Volné pokračování Klubu divných dětí od Petry Soukupové

Společně s partou dětí se přesouváme z města na venkov, poslední prázdninový týden mají Mila a Petr v plánu strávit v pronajaté chalupě s Milinou mámou a tátou. Ve vsi se setkají s Eliášem a Luisou a taky se zvláštní kočkou, která má na krku roličku a nikomu nechybí. Děti chodí na místní staré koupaliště, cucají ledovou tříšť, ale mnohem víc je zajímá, čí je kočka a co teď s ní. Chce to vlastně docela dost odvahy, když je vám jedenáct, vydat se po neznámé vesnici a vyptávat se lidí na to, kdo ztratil kočku, zjistit, že třeba patří divné paní Machové, která se s nikým nestýká, dokonce i pan Štark, co jí jednou týdně vozí nákup, jí ho nechává dole pod schody, paní Machová si totiž vybrala tuhle cestu, cestu osamoceného pokání… Co když někoho zabila? A bylo by rozumné jí v tom případě vracet kočku, kterou dost možná ani nepostrádá?
Snad každé dítě bylo někdy fascinované pátráním po tajemném a možná trochu nebezpečném nebo zlém tvorovi, osobě nebo i smyšleném přízraku. A v partě se taková fascinace snadno násobí a sdílí. Hlavně pokud jde o záchranu kočky nebo jiného zvířete, po kterém děti touží a často je pro ně nedosažitelné.

Petra Soukupová je skvělá v tom, jak dokáže vystavět dialogy dospívajících a větších i menších dětí, jak umí zprostředkovat jejich emoce, jak autenticky to v pár větách dělá.
„Kouzlo jejích kní­žek tkví v abso­lut­ní auten­tič­nos­ti poci­tů a pro­žit­ků postav, pod­tr­že­né oso­bi­tým sty­lem. Pet­ra je vyni­ka­jí­cí sce­nárist­ka, umí psát dia­lo­gy a napsat pří­běh tak, že jej vidí­te před sebou odví­jet se jako film. Má skvě­le odpo­zo­ro­va­né, jak fun­gu­jí mezi­lid­ské vzta­hy. Její nej­vět­ší dar ale pod­le mě spo­čí­vá v něčem jiném — „doká­že vidět do duše“, doko­na­le zachy­tit emo­ce člo­vě­ka (dítě­te zvlášť), jeho poci­ty a prožívání,“ vysvětluje redaktorka knih pro děti a mládež v nakladatelství Host Eva Sedláčková.

Soukupová navíc druhým dílem Divných dětí dokázala opustit a propustit některé postavy z prvního dílu  prostě proto, že odrostly, překročily práh zvídavého dětství, nechaly se pohltit světem jiných tužeb než je běhání za kočkou do neznámých a možná trochu nebezpečných míst, což je také mistrovství, nechat hrdin(k)u jít. A těm ostatním hrdinům a hrdinkám přihrát do cesty nové velmi uvěřitelné parťáky a parťačky, takže čtenář/ka za chvíli už vlastně ani po těch odrostlých dětech neteskní.