Pavel Kolmačka držitelem Ceny Jaroslava Seiferta 2024

Cena Jaroslava Seiferta za vynikající básnické či beletristické dílo vznikla ve Stockholmu v roce 1986. Je udělována za význačné dílo vydané či jinak zveřejněné v České republice nebo v zahraničí v posledních třech letech. Od roku 2013 se uděluje každé dva roky. Laureáti získají finanční odměnu 100 000 korun. 

Porota ceny: Tomáš Kubíček (předseda poroty), Alena Blažejovská, Jiří Hrabal, Hana Klínková, Michal Kosák, Jiří Koten, Jan Lukeš, Petr Onufer, Hana Soukupová, Jiří Zizler, Jaromír Slomek (tajemník bez hlasovacího práva).

První oceněným byl v roce 1986 Dominik Tatarka, před Pavlem Kolmačkou získal cenu Josef Kroutvor. A mezi jmenovanými je to celá plejáda české moderní literatury, např. Ivan Diviš, Jiří Kolář, Bohumil Hrabal, Zbyněk Hejda, Věra Linhartová, Zdeněk Rotrekl, Josef Škvorecký, Jáchym Topol, Ivan Martin Jirous, Václav Havel...

O Cantu ostinatu se napsalo mimo jiné:

Druhý román Canto ostinato pojednává o mnoha závažných otázkách, mimo jiné o hudbě, budoucnosti, autenticitě, komunikaci, radosti a vděčnosti, o dětech naší doby, ale zejména o smrti, o neúprosném faktu naší konečnosti. "Co se s námi stane, až zemřeme? Když nyní zemřeme, byla marná všechna naše bolest a láska? Ze tmy jsmeš vyšli, a tam, co jdeme, je tma?"

Jiří Zizler z laudatia

......................

Do jaké míry jsou vaše básně a prózy autobiografické?
To bývá dost rozmanité. Stopy za obzor jsou hodně autobiografické, i když přísně vzato nevyprávějí, „jak to bylo“. Spíš hledají a snaží se ověřit, jestli je život nesmyslný shluk nahodilostí, nebo jestli je to příběh. Děje spíš zvažují a zkoumají – na tom, co je pro mě nejblíž. Stopy hledají, tvoří příběh. Nacházejí významy, nebo dávají epizodám významy. Canto ostinato jsem naproti tomu chtěl od začátku psát tak, aby byla zřetelná dělicí čára mezi světem a postavami románu a mým osobním a soukromým světem. Mimo jiné proto, abych chránil a neobnažoval ty, které mám rád a kteří jsou mi blízko. Canto ostinato je programově „o někom jiném“. Přesto je zcela osobní. Pamatuji si na návštěvu přátel v době, kdy jsem ten text psal. Strávili jsme spolu celý den a pořád si povídali, intenzivně, viděli jsme se po delším čase. Večer mě poprosili, abych četl kousek z toho, na čem dělám. Namátkou jsem něco vybral – a ono to bylo přesně o tom, o čem jsem mluvil, co jsem chrlil celý den už od rána.

z rozhovoru Terezie Pokorné, Revolver Revue 136

......................

Ale proč měl váš román souviset s hudbou? ( Canto ostinato je skladba holandského skladatel Simeona ten Holta (1923 -2012) - pozn. OKO))

Včera jsme si udělali poslouchací večer s Mahlerem a Jana, moje žena, povídá: Když slyším Ewu Podles zpívat „O Mensch, gib acht“, mám pocit, že život má smysl.

Já hudbě vděčím za moc. Její evokační síla je pro mě nenahraditelná. Cítím se být dlužníkem tvůrců hudby, mnohem víc dávají než dostávají. Myslím na Brucknera, jak se mu na premiéře skvělé symfonie posluchači smáli a nakonec se smáli i hráči, odkládali nástroje a odcházeli.

Hudba mi rozvazuje jazyk. Spoustu textů mi v mysli spustila právě hudba. Texty na druhou stranu spouštějí hudební představivost, nejednou mi lidé na čteních řeknou, že moje básně začali číst poté, co je slyšeli zhudebněné v podání Karla Vepřeka. Karlovi tímto mávám a děkuju! Když se mi poštěstilo mít při čtení po boku Irenu a Vojtěcha Havlovy, bylo to jako rozhovor. Jejich hudební citlivost a tvořivost jsem měl hodně na mysli u postavy Alexeje.

Veliký impulz mi dal zmíněný Michal Rataj, když se chopil mého textu Jedna věta. Vytvořil hodinovou kompozici pro rozhlas. Každý měsíc se odehrává na jednom tónu, hlas mluví, ozvou se konkrétní šumy a ruchy, hlas zase mluví… Michal o ní říká, že je to totální symbióza hudby a slova a že mu práce na Větě změnila přístup ke skládání. Mně ta skladba změnila přístup k poslouchání — i poslouchání slova.

z rozhovoru Ondřeje Nezbedy pro Host 10/2023