Nezbadatelný člověk (Sokrověnnyj čelověk) je zčásti autobiografické vyprávění z dob ruské občanské války, v němž se střídá podání bezprostřední surovosti bojů s okamžiky až bájně dobrodružnými (plavba dobrovolníků na Krym). – Formanská ves (Jamskaja sloboda) zachycuje autorovy vesnické vzpomínky z předrevolučního dětství. Hlavní postava reprezentuje typicky platonovský typ hrdiny, jímž je nejposlednější z posledních – prostoduchý nádeník bez ambicí a cílů. Hnojný vítr ukračuje do ciziny, do Německa těsně po Hitlerově nástupu k moci, ale při hrůzostrašném líčení nacistických zvěrstev jaksi na zapřenou pranýřuje sovětský hladomor z počátku třicátých let 20. století.– Řeka Potudaň zastupuje autorovu tvorbu z třicátých let, kde předrevoluční dětství i občanská válka ustupují do dějinného pozadí ve prospěch doby po vítězství bolševiků. Budování mírového života v SSSR je však opět zcela po platonovsku podáno na příkladu nejprostších lidí, nevybavených znaky hrdinství, unavených dlouholetým utrpením a hledajících štěstí jen v nejzákladnějších prvcích lidské komunikace. I ta však z nedostatku zkušeností bezmála selhává, než se nakonec jakoby zázrakem – na pozadí tajuplné řeky coby svědkyně – zdvihne z popela.

Platonovovy příběhy jsou zkrátka jakýmsi protikladem tehdy panujícího slohu „socialistického realismu“. Ten vyžadoval podání plnokrevného života lidí práce, řízeného jejich vůlí změnit svět, zatímco Platonovovi stačí zaznamenat, jak takový život v chudokrevné gubernské realitě probíhá doopravdy. Na rozdíl od stalinských triumfů vůle se u něj zažíhají prosté záblesky naděje – a to bylo pro sovětskou literární kritiku cosi jako píchnutí do vosího hnízda. Už proto, že zrovna umělec, který svým původem i dějištěm svých námětů naplňoval představu proletářského spisovatele, se podle nich uchyloval k idejím, jež nakonec zaváněly spíš křesťanstvím, než bolševismem. Celá řada Platonovových děl proto nemohla za jeho života vyjít, a je vlastně s podivem, že aspoň několik povídek mu sovětská nakladatelství publikovala. Nikdy se to ovšem neobešlo bez ostrých reakcí kritiky. Soubor z roku 1937 Reka Potudaň (obsahující původně kromě titulní povídky ještě šest dalších příběhů) se dokonce stal jedním z hlavních „záporných příkladů“ v sovětské publicistice druhé poloviny třicátých let. Kritik Kostěljaněc se tehdy ptal: „Co pravdivého a přitažlivého lze najít v té neangažované ‚lidskosti‘, … v tom opěvání apolitičnosti a drobné osobnosti, která je buď věčně osamělá, nebo nachází radost jen ve sloučení se sobě podobnou, v oné ideji života ‚opakujícího se v kruhu‘?

Dodejme, že právě toto údajně „dekadentní“ a „halucinující“ podání života osvětluje osudy „synů a dcer lidu“ z masa a kostí nesrovnatelně pronikavěji a realističtěji, než neživotné skulptury stachanovských přeludů…

Andrej Platonov (1899–1951) (vlastním jménem Andrej Platonovič Klimentov ) se literárně projevil nejdřív jako esejista a básník, později jako autor vědeckofantastických próz. Vzhledem k jeho zájmu o osudy nejposlednějších z posledních mu sovětská literární i kulturně politická kritika brzy začala vytýkat „okrajovost“ jeho témat a hrdinů, přestože svým původem i povahou motivů vlastně představoval přímo vzor „proletářského spisovatele“. Nakonec byl z nejvyšších míst pranýřován dokonce za „anarchickou protistátnost, nutně vyrůstající z ‚humanistické‘ sebestřednosti“. Jeho tvorbu odmítali doboví inženýři lidských duší jako „ubohý příklad nejpodlejší a nejhnusnější pomluvy“ sovětského zřízení. Nebylo tudíž divu, že Platonovovy apokalyptické romány, portrétující stalinskou politiku kolektivizace a industrializace – nesměly za jeho života vyjít tiskem.