„Spisovatele Jindřicha Manna jsem objevila na knižním veletrhu v Lipsku, když mu v německém originálu vycházela knížka Prag, poste restante. Je pokračovatelem nejslavnějšího literárního rodu a nese váhu tradic a dvou jazyků. Ovládá je suverénně, jak dokládá i jeho nová, česky psaná próza. Život je maškarní bál — říká jeho přízračný vypravěč. Je to židovský kluk z kavárenské rodiny, kde se bojuje a nefňuká. Když začíná válka, je mu šest. Na rozdíl od zbytku rodiny přežije nacisty i komunisty, ale stává se z něj mistr převleků. Motýlek z kavárny vyměnil za vesnické dřeváky, a dřeváky za kouzelnický klobouk. Stříbrný kouzelník je sebevědomá, rafinovaná a zralá próza, plná konkrétních scén a obrazů, které Jindřich Mann vytahuje z klobouku s pobaveným úsměvem iluzionisty. Mají takřka hrabalovský rytmus, i když autor nepábí hospodsky, ale kavárensky. Čtenáře si podmaňuje melodií a jazykem, který přirozeně mísí obřadné s pouličním, přímou řeč s nepřímou a otázky s meditacemi.“

— Alice Horáčková, spisovatelka

Klíčová scéna románu Stříbrný kouzelník se odehrává v Západním Berlíně. Jak si ho pamatujete vy, když jste tam začátkem 70. let studoval na filmové akademii?
Západní Berlín byla jediná opravdová německá metropole, s atributy, které si člověk s takovým pojmem spojuje. V té době do něj přicházeli ti, kdo toužili studovat na velké Svobodné univerzitě, případně mladí mužové, kteří se chtěli vyhnout povinné vojenské službě. Byla ta trucovitá, neony žhnoucí enkláva antikomunismu, kapitalismu a svobody a zároveň po ulicích běhaly desetitisíce studentů, v rukách transparenty s Marxem a rudé vlajky. Bylo to jediné německé město, které žilo a řádilo od nevidím do nevidím a zároveň bylo mnohem chudší a otrhanější, než třeba Mnichov. Žít v Západním Berlíně vyžadovalo určité rozhodnutí, v čase i pro toho kdo se tam případně narodil. Dalo se tam celkem dobře plynout, jen to bylo spojeno se spoustou podivností, nepohodlností a příkořím. Zazděné město se zvláštním statutem, část spolkové republiky i nečást spolkové republiky, stále ještě „pod okupační správou“ třech západních mocností a zároveň s Willy Brandtem, coby s „vládnoucím starostou“. Než se záhy stal kancléřem. Byla to doba generační vzpoury mladých Němců proti otcům, hierarchii a německé minulosti. Nezřídka s bizarními momenty. Jako cizinec z tehdejší východní Evropy, která byla kousíček vedle a přeci úplně jinde, cítil člověk občas lehké rozpaky, ne vždy všemu rozuměl a ne se vším souhlasil.

Ukázka:

Proplétal se mezi vločkami sněhu a utichl v bílé lhostejnosti

Poslyšte: Jednou jsem spravoval prasklý potrubí ústředního topení ve vrátnici na Novým židovským hřbitově. Vrátnej tam zrovna nebyl. Chci udělat maltu na omítku. Už bylo všechno jinak hotový. A ty dva pytlíky s pískem, co tam ležely — jako by byly pro mě připravený! Zaplombovaný, téměř bílý a potištěný modře. Nějakou tajemnou, zcela neznámou abecedou. Venku mráz, a písek byl tady vevnitř. Naservírovanej pro mě nějakou ochotnou, neznámou rukou. Sem s ním! Do omítky. Slyšte, co se přihodilo dále a jaké věci se děly v ony první březnové dny roku 1950. Záhy bude zlehounka sněžit a sníh bude nejen bělounký, ale též načervenalý, lokálně.

Tak psáno bylo a jest v knize, v které stojí, co my si nikdy pořádně nepřečteme. Na oné stránce, kterou zmiňuju, bylo psáno dále toto: Jen co to všechno dodělám, zazdím a náramně noblesně omítnu, tak se vrátí vrátnej. To už tak vrátní dělávají. A vece, tehdy se stále ještě říkalo vece, tak on vám vece: „Kde jsou, chlapče, ty dva pytlíky s posvátnou půdou z Jeruzaléma, kterou si nechal poslat pan doktor Kraus?“ Poté, když se mu dostalo ode mě velmi neuspokojivého vysvětlení, kde se momentálně posvátná půda přímo z Jeruzaléma nachází, nastalo husto. Posléze si vrátný důrazně stěžoval mistrovi, kterého však nejdřív přivolal telefonem. Do přístroje přitom řval jak pominutý, takže by ho mistr slyšel i bez telefonu. Proto asi nakonec přišel, ačkoliv předtím říkal, že neví, co by tam s tím měl dělat a řešit. „Ta půda ze Svaté země,“ naříkal vrátný, když se mistr dostavil, „sem putovala lodí přes Řecko. Dále vlakem napříč Itálií a špedicí přes Rakousy, soudruh doktor Kraus cítí, že tento rok je jeho poslední a chtěl to mít na své rakvi.“ Mistr mu jen odpověděl, že zase na druhou stranu, vomítnutý je to pěkně. „Jaks to, Tomáši, udělal, je celkem v cajku.“

A když jsme vyšli ven, tak mi mistr povídá: „Kdyby ten jejich soudruh kurva doktor Kraus vyletěl s vostatníma komínem, jak měl, tak si moh v klídku zaletět k tomu posvátnýmu písku sám a nemuselo se to sem posílat přes celou zeměkouli. Tak ať je rád, že je rád, a nevotravuje slušný lidi, co makaj, zatímco von chodil jistě celou válku do bordelu jako všichni tyhle věčný šíbři.“ Chtěl jsem se zatvářit temně jako tatínek. Moc se mi to nepovedlo. „Co vejráš, Tomáši,“ povídá mistr, když zpozoroval můj zpackaný pokus. „Co tady koulíš vočima? Hurvínek náš vzor, nebo co?“ Tak jsem mu aspoň jednu švihnul.

Bylo to u hrobky, vidím ji ještě dnes svým vnitřním zrakem, ten taky už není, co býval, ale tohle přečtu ještě zcela zřetelně: Regierungsrat JUDr. Hugo Reich, gest. 12. 4. 1896. Mistr sebou plácl na cestičku. Byla kluzká, nebyl to tudíž úplně jednoznačný knokaut. Na hrobce seděla veverka, chuděra, konec zimy není pro veverky dobrý čas. Seděla tam jak v lóži. Aspoň že si užila trochu zábavy. Jak mistrovi tekla červená z nosu, snížek na cestičce před očima veverky růžověl a tohle jistě často neviděla. Měl jsem na sobě montérky. Nebyl jsem tedy ani služebníček boží, ani kluk od krav, kavárník už dávno ne. Byl jsem dělnická třída! Kdo je víc? Skoro každej. To mi tehdy už bylo jasný.

Později jsem měl oteklou ruku, byla zanícená, ale od čeho? Až pan doktor našel v otoku zub. Mistrův. Zatímco se mistr funivě a mátožně zvedal, přitom ještě jednou podklouzl a znovu sebou sekl, vzdaloval jsem se mezi hroby. Černé mramorové náhrobky, černé stromy, cestička vyšperkovaná čerstvým sněhem do běla a mé modré montérky. „Za to pudeš sedět, grázle!“ slyšel jsem mistrův hlas, šustil mezi holými větvemi stromů, proplétal se mezi vločkami sněhu až utichl v bílé lhostejnosti.

Koho mi bylo líto, byl dědeček Koželuh. I tu Pragu Grand mu odfoukl jarní větřík z Hradu. Ani ti dva jeho jezdečtí koně ji nedohonili. Ale jak za ní cválali, od nozder jim šlehaly sivé plameny zloby, nachové ohně zoufalství, tak nakonec zmizeli taky. Kdo ví, jestli ne na jatka. Jmenovali se Hector a Meluzína. Teď jsem si to vybavil. Aspoň že někdo si na ně vzpomněl. „Poslouchej, Tomášku,“ řekl mi třebas dědeček v oněch chudobných bolševických časech, „půjč mi dvacku. Já ti ji ale fakt vrátím,“ dodal, když viděl, že váhám. Jak krabatím čelo, jak mi to zatěžkává mysl a můj pohled je plný sebelítosti. „No neboj, Tomášku, je to na dva dny.“ Sliboval kavárník a hoteliér ve výslužbě, ovšem bez sebemenšího výslužného. Tak jsem mu ji půjčil, dvacku. Ale měl jsem recht — nevrátil mi ji. Nikdy. Už jsem ji dávno odepsal. Život je plus a minus. A tohle je, pane, aspoň nějaký plus. Ještě že mě démoni nepřemohli! Že má ruka, i když ji dost svírali, doputovala do kapsy a tu sežmoulanou dvacku vytáhla. I když jsem nechtěl. Ještě že Nejvyšší na mě dával v té slabé chvilce pozor a nechal mě zahuhlat: „Tak jo, dědo, tady máš.“ To už táta seděl. Zavřeli ho hned po Velikonocích 1949. Dostal patnáct let v procesu s protistátními spiklenci, s těmi se v těch letech rozsypal pytel. Tihle byli bývalí letci z Anglie, které ale tatínek motorizovaný pěšák nikdy nepoznal. Ani za války, ani po ní. Snad až v soudní síni. V lágru pak už důvěrněji.