Milan Nápravník byl český surrealistický básník, esejista, dramaturg, autor rozhlasových her, malíř, fotograf a sochař. V roce 1968 odchází do emigrace, kde po přechodném pobytu v Západním Berlíně a Paříži působí jako rozhlasový redaktor v německém Kolíně nad Rýnem. Autor několika knižních titulů –např. Moták, Na břehu, Příznaky pouště - básnických sbírek a souborů esejistických textů. Se svými asamblážemi, malbami, skulpturami a fotografiemi se zúčastňoval řady výstav ve Francii, Velké Británii a Spolkové republice Německo. 

..................

Texty vznikající už po jeho odchodu do exilu v roce 1968 uveřejňuje Milan Nápravník zčásti v cizojazyčných dobových periodikách (Akzente, Change, Phases, Les Lettres Nouvelles, Trafik aj.), zčásti v tištěných periodikách domácího exilu (Svědectví, Listy, Obrys, Pater Noster aj.). Vedle časopisecky publikovaných článků, recenzí nebo ukázek poezie se jeho příspěvky dají najít také v zahraničních výtvarných monografiích, katalozích výstav a publikacích o surrealismu. V nově otevřeném publikačním prostoru po roce 1989 pak v relativně krátkém období sedmi let uveřejňuje své práce v domácím tisku. K jednomu z profilujících témat, jimž se věnuje soustavněji, patří problematika surrealismu a dějin levicové kulturní avantgardy. V době blížícího se stého výročí od vydání prvního manifestu surrealismu (1924) můžou být Nápravníkovy eseje příležitostí k oživení debaty o virulenci moderních úsilí, jejichž nezbytnou podmínkou z pohledu autora zůstává „schopnost nadále adekvátně reagovat na neustále se komplikující situaci ducha“. Surrealismus: minulost, nebo budoucnost?

Na to se pokouší odpovědět v řadě esejí a polemických glos, z nichž zejména obsáhlou esej publikovanou v příloze obtýdeníku Tvar, lze pro její programatorně-teoretickou náplň považovat za příspěvek neopominutelného významu. Mezi zbylými vynikají eseje s tematikou dějin náboženství, ale rovněž stati soustřeďující pozornost na oblast společenského života a praktické politiky.  Právě tento rozměr autorových úvah si klade za cíl přiblížit následující stať. Valná část Nápravníkova esejisticko-kritického díla napsaného po roce 1989, bez níž by profil tohoto publicisty, esejisty a teoretika surrealismu nebyl rozhodně úplný, zůstává pro širší publikum stále neznámá.

Když se v průběhu roku 1989 v zemích východní a střední Evropy nečekaně zhroutí řada systémů označovaných za socialistické (ve skutečnosti, jak nepřestává argumentovat autor této knihy, variant pravicově radikálního typu diktatury), mizí s pádem „železné opony“ mimo jiné i cenzurní bariéra. Na jedné straně se situace výrazně mění k lepšímu, svobodomyslný duch se už nemusí potýkat s omezeností normalizačního režimu a jeho vyprázdněnými rituály. Na straně druhé začíná být brzy zřejmé, že se nově nalezený klíč demokratického zřízení, spjatý s masivními nadějemi, mění v hrubou karikaturu předkládaného smyslu. Po celonárodní rezistenci vůči demonstraci brachiální síly a dané politické „realitě“ se sdílená jednota – obdobně jako po roce 1968 – pomalu rozmělňuje.

Po příčkách vlivu začínají pohotově a téměř nepozorovaně stoupat představitelé „establishmentu“, spojení se státní správou, justicí a ekonomickými institucemi minulého režimu. Nápravník má jako emigrant od domácího dění příliš velký odstup, než aby se bez výhrad ztotožňoval s představami těch, kdo spravují veřejné záležitosti, o specificky české cestě k demokracii a tržnímu hospodářství. Je naopak mezi prvními, kdo neváhají připomenout, že existuje mnohem více vážných překážek, včetně některých, které se můžou v budoucnu ukázat jako nepřekonatelné. „Epochální přelom“ roku 1989 se mu jeví jako jeden z mnoha návratů k pohádkovému vyprávění liberalismu, slibujícímu transparentní, spravedlivější a humánní uspořádání společnosti, v níž takzvaně „ovce budou snídat s vlky, aniž by byly roztrhány“.

Sinistrofobie a nekritické zbožňování pravice, kterého jsme dnes svědky v posttotalitních zemích východní Evropy, je samozřejmě pouze extrémním vychýlením psychologického kyvadla reagujícího na fatální iluzi vyrůstající z mylného přesvědčení, že toto teritorium bylo donedávna ovládáno levicí a že antipodní pravicová politika je automaticky zárukou demokracie. Toto vychýlení, jakkoliv dočasné, se v mnoha ohledech přenáší ovšem jako psychická epidemie na západ a tak mezinárodnímu kapitálu neobyčejně prospívá: zatímco je v ekonomii a politice vše kromě ortodoxně pravicového snažení proklínáno do horoucích pekel, může kapitál upevňovat své pozice, devastovat sociální zřízení, pauperizovat velkou část populace a hromadit zisky. Dezinformovaný a neinformovaný postkomunistický občan, žijící navíc v poměrech navýsost atypických, nechápe, že to, od čeho se osvobodil, nemělo se socialismem společného nic jiného než zneužitou etiketu. Nechápe, že tento systém ve skutečnosti nebyl než formou radikálně pravicové vlády, tj. mocenským monopolem nepatrné oligarchické skupiny, jež ve svých rukou soustřeďovala bez sebemenší občanské kontroly veškerou ekonomickou, politickou, vojenskou, policejní a jurisdikční moc. Takovou vládu nemůže žádný zasvěcený a seriózní politolog nazývat socialismem. […] Než to dezinformovaný občan pochopí, než se zbaví závoje minulých pokoření, závoje, který mu dodnes nedovoluje jasně prohlédnout někdejší komunistickou demagogii, doba pokročí. Apologeti kapitalismu mu zmatek, jež v něm zaseli komunisté, nevyjasní. Naopak ho v něm budou utvrzovat, protože jim je neobyčejně vhod. - MIlan Nápravník

text z doslovu Ladislava Fanty, který soubor také edičně připravil