Publius Vergilius Maro: Aenéis

Publius Vergilius Maro (70 př. n. l.–19 n. l.), nejvýznamnější římský básník tzv. zlatého období římské literatury, vytvořil epos Aeneis na přání císaře Augusta. Dílo psané v hexametru (šestistopém verši) sestává z dvanácti knih a téměř 10 000 veršů. Je zásadně ovlivněno homérskými eposy a pojednává o cestě hrdiny Aenea, mytického předka rodu Juliů, z hořící Tróje do Itálie a o jeho následných bojích s italickými kmeny. Vychází v novém překladu Michala Ctibora.

Aenéis vypráví o dlouhé plavbě trójského hrdiny Aenéa od trosek doutnající vlasti až k ústí řeky Tiber1 v italském Latiu a také o válce, kterou po přistání v Itálii musel svést s částí místního obyvatelstva. Básník Publius Vergilius Maro (70–19 př. n. l.) se tak v Aenéidě rozhodl napodobit obě zakladatelská díla epického žánru zároveň: zatímco prvních šest zpěvů o dobrodružném, ale i strastiplném putování Aenéa a jeho druhů napodobuje Homérovu Odysseiu, druhých šest zpěvů o válce Trójanů s částí Italů námětem odpovídá Íliadě. Vztah k homérským eposům se tu však neomezuje jen na přejímání žánrových konvencí, tematické shody či modelování jednotlivých scén, postav a přirovnání podle homérských předloh: Vergilius Homéra nejen obdivuje a napodobuje, ale snaží se ho i překonat, pře se s ním, chce být důmyslnější, sevřenější, propracovanější, literárnější.
 

Colum McCann: Apeirogon

Colum McCann vypráví pravdivý příběh dvou otců, kteří přišli o dcery, dvou přátel usilujících o to samé, ačkoli jeden je Izraelec a druhý Palestinec. Všechny linie vyprávění vzájemně souvisejí, komunikují spolu a proplétají se, napříč staletími i kontinenty, jako Příběhy tisíce a jedné noci. Apeirogon je příběh lidství. Nenávisti, lásky a naděje.

Kopce Jeruzaléma se koupají v mlze. Rami jede rovný úsek po paměti a odhaduje náklon příští zatáčky. Je mu šedesát sedm, na motocyklu jede v nízkém předklonu, má oblečenou prošívanou bundu a na hlavě pevně naraženou helmu. Jeho japonská motorka s obsahem 750 kubických centimetrů je na jeho věk dost rychlá mašina. Rami na to šlape i v mizerném počasí. U zahrad, kde se mlha zvedá a odhaluje tmu, zahne prudce doprava. Corpus separatum. Podřadí a prosviští kolem vojenské strážní věže. Sodíkové osvětlení vypadá po ránu rozmazaně. Oranžové světlo na chvíli zastíní malé hejno ptáků. Na úpatí kopce se cesta ponoří do další zamlžené zatáčky. Podřadí na dvojku, pustí spojku, hladce vykrojí zatáčku a vrátí trojku. Silnice číslo 1 vede nad rozvalinami vesnice Kálúnijá: historie v ruinách. Na konci nájezdu přidá plyn, přejede do vnitřního pruhu a mine cedule Staré Město a Giv’at Ram. Dálnici tečkují náhodná ranní světla čelních reflektorů. Nakloní se doleva a prosmykne se do rychlejšího pruhu, směrem k tunelům, Separační bariéře, Bajt Džalá. Dvě možnosti z jedné odbočky: na jedné straně Gilo, na druhé Betlém. Geografie je zde nade vše.

Maggie O´Farrellová: Portrét novomanželky

Zima 1561. Mladičkou Lukrécii, vévodkyni z Ferrary, manžel Alfonso znenadání odveze na opuštěné venkovské sídlo. Když poprvé usedají k večeři, přepadne unavenou novomanželku temné podezření. Proč ji odvezl do téhle pustiny? Chce ji zabít. Až dosud žila šestnáctiletá Lukrécie s rodinou za zdmi přepychového paláce ve Florencii. Zde je úplně sama, vydána na milost a nemilost manželovým rozmarům.

Lukrécie usedá k dlouhé tabuli, vyleštěné tak, že se v ní všechno odráží jako na vodní hladině, a prostřené včetně pohárů otočených nožičkou nahoru a věnce z jedlových větývek. Manžel následuje jejího příkladu, navzdory zvyklostem si však přisedá k ní, tak blízko, že by mu mohla položit hlavu na rameno, kdyby se jí zachtělo; připravuje si ubrousek do klína, urovnává nůž a přisouvá svíčku blíž, když vtom Lukrécii v prazvláštním okamžiku prozření, jako by jí někdo nastrčil před oči barevná sklíčka, nebo je snad naopak odstranil, dojde, že se ji manžel chystá zabít. Je jí šestnáct let, nejsou svoji ani rok. Většinu dne strávili v sedle, využili to málo světla, jež bývá v tuhle roční dobu k dispozici, a s rozedněním vyrazili z Ferrary na dalekou cestu na severozápad provincie, na lovecký zámeček – aspoň tak jí to tvrdil.

Neil Gaiman: Čítanka Neila Gaimana - vybrané příběhy

Tato podmanivá kniha představuje dosud nejvšestrannějším způsobem autorovu v mnoha směrech průkopnickou, jedinečnou a především nekonečně nápaditou beletrii. Kromě krátkých ukázek z pětice autorových románů pro dospělé obsahuje kniha téměř padesát povídek, z nichž mnohé patří mezi to nejlepší, co bylo v posledních desetiletích v rámci fantastického žánru napsáno.

...láska k ženě dokáže s mužem natropit ledaco, a to dokonce i s tak nevýrazným mužem, jako je Peter Pinter, a zjištění, že třiadvacetiletá slečna Gwendolyn Thorpeová, bydlištěm v čísle 9 na Oaktree Terrace v Purley, se peleší (jak by to formulovali vulgárnější lidé) s jistým uhlazeným mladým gentlemanem z účetního oddělení – a považte, to vše poté, co přijala a nosila snubní prstýnek z devítikarátového zlata, s pravými rubínovými odštěpky a s čímsi, co by klidně mohl být i diamant (37,50 liber), jehož vybírání zabralo Peterovi skoro celou polední pauzu… no, takové zjištění umí s mužem natropit i velice podivné věci.

Suiy Davies: Stranger things: Lucas v ohrožení

Lucas přechází na střední školu a už nechce být outsiderem, jakým býval na základce. Panem neviditelným v maskáčovém oblečení, pařícím po večerech se stejně neviditelnými kámoši dračák. Uvědomuje si, že začíná nová kapitola jeho života – dospělost. Zatím však netuší, že zároveň se snahou najít si nové kamarády a zapojit se do běžného života střední školy na něj čeká další výzva – musí pochopit svou roli studenta s tmavou barvou pleti ve světě amerického maloměsta. Hawkins je však prokleté místo a to, co přichází, předčí všechny předešlé hrůzy. I Lucas si bude muset vybrat, kdo a co je pro něj nejdůležitější…

Stojím před zrcadlem v ložnici, v ruce dvě čelenky. Jednu s klasickou vojenskou kamufláží, druhou červenobíle puntíkatou. K mému oblíbenému tričku s Karate Kidem pasují obě. Jde jen o to vybrat si. Jenže tady se nerozhoduju jen mezi dvěma čelenkami. Jsou totiž pouze dva školní dny, na kterých záleží: ten první a pak všechny ostatní. Tohle navíc není jen tak obyčejný první den. Je to první den střední školy. První den, kdy si můžu najít nové kámoše a kousnout se a zkusit něco nového. První den dospělosti. První den zbytku mého života. Zkrátka to musím na Hawkinské střední pořádně rozbalit.