Novinky Arga na konci léta

Seosamh Mac Grianna: Vlastní cestou

„Zapomenutá klasika... chvalozpěv na ztracený svět. To, co se navenek jeví jako prostý ,road-trip‘, je ve skutečnosti cestou jednoho člověka do vlastního nitra k jádru jeho velkorysého lidství.“ Colum MaCann, autor románu Apeirogon

Cestu bez návratu, která nevisí na vlásku mezi strachem a úzkostí. Koho by napadlo, že jsem po ní nekráčel odjakživa, já, irských bardů král dvacátého věku, v čase znovuzrození? Kdo by pomyslel, že strávím většinu svých dní poslušen rad falešných přátel? A přestože jsem jejich rady neochotně následoval, pořád mnou stejnou měrou pohrdali, jako si mě vážili. Málokdo bude mít se mnou trpělivost, povím-li proč. Bojím se totiž, že když řeknu pravdu, nikdo jí neporozumí. Ale nač psát, když zůstanu nepochopen? Povím vám, proč jsem se tak dlouho nedokázal od falešných přátel odloučit, proč jsem při první příležitosti nenazul toulavé boty a nevydal se po té blažené cestě tak daleko, jak mě má touha vedla. Už dávno jsem dal sbohem tomu, co lidé nosí jako bitevní zbroj – stálému zaměstnání a pohodlným názorům. Ať už jsem sebehorší, takovými věc mi odjakživa pohrdám.

David Walliams: Robopes

Psí superhrdina v boji se superpadouchy Zlotřilov je jedním z nejnebezpečnějších míst planety. Město ovládá banda všeho schopných padouchů. Každý se před nimi třese strachy a jen opravdový superhrdina by je dokázal zneškodnit. Jenže kde ho vzít? Přichází Robopes, nejlepší policejní pes všech dob!

Kočky jsou líné. Kočky jsou sobecké. Kočky jsou hrubé. Jo, ale neříkejte prosím žádné kočce, že jsem o nich tohle napsal. Jinak byste se taky jednoho dne mohli dočíst, že jsem se záhadně zadusil chuchvalcem chlupů. Taky netvrdím, že VŠECHNY kočky jsou hrozné. Jenom tak devětadevadesát procent. Psi jsou ovšem úplně jiní než kočky. Psi chtějí dělat druhým radost. Psi chtějí, aby je měli všichni rádi. A hlavně, za pamlsek udělají psi cokoli. Proto jsou psi úžasní parťáci pro policisty. Používá je policie po celém světě.

León-Portilla (ed.): Mexické zpěvy

Mexické zpěvy přinášejí český překlad písní a básní v rozličných žánrech, které se uchovaly v unikátním rukopisném svazku z druhé půle 16. století, který dnes patří k největším pokladům Mexické národní knihovny. Obsahuje nestarší dochované ukázky tvořivosti, myšlení a cítění původních národů na území dnešního Mexika. Umělecká tvorba prehispánských Nahuů, jež se rozvíjela v podobě zpěvů a tanců, byla zahalena do množství symbolů, jež jsou dnes z velké části převedeny do srozumitelné podoby.

První díl zahrnuje studie objasňující různé zásadní aspekty vzácného manuskriptu (uloženého v Mexické národní knihovně pod signaturou MS 1628 bis) a také principy, z nichž vychází kritická edice jednotlivých textů, jež je obsahem následujících dvou dílů. Díl druhý zpřístupňuje 92 zpěvů v nahuatlu, které daly celému manuskriptu jméno; tento díl je rozložen do dvou samostatných svazků: první zahrnuje folia 1r–42r, druhý folia 42v–85r. Paleografický přepis v nahuatlu doplňují překlady do španělštiny a rozsáhlé poznámky. Díl třetí se pak soustředí na zbylé texty, doplněné o úvodní studie a komentáře. Do češtiny bylo přeloženo všech dvapadesát básnických skladeb a písní za 10 /11 hrnutých v prvním svazku druhého dílu Mexických zpěvů, na němž s Dr. Leónem-Portillou spolupracovali jmenovitě Librado Silva Galeana, Francisco Morales Baranda a Salvador Reyes Equiguas. Jde o nestarší dochované ukázky tvořivosti, myšlení a cítění původních národů na území dnešního Mexika.  Ludmila Holková, překladatelka

Luboš Palata: Elbe

Labe je Elbe. Elbe je cesta. Víc než tisíc kilometrů dlouhá cesta. Cesta snů z Čech k moři, k oceánu. Elbe je řeka Čechů a Němců, Němců a Slovanů, Západu a Východu. Tepna, která spojuje českou kotlinu, Čechy, Böhmen, s okolním světem, kam se prodrala Českou branou v hradbách našich hor. Elbe je příběh, příběh nás lidí kolem řeky. Tisíc a více let příběhů, které jsme žili. Které žijeme dodnes, spojeni s touto řekou. Příběhů velkých, malých, krvavých, vznešených, tragických, svatých, krásných, nadějných, beznadějných i snových. Elbe je řeka příběhů. A tato kniha je vypráví.

Labe po tisíc předchozích let pramenilo uprostřed z obou stran německých Krkonoš, uprostřed Riesengebirge, Obřích hor, hor obrů. Hor, které jsou na své jižní straně ve smyslu národnostním skutečně českými taky jen těch necelých osmdesát let. Stejně jako jsou Krkonoše po tuto krátkou dobu z druhé, mnohem příkřejší severní strany horami polskými. Karkonoszemi. Němci a Německo ale na tyto hory dodnes nezapomněli. Pomohlo tomu paradoxně i bývalé východní komunistické Německo. Pro jeho obyvatele to do roku 1990 byly nejbližší a nejvyšší hory. Před pádem Berlínské zdi tvořili východní Němci drtivou většinu zahraničních návštěvníků a nadále udržovali v Krkonoších aspoň tu němčinu.

Patrick Rothfuss: Tenká hranice touhy

Sledujte nejoblíbenější postavu slavné Kroniky Královraha v průběhu jediného dne při jejích nadpřirozených kouscích, úkladech a úskocích. Buďte svědkem toho, jak se lehkým tanečním krokem vrhá do nejsvízelnějších problémů a následně se z nich jako zázrakem zase vymaní. Jak hledá a nachází starodávné cesty k tvoření a ničení. Následuje srdce, i když rozum mu velí něco jiného. Konec konců, proč si dávat pozor, když pak přijdete o veškeré napětí a potěšení?

Bastovi se téměř podařilo uniknout zadními dveřmi z hostince U Pocestného kamene. V podstatě se ven dostal. Obě chodidla už měl za prahem, ve dveřích zela jen škvírka a byly by se zavřely. Vtom uslyšel hlas svého mistra a na místě ztuhl. Věděl, že sám se neprozradil. Podrobně znal i ty nejslabší zvuky, které může hostinec vydávat. Ovládal víc než prosté finty, které by děti považovaly za vychytralé: boty v ruce, rozvrzané dveře otevřené v předstihu, kroky ztlumené chůzí po koberci… Ne. Bast byl mnohem lepší. Místností se dokázal přesouvat a téměř při tom nezčeřil vzduch. Věděl, které schody skřípou, když předchozí noci pršelo, která okna jdou snadno otevřít a do kterých okenic se opře vítr. Poznal, kdy oklika ven a přes hřeben střechy nadělá méně hluku než přímá cesta chodbou v patře. To by některým stačilo. Jenže při těch nemnoha příležitostech, kdy mu na tom skutečně záleželo, Bastovi takový úspěch připadal k uzoufání nudný. Ať se s pouhou výjimečností spokojí ostatní. Bast je umělec.