ÚVODEM

Zpověď kněze zasvěceného do tajů psychoterapie. Tak by mohl znít podtitul knihy rozhovorů Josefa Beránka s Petrem Glogarem, katolickým knězem a později i bosým karmelitánem. Petra Glogara známe léta, ale nikdy jsme od něj neslyšeli tolik slov. Jak sám říká, je introvert. V této knize nás pustil do zákulisí své uzavřené duše, aniž by porušil hranici mezi vnitřkem a vnějškem, mezi forum internum a forum externum. Právě tak otevírá brány kláštera bosých karmelitánů na Hradčanech, který založil a vdechl mu život. Život na Fortně, jak se klášter na Hradčanském náměstí jmenuje, se zájmem sledují i italští řádoví představení. S respektem, ba s obdivem pozorují v církvi nezvykle spontánní, vlastně demokratické dění, aniž by se vytrácela „štábní kultura“ řádu. Glogarovi důvěřují. Však zde také proběhlo první setkání vedení řádu mimo území Itálie. Tři dny řeholníci z celého světa pobývali v nádherných historických prostorách v srdci Evropy. A viděli též procházející proudy lidí, u kterých se nehledí na to, zda jsou či nejsou věřící. Hloubku a kvalitu jejich víry tady nikdo nelustruje. Nejsou to turisti ani poutníci, jsou to hosté, kteří šli právě kolem, anebo se sem vracejí, protože už vědí, že budou vítaní. Připravené je pro ně forum internum bosých karmelitánů, ticho a čas kairos, čas ke zrání. Pokud o to někdo stojí, čeká ho mírně strukturovaný program seminářů, zamyšlení, setkávání, duchovních cvičení, anebo prostě jen možnost samoty uprostřed rozbouřeného světa před branami Fortny. Na pozadí ševelí neúnavná práce komunity bosých karmelitánů, několika málo spřátelených zaměstnanců za podstatného přispívání dobrovolníků a dalších externistů.

V rodinné terapii, ve které se Glogar také vzdělával, vídáme nejrůznější onemocnění dětí i dospělých, za kterými tušíme právě nedostatek času kairos. V rodinách, kde převládá chronos, čas neustálých termínů, pořád se něco musí, pořád se spěchá, navenek i v myšlenkách, dělej, dělej, zase jdeš pozdě, promiň, nestíhám. Přirozenou obranou organismu, když chronos překypí, je nemoc. Tělo i duše dává najevo: už nemůžu, dejte mi všichni svátek. Říkáváme tomuto vnitřnímu stavu tak trochu úsměvně „hypokairózy“, po vzoru hypovitaminózy. Když si návštěvu v klášteře dopřejete, najdete čas kairos, čas k meditaci, k rozhovoru, čas pro zastavení v tichu; tam se dosytíte, pokud ovšem netrpíte poruchou příjmu lásky.

Prostředí Fortny nabízí podmínky k léčbě. Vstupujete do duchovního řádu věcí. Probouzí přirozenou spiritualitu, se kterou se rodíme. To ostatní je na vás. Tak, jak se představení bosých karmelitánů se sídlem v Itálii starají o své malé komunity rozházené po světě, podobně komunita sídlící v Čechách na Fortně pečuje o život, který proudí mimo klášter. Mniši vycházejí v civilu fortnou ven a všední život vstupuje z ulice do kláštera. Na hranici forum internum a forum externum to dýchá. Dovnitř a ven, nádech a výdech. Aniž si nutně všimnete, do vašich rodin putuje poselství: o hranice musíš pečovat, ne aby se drolily, rozpadaly. A ta přirozená hranice musí dýchat. Musí být stále jasné, kdo je tu doma a kdo na návštěvě. Jestliže by se naopak komunita, stejně jako rodina, třeskutě uzavírala, uvnitř by narůstala entropie. Neboť uzavřený systém spontánně jen degeneruje. Fortna dává přirozený příklad k napodobení.

V rodině se na generační hranici předávají životní síly z generace na generaci po směru času a proti stagnaci. Je pozoruhodné, že kniha vychází v době, kdy se po volbě nového prezidenta chystá odstraňování rigidních bariér Pražského Hradu. Sídlo českých králů se má po letech znovu otevírat všem obyčejným i neobyčejným návštěvníkům. Umístění Fortny na Hradčanském náměstí a její krátká historie jako by se měly stát předzvěstí. Josef Beránek provází Petra Glogara, kněze, bosého karmelitána a introverta, zkušeně a ohleduplně jeho vyprávěním. Zpovídá zpovědníka. Ten se narodil do pracovité věřící rodiny, kde se Bohu sloužilo bez velkých řečí. Tak to Glogarovi vydrželo dodnes. Bez velkých řečí studoval, pracoval a rozhodoval se i v té nejsložitější situaci ve vnitřní svobodě, která je nakažlivá.

Ludmila Trapková a Vladislav Chvála

V Liberci 2. února 2023