Někdy jde zlo a dobro poznat zcela jasně

Expert na mezinárodní rozvoj a novinář Jiří Pasz procestoval několik kontinentů a spoustu zemí. Dokumentoval humanitární a rozvojové projekty, fotil dopady přírodních katastrof, zpovídal oběti válek a útlaku. Všude však potkal neobyčejně statečné lidi, ochotné riskovat pro dobro druhých. David v Ugandě provozuje školu pro bývalé dětské vojáky i jejich oběti. Indické řádové sestry dávají naději dětem na zemětřesením poničeném Haiti. Vietnamští divadelníci zpracovávají zkušenost sexuálního násilí pro sebe i pro jiné. Pankáči v Myanmaru se snaží vytvořit prostor svobody… Reportážní kniha Páchat dobro vypráví jejich a další příběhy a ukazuje, že dobří a odvážní lidé se dají najít opravdu všude. 

Doslov

S Jirkou Paszem jsme kamarádi, a tak se čas od času potkáváme a debatujeme o světě. O tom, co jsme zažili. Dokonce jsme spolu natočili rozhovory pro svoje podcasty — on se mnou o strachu a síle nebát se, já s ním o zhroucených státech a rozvoji. Tehdy před kamerami jsem poslouchal jeho příběhy z míst, kde zkolaboval stát a kde často kolabuje i lidství, a přemýšlel jsem, jak mu oponovat? Bavili jsme se tři čtvrtě hodiny a na konci jsem měl dojem, že spíš on přesvědčil mne.

Mít naději, že se něco jen tak samo o sobě povede, je stejná blbost jako sedět doma na zadku a nadávat na svět, že někdo by měl něco udělat. Změna začíná, až když si sami řekneme, že ten někdo jsme my. Abychom si rozuměli — neznamená to zrušit svůj dosavadní život a proměnit se v matku Terezu. K čertu s takovými sladkobolnými výzvami, nefungují. Je to těžší. Je potřeba přemýšlet skutečně o sobě, o svých reálných možnostech a omezeních.

Při jedné z mnoha společných debat mi Jirka řekl, že jej i přes tuto víru přepadají momenty veliké skepse, které se občas říká environmentální žal. Přepadá jej úzkost, zda si my lidé dokážeme s dnešním světem poradit. Kdybych při svých cestách za filmovým natáčením viděl a zažil tolik co on, možná bych se cítil stejně… Při čtení jeho knihy Páchat dobro mě napadala spousta otázek. V celé knížce jich sice přímo najdeme jen pár, avšak dalším není možné při četbě uniknout. Začnou se rodit v hlavě a je na nás, jestli je budeme odhánět jako komáry, anebo je přijmeme jako první vlaštovky reálnějšího pohledu na současný svět. Protože v tom našem spokojeně ukolébaném a ospalém kousku planety pořád ještě hrajeme hru, že „dějiny skončily“.

Skončilo možná bipolární dělení světa, následná unipolární dominance a  Západ ani Východ už nepředstavují osy světového dění. Avšak čas se nezastavil a svět je tak v současnosti mnohem propletenější, multipolárnější a vliv na něj má veliká spousta různých „hráčů“ třeba i z Afriky nebo Asie. Zároveň se na nás každý den hrne tolik pocitů, dojmů, úvah, obsahů, zpráv a názorů, že téměř není možné poskládat a hlavně sdílet ucelený obraz světa. U někoho nakonec převáží osobní zkušenosti, jiní přijímají názory lidí, kterým se rozhodli věřit, další raději nevěří nikomu a připadají si předem obelhaní a podvedení. Čím víc je dostupných informací, tím snáz se do nich dá obléknout v podstatě jakýkoli obraz světa. Smyšlený i pravdivý, ucelený i izolovaný. Často proto ulpíváme na obrazech, které zastaraly nebo neplatily nikdy.

Bipolární dělení světa je sice dávno pryč, velká část stárnoucí generace se jej však urputně drží, jako by si přála, aby sice studenou válkou zmítaný, ale nějak uchopitelný a srozumitelný svět jejich mládí zůstal platný. Tito lidé pak hlásají svoji „pravdu“, svou interpretaci a podle „východní“ nebo „západní“ doktríny hodnotí ostatní. To je však neudržitelné. Všichni už víme, že spoustu strašných zločinů ospravedlňují právě staré příběhy. Jak tedy dnes určit, kdo je hodný a kdo zlý? Ten, kdo hrůz a bestialit napáchal méně? A podle čeho to budeme poměřovat? Vedle toho je těžké dovolávat se mezinárodní loajality a spolupráce. Proč by africké státy se svou koloniální zkušeností měly být loajální vůči Západu? Proč by Turecko mělo být loajální vůči komukoli? A co třeba Indie nebo Brazílie? Kambodža, Nepál, Mauritánie — s kým mají tyto země stát po boku a proč? A co teprve takový Írán?

Dějiny dospěly do jednadvacátého století a světová „pravidla hry“ se mění. Nerozhodují (dnes už často beztak neplatné) doktríny ani smlouvy, ale konkrétní zájmy konkrétních států, vládců a globálních podnikatelů. Jiří Pasz v knize Páchat dobro přináší unikátní svědectví těchto proměn v tavicím kotli současnosti. A činí tak v lidském měřítku. Optikou nejvíc trpících míst, kde se často zhroutil stát, přes bolest a trápení jejich obyvatel nám nabízí pohled na dnešní svět, v němž se sčítají přečiny minulosti. Je to svět, ve kterém teprve hledáme funkční společenské mechanismy. Je to svět, kde se vzájemně sčítají a odčítají vektory partikulárních zájmů. Kdoví jaká bude výsledná síla a jaký bude mít směr a velikost. To, že se svět mění, samo o sobě nemusí nutně znamenat, že všechno skončí špatně. Znamená to, že se učíme čelit nejistotě: nikdo neví, jaký ten „krásný nový svět“ nakonec bude.

Měli bychom ale dokázat čelit nejasné budoucnosti a najít sílu sami v sobě. To jsou nakonec výzvy, kterým nemůže v současnosti uhnout nikdo, ať už žijeme v bohatém a obdivovaném ostrůvku Západu, nebo v zemi, kterou zrovna otřásá několikátý vojenský převrat. Urgence prožívání krizí je odlišná (a probůh, neměnil bych!), ale tíha odpovědnosti podobná. Statistiky civilizačních chorob a nárůst psychických potíží v naší „vyspělé“ společnosti to ukazují jasně. I bohatství už nelze počítat jen v penězích, ale také ve společenském kapitálu, přátelství a blízkosti, které dokážeme prožívat. Můžeme dlouho debatovat o tom, kdo je na světě nejvíc ohrožený vztahovou chudobou… Moc si vážím toho, že Jirka dokázal tuto knížku sestavit tak, že se podle členění kapitol a témat najednou stává jakousi příručkou, jak pohlížet i na vlastní život každého z nás. Že dokázal objevit ve svých mnohdy strastiplných svědectvích jednotící linku naděje v budoucnost a víry v lidské dobro.

Spojení použité v názvu — „páchat dobro“ — se občas posměšně spojuje s neziskovými a humanitárními organizacemi, které se rozhodnou „pomoci, ať už místní chtějí, nebo ne“. Během četby jsem nad tím obratem často přemýšlel. „Páchat dobro“ domněle jeli „spřátelení“ vojáci do naší země v roce 1968. Někteří v tom klamu prožili celý život. Pamatuji dědouška v malé příštipkářské opravně v uzbeckém Taškentu, který se po vyslovení jména mé země zasnil a objal mne: „Můj život dává smysl. Do tvé země jsem přijel, když jsi možná ještě ani nebyl na světě a tví otcové a dědové se začali zabíjet. Naše armáda a další přátelé ale tuhle kontrarevoluci ve vaší zemi naštěstí zastavili — a tak se teď můžu setkat například s tebou, který bys třeba ani jinak nebyl na světě!“ Neměl jsem sílu se s ním začít hádat. Jaká měla být správná reakce? Co je pro koho dobro a co je pro koho zlo?

Čím víc cestuji a čím častěji potkávám lidi po celém světě, tím víc zjišťuji, že jsou situace, kdy je zlo i dobro naprosto zjevné, kdy prostě není o čem diskutovat. Jak chcete vysvětlit vraždění dětí, civilistů? Jak chcete omluvit přepadení jedné země druhou? Proč má být nutné házet granáty do oken civilních bytů? Zároveň si ale nemyslím, že by se mohlo někdy podařit zlo vymýtit. Vždycky nějaké bude, minimálně proto, že příliš dlouhá doba v bezpečí, v „náručí dobra“, nás otupí a začneme jej vyžadovat, jako kdyby snad na bezpečí a svobodu existoval nějaký nárok. Oslepneme a ohluchneme k válce, populismu a násilí. Číst jednotlivé kapitoly této knihy bylo i nebylo snadné. Což o to, čte se to samo, příběhy jsou zajímavé, překvapivé, autorovy postřehy a úvahy jsou prosty klišé, protože se opírají o konkrétní zážitky a zkušenosti v terénu. Ale člověk se potkává s vlastní falší, iluzemi a předsudky. A taky s tím, že svět se prostě nedělí na „bohaté a chytré“ oproti „chudým a hloupým“: dobro i zlo se najdou všude.

Páchat dobro vychází ze  zkušeností mého kamaráda a i navzdory jeho skepsi, únavě a žalu obsahuje každá kapitola naději. Utěšuji se, že jsem možná Jirku nakazil tou snahou věřit, ale i já jsem přejal kus jeho pohledu na svět. Když otevřeme oči i uši a pustíme k sobě informace o tom, co se kde děje, není možné nezměnit i pohled na sebe samého. To někdy není úplně snadné — ale jinak nelze skutečně žít. Ani  četba této knížky není možná bez toho, že by se člověk začal zamýšlet i sám nad sebou a nad tím, jaký vliv na tento svět máme a jaký můžeme mít. I když si často myslíme opak, v radostné nejistotě žijeme všichni. V mnoha těch trápených zemích se ale lidé učí jednat, konat, protože jinak skončí zle. I v tom jsme na tom stejně jako oni. Zlo často vychází z nenaplněných základních lidských potřeb — od hladu a žízně po přijetí, respekt, lásku. Tenká linie dobra a zla najednou neprochází zeměmi tam někde daleko, ale celým světem, naší zemí i námi samými. Přijetí, respekt a láska. Jako první ingredience pro namíchání vlastního koktejlu života to může fungovat. A nemusíme navenek změnit svůj život, nemusíme opustit práci ani domov, stát se onou matkou Terezou. V evropském životě se mnohdy zásadní věci ztrácejí pod nánosem každodenních úkolů a rychlého tempa. To v místech krize může být naopak najednou zjevné. Prožít všechny ty hrůzy, kterými Jirka prošel, může být svého druhu dar. Člověk najednou ví, co je důležité. Ví, co nás ohrožuje, a snad i ví, po čem sám touží. Třeba nám ostatním bude stačit jenom si to přečíst. Třeba to nemusíme zažít všichni. Třeba to jde sdílet.

O tuto knihu jsem měl strach. Spousta lidí si aktivisty, neziskovky a další pomáhající organizace spojuje s pokrytectvím a koneckonců i různá propaganda se snaží prezentovat jakoukoli neziskovou práci jako podvod, jako nesmysl — vždyť všichni lidé jsou sobci a zlí, nemyslete si, že vůbec na světě existuje něco jako laskavost, a navíc zdarma, bez zisku! Dočetl jsem a už se nebojím. Už titul knihy je jakýsi vstupní test, jestli jsme k četbě něčeho takového dozráli. Přál bych si, aby nás takových bylo hodně.

Petr Horký Antarktida, únor 2024