Posedět s veřejně známými muži a zeptat se jich na život

ÚVOD

Trochu jsem doufala, že se psaní úvodu vyhnu tím, že poprosím dvě báječné ženy, Jiřinu Šiklovou a Danu Němcovou, jestli by se slova neujaly ony. Vždy jsem si jich velmi vážila a kdo by mohl být lepším protipólem k mým devíti mužským protagonistům? Zároveň je pro mne snazší ptát se a hledat odpovědi u druhých. Povídat si s těmi moudřejšími a nasávat jejich zkušenosti. Bohužel ani jedna z těchto úžasných žen už mi s tím nepomůže, a tak mi nezbývá než se do toho pustit sama.

Tahle kniha si stejně jako moje rodina prošla za poslední roky mnoha změnami, zahrnujícími jak vzestupy, tak pády. Koneckonců jeden z takových životních zvratů byl impulsem pro její napsání. Když můj muž nastupoval 22. února 2018 před naším domem do sanitky, netušila jsem ještě, že se nám právě mění celý život. Nedošlo mi to asi ani ve chvíli, kdy mi zavolal z nemocnice: „Mám leukémii, můžeš mi přivézt dvě trička? A vezmi s sebou nůžky a strojek, alespoň daruju vlasy onkoláčkům.“ První cestu do Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze si dodnes nevybavuji, jela jsem asi na autopilota. Postupem času se mi ale těch 114 kilometrů vrylo do paměti. Doma jsme tehdy měli dva malé kluky, kteří mohli kvůli chřipkovému období a zákazu návštěv několik následujících měsíců vidět tátu vždy jen pár minut za oknem nemocničního pokoje. Staršímu synovi bylo v té době pět let a mladšímu jen osm měsíců a já sledovala, jak to na ně na oba působí. Neustále jsem se snažila hledat rovnováhu mezi tím, jak je udržet v klidu a pohodě, ale zároveň nepředstírat veselí, když nám všem bylo někdy smutno.

A taky jsem si začala stále častěji klást otázku, jak se vlastně z takových malých kluků vychovávají šťastní a hodní muži. Tehdy se objevil první nápad na knihu rozhovorů s muži, kteří jsou mi pocitově blízcí, se kterými bych si ráda sedla u kávy nebo u vína a poslechla si jejich vyprávění o dětství a výchově, o rodinných kořenech a o tom, co je formovalo a co si nesou od svých rodičů do života. Chtěla jsem získat hlavně představu o nastavování a přebírání hodnot. Konkrétní jména mužů, které bych oslovila, mi naskakovala v hlavě okamžitě.

Jenže když jsem se poprvé slyšela vyslovit tuhle myšlenku nahlas, ostych a zároveň obava z toho, jak budou reagovat na prosby zcela neznámé autorky, převládly. Moc tomu nepomohl ani manželův nevěřícný pohled, když jsem mu oznámila, že by měl s každým z nich nafotit pro knihu cyklus fotografií. Myslel si v tu chvíli, že jsem se určitě musela zbláznit. (To vím zcela jistě, protože mi to pak v následujících měsících několikrát sám potvrdil.) Dřív by celé moje nadšení tímto okamžikem skončilo. Teď jsem ale koukala na svého muže, který sklopil zrak zpátky ke knize (už nevím, jestli zrovna četl něco od Jáchyma Topola nebo Vráti Brabence, ale určitě to bylo něco z podobného soudku) a mým nesmyslným nápadům přestal věnovat pozornost. Právě mu začínalo na hlavě rašit chmýří a pořád byl dost pobledlý, ale po dvou letech intenzivních chemoterapií se nebylo čemu divit. Dívala jsem se na muže, který vždycky rád a skvěle fotil, ale nikdy nenašel odvahu věnovat se tomu naplno, stejně jako já se teď bála pustit do knihy. A v tu chvíli jsem věděla, že do toho spolu půjdeme.

Kdo měl ale asi největší zásluhu na tom, že jsem si přece jen troufla se do něčeho podobného pustit, byl Jan Sokol. To on mě naučil na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, jak je důležité se ptát, naslouchat a snažit se druhým porozumět. Že má smysl hledat smysl. A taky mi ukázal, že ti nejmoudřejší bývají nejskromnější. I proto byl právě on první, za kým jsem se vydala. A když pak s rozhovorem bez váhání souhlasil, otevřel mi tím, aniž by o tom věděl, zároveň dveře ke všem ostatním. Občas se mi zdálo, že jeho jméno působí jako zaklínadlo. Takže, pokud má někdo v této knize čestné místo, je to pan profesor Sokol. I díky němu jsem mohla nakonec čtenářkám a čtenářům zprostředkovat pohled na dětství ve šlechtické rodině Schwarzenbergů, na židovské kořeny Arnošta Goldflama, učitelskou domácnost Drahošových nebo tak trochu osamělé dospívání Petra Pitharta. Blíže poznat rozlítaného B(b)ohéma Tomáše Sedláčka, samorosta Pavla Pafka a odhalit, kde se bere ta neutuchající touha Michala Horáčka po vzdělání. Michaela Kocába chtěl původně do knihy můj muž, nakonec mi ale díky svému nakažlivému humoru přirostl k srdci o to víc. A pokud na někoho při čtení rozhovoru a prohlížení fotografií s Janem Sokolem dýchne alespoň trocha klidu, který jsem cítila pokaždé, když jsem vstoupila do jeho domu a setkala se s ním a jeho rodinou, budu velmi ráda.

Všichni muži v této knize jsou naprosto jedineční a stejným způsobem jsem se snažila přistupovat i k samotným rozhovorům s nimi. Žádný mustr. Chtěla jsem jednoduše, aby se se mnou cítili dobře. Výsledkem našeho povídání tak jsou texty odlišné nejen co do délky, ale občas vlastně i témat, kterých jsme se v jejich průběhu dotkli. Možná právě propojení vzpomínek na dětství a dospívání s aktuálnějšími otázkami umožní čtenáři lépe pochopit jejich současné hodnoty a postoje. Důležitou součástí knihy jsou i zmiňované fotografie jednotlivých osobností, které s takovou citlivostí vytvořil můj muž. A protože naším hlavním cílem, ke kterému všichni zúčastnění svým dílem přispěli, bylo věnovat nejen tuto knihu, ale také autorský výtěžek Ústavu hematologie a krevní transfuze, stala se tak naším společným poděkováním všem zaměstnancům této nemocnice. V průběhu prací na knize nás bohužel opustili profesor Jan Sokol a kníže Karel Schwarzenberg. A přestože trochu lituji, že jsem se jich nestačila na vše doptat, víc mě mrzí, že už si nepřečtou, co o nich do knihy napsali jejich přátelé. Co je ale příznačné, oba, jak bylo jejich zvykem, pomáhají prostřednictvím knihy dál.

Veronika Kořínková