Argo nabízí: Kazuo Ishiguro, Peter S. Beagle a Khaled Hosseini

Kazuo Ishiguro: Když jsme byli sirotci

Román Když jsme byli sirotci patří k vrcholným dílům britského nositele Nobelovy ceny za literaturu Kazua Ishigura. Autor zde v mnohém navazuje na své předchozí čtyři prózy, v nichž zkoumá nejistý vztah člověka k prožité skutečnosti a jeho věčnou náchylnost k sebeklamu. Tentokrát tak činí skrze vzpomínky a osudy Christophera Bankse, jenž poté, co se stane slavným detektivem, napne všechny své síly, aby vyřešil případ svých rodičů, kteří beze stopy zmizeli v době jeho dětství prožitém v čínské Šanghaji. 

V roce 1937 je Šanghaj zmítána válkou a Banks ve svém pátrání, které pečlivě připravoval, neuspěje tak, jak si vždy představoval. Nemůže své životní dílo korunovat vysněným triumfem. Nemůže se opřít o typické stopy, nemůže použít svou lupu, musí se spoléhat spíš na náhodu. Náhodou najde sice Akiru, nyní zraněného japonského vojáka, ale pravdu o zmizení rodičů se dozví až v rozhovoru s jednou záhadnou postavou z dětství. V případě otce jde v podstatě o banální vysvětlení, matčin případ je však mnohem složitější a osudovější pro Christophera i pro ni samotnou. Závěrečná část, odehrávající se více než dvacet let po událostech v Šanghaji, je smutným dovětkem o matčině osudu, jenž je symbolem právě nespolehlivosti paměti i slabosti lidské psýchy. Útěchou může být jen to, že hluboko uvnitř věřila, že si v zájmu synovy budoucnosti zvolila sice nelehkou, tragickou, ale správnou cestu. A Banks konečně může žít nikoli minulostí, ale přítomností; avšak jako věčný sirotek s hlubokou ránou, jež nemůže být nikdy zacelena. - Milan Valden, iLiteratura.cz

Peter S. Beagle: Cesta domů

Výběr sestavený slovutným editorem Jonathanem Strahanem představuje známého autora románů Poklidné a tiché místo a Poslední jednorožec také jako schopného, i když donedávna jen velmi vzácně publikujícího autora kratších fantastických prací. I v nich se však naplno projevuje autorova okouzlující schopnost vytvořit úchvatný, zábavný, dojemný a jiskřivý příběh prodchnutý jemným humorem a láskou k jemnému umění vypravěčství.

Zvedla jsem hlavu, až když jsem zaslechla po proudu koně. Hráli si ve vodě, jak to koně dělají, frkali a vypouštěli bubliny jako děti. Úplně tuctoví stájoví koně, jeden hnědák a jeden šiml. Jezdec na šimlovi neseděl v sedle, ale prohlížel si jeho pravou přední nohu. Neměla jsem na něj pořádný výhled – oba jezdci měli obyčejné tmavozelené pláště a kalhoty tak odřené, že nešla rozlišit barva –, takže až podle hlasu jsem poznala, že je to žena. Měla hezký, hluboký, sametový hlas jako Hedvábná Joan, ta paní, na kterou se mamky nesmím vyptávat, ale bylo v něm i cosi drsného. Cítila jsem, že by mohla zavřísknout jako jestřáb, jen chtít. Právě povídala: „Žádný kámen tu není. Tak že by trn?“

Khaled Hosseini: Lovec draků

Afghánistán, 1975: dvanáctiletý Amír zoufale touží po vítězství v místním turnaji papírových draků a jeho věrný přítel Hasan mu slíbí pomoc. Ani jeden z nich však netuší, že toho odpoledne potká Hasana neštěstí, které jim oběma změní život navždy. Amírova rodina po ruské invazi do Afghánistánu uteče do Ameriky, jednoho dne si však Amír uvědomí, že se do rodné země ovládané Tálibánem musí vrátit, aby našel to jediné, co ve světě nezíská: vykoupení.

Pořád úplně nechápu, proč si Lovec draků najednou získal takovou oblibu, ale z dopisů, které jsem za posledních dvacet let dostal, si přece jen nějakou představu udělat můžu. Příběh o klukovi, který sám o sobě pochybuje a touží po tatínkově lásce, je totiž do značné míry univerzální. Amír má spoustu chyb, z jeho zbabělosti a pokrytectví jde na člověka občas vyloženě hrůza. Na druhou stranu je ale podle mě v každém okamžiku bytostně lidský. Všech svých chyb a selhání si je celou dobu bolestně vědom, straší ho celé mládí i dlouho poté, co dospěl. Také ví, že na něj někde v budoucnu čeká ušlechtilejší verze jeho samotného, ale je nesmírně daleko, cesta k ní je nebezpečná, a aby jí dosáhl, musí v sobě sebrat veškerou odvahu, která mu v dětství tolik chyběla. A ačkoli se nám jeho chování nelíbí, ve skutečnosti mu fandíme, snad proto, že v něm nacházíme střípky sebe samých – i my děláme chyby, selháváme a toužíme se převtělit v naše ušlechtilejší verze. V září 2004, patnáct měsíců po prvním vydání, se Lovec draků dostal do žebříčku bestsellerů New York Times a setrval v něm až nesmyslně dlouho.