátých letech byl populárním autorem v undergroundovém společenství. Pro své radikální myšlení a jeho svéráznou prezentaci v úzké souvislosti s vlastním životem či pro experimentátorskou beletrii byl některými kritiky nadšeně přijímán jako nejoriginálnější (nejen) český myslitel a předchůdce celé řady moderních uměleckých směrů, jinými naopak bagatelizován jako pouhý epigon Friedricha Nietzscheho či odsuzován jako „chorobný zjev“.

Fragmentární povaha jeho textů, jejich specifická dvoudomost (rozkročení mezi filozofií a beletrií), jakož i krajně individualistická filozofie a snaha „překonat a rozvrátit běžné způsoby myšlení a argumentace“ představovaly výzvu pro soudobé kritiky a interprety a výzvou literární historii i dějinám filozofie zůstávají dodnes. Klímovo dílo se vzpírá jednoznačným výkladům a uniká z kategorií, do nichž bývá zařazováno. Uvědomovali si to i autoři klíčových interpretací. Emanuel Chalupný nazval rozsáhlé pojednání o Klímově myšlení Črtou z české metafyziky, Karel Vorovka uvedl článek věnovaný Traktátům a Diktátům tvrzením, že jde o knihu, o níž „není možno psáti ani kritiku, ani recenzi“, Jan Patočka skromně pojmenoval důslednou kritickou analýzu autorovy filozofie „Pokus o rozbor“. V souvislosti se snahami o postižení klímovského fenoménu znějí zvlášť naléhavě autorova slova z Vlastního životopisu: „z člověka zbude vždy jen fragment jeho“ (I 10).

Naše antologie představuje rozličné perspektivy, z jejichž hlediska bylo Klímovo dílo v letech 1904–1967 interpretováno. Ze silně polarizované recepce vybíráme zejména takové texty, které k němu přistupují jako k živé otázce a z nejrůznějších filozofických a estetických stanovisek je problematizují. Čtenář by si tak měl utvořit dobrou představu nejen o stěžejních otázkách, jež Klímovy texty nastolují, ale částečně také o povaze českého intelektuálního prostředí, v němž rezonovaly. Čtení o Ladislavu Klímovi je rozčleněno do čtyř oddílů. V prvním z nich se snažíme v co možná největší úplnosti pokrýt nečetné ohlasy, které vyvolala autorova prvotina. Druhá část představuje výběr z recenzí Traktátů a Diktátů. Ve třetím bloku mapujeme proměny Klímova obrazu od jeho smrti v dubnu 1928 až do roku 1948.

Závěrečný oddíl sestává ze tří stěžejních interpretací z let 1965 a 1967. Pozoruhodný je vývoj klímovské recepce i v následujících letech, domníváme se však, že podstatná většina problémů, kolem nichž krouží i pozdější interpretace, byla – polemicky či apologeticky – formulována již v textech ze zvoleného období. Vybrali jsme nejen studie, které myšlení o Klímovi výrazným způsobem formovaly a trvale ovlivnily, ale také texty, jež pozornosti „klímologů“ dosud většinou unikaly (B. Vlček, J. Florian, F. Götz). Bezprostřední reakce na vydaná díla a studie bilančního charakteru, které se vyrovnávají s celkem autorova myšlenkového světa, upřednostňujeme na úkor řady biografických, vzpomínkových textů, jež by bez zevrubnějšího komentáře spíše přiživovaly už tak rozbujelou vrstvu mýtů a legend, jež o Klímově životě kolují.

..............

Matěj Klíma, editor