Jedna neděle roku 1950, jedna žena středního věku, jeden sešit v černých deskách

Italská spisovatelka (ale psala i španělsky a francouzsky) Alba Carla Lauritai de Céspedes y Bertini (Řím 1911 – Paříž 1997) byla dcerou kubánského velvyslance v Itálii. Vyrůstala v dobře situované, kosmopolitní, liberální rodině, řada motivů její tvorby spojených s ženskou emancipací či s antifašistickým odbojem je autobiografických. Byla dvakrát vdaná a z obou manželství si odnesla citová zklamání, která zúročila při psaní. V roce 1944 založila Mercurio, první nezávislý časopis po pádu fašistického režimu, do něhož kromě celého spektra italských autorů přispívali i Sartre a Hemingway. Dlouhodobě spolupracovala s týdeníkem Epoca, kde vedla v padesátých letech rubriku „Z jejího pohledu“ a poté „Deník spisovatelky“.

Svým literárním i žurnalistickým dílem anticipovala témata, která pak v 60. letech otevřou příslušnice feministického hnutí, sama však až do konce života označení feministka odmítala. Její díla se nyní díky své nadčasovosti znovu těší pozornosti nakladatelů i čtenářů, kteří jsou vesměs překvapeni, s jakou naléhavostí a z jaké blízkosti k nim hlasy jejich vypravěček promlouvají. První velký úspěch jí přinesl román Nikdo se nevrací (1938, č. 1942), který se ve své době stal bestsellerem (což byl jeden z důvodů odsunout spisovatelku mezi autory čtiva pro paní a dívky) a v roce 1939 získal literární cenu Viareggio, ale Mussolini rozhodnutí komise z politických důvodů anuloval. Od roku 1935 do konce 80. let vydala celkem třináct prozaických textů, dvě básnické sbírky a dvě divadelní hry, často se scenáristicky podílela na filmových a televizních adaptacích svých děl. Za vrchol její tvorby jsou považovány romány Zakázaný deník, Z jejího pohledu a Předtím a potom.

Ukázka:

Dříve mě mrzelo, když děti odcházely ven, nyní po tom naopak toužím, abych zůstala o samotě a mohla psát. Dříve jsem nikdy neuvažovala nad tím, že vzhledem ke skrovnosti našeho příbytku a pracovní době strávené v kanceláři mám zřídkakdy příležitost zůstat o samotě. Musela jsem se tedy uchýlit ke lsti, abych tento deník mohla začít psát; koupila jsem tři vstupenky na zápas v kopané a prohlásila jsem, že mi je věnovala jedna kolegyně z kanceláře. Ke dvojité lsti, jelikož abych je mohla pořídit, musela jsem ošidit nákup. Hned po obědě jsem pomohla Michelovi a dětem s oblékáním, půjčila jsem Mirelle svůj teplý kabát, vřele jsem se s nimi rozloučila a s pocitem uspokojení za nimi zavřela dveře. Načež jsem kajícně běžela k oknu, jako bych je chtěla zavolat nazpět. Už byli daleko a mně připadalo, že spíše než na neškodné utkání v kopané jdou vstříc nějaké léčce, kterou jsem na ně nastražila. Něčemu se společně smáli a ten smích ve mně vyvolával výčitky svědomí.

..................

26. listopadu 1950

Udělala jsem chybu, že jsem si koupila tento sešit, velikou chybu. Ale teď už je příliš pozdě, abych nad tím hořekovala, už se stalo. Ani nevím, co mě přimělo, abych si ho pořídila, byla to náhoda. Nikdy jsem si nechtěla vést deník, i proto, že deník by měl zůstat tajný, tudíž bych ho musela před Michelem a dětmi skrývat. Nerada něco skrývám, a navíc v našem bytě je tak málo místa, že by to ani nebylo možné. Stalo se to následovně: před dvěma týdny, bylo to v neděli, jsem z domu odešla dost brzy ráno. Vydala jsem se koupit Michelovi cigarety, chtěla jsem, aby je hned po probuzení našel na nočním stolku, v neděli totiž vždy vyspává. Navzdory pozdnímu podzimu byl nádherný teplý den. Pociťovala jsem dětinskou radost, když jsem kráčela ulicemi prozářenými sluncem a viděla, že stromy jsou dosud zelené a lidé se zdají spokojení, jako v každý sváteční den. A tak jsem se rozhodla, že se trochu projdu a vydám se až do trafiky na náměstí. Po cestě jsem zahlédla, jak se spousta lidí zastavuje u stánku s květinami, a tak jsem tam také zamířila a koupila si svazeček měsíčků. „V neděli to chce mít na stole nějaké květiny,“ podotkla květinářka, „muži to ocení.“ Já jsem s úsměvem přikývla, ale ve skutečnosti jsem při kupování těch květin nemyslela na Michela ani na Riccarda, který je má také velmi rád, koupila jsem si je pro sebe, abych je při chůzi mohla držet v ruce. V trafice byla spousta lidí. Při čekání ve frontě s už nachystaným obnosem jsem ve výloze zahlédla štos sešitů. Byly to tlusté sešity v lesklých černých deskách, takové ty, co se používají ve škole a na jejichž první stránku jsem – ještě než jsem je začala používat – horlivě psávala své jméno: Valeria.

„Dejte mi také jeden ten sešit,“ požádala jsem a začala v kabelce hledat peníze. Když jsem ale zvedla oči, všimla jsem si, že trafikant se zatvářil přísně, načež mi sdělil: „To nejde, je to zakázané.“ Vysvětlil mi, že každou neděli stojí u dveří strážník a dohlíží na to, aby se prodávaly pouze tabákové výrobky a nic jiného. V trafice jsem zůstala už jen já. „Potřebuji ho,“ řekla jsem mu, „potřebuji ho za každou cenu.“ Mluvila jsem polohlasem, rozrušeně, a byla připravená naléhat i úpěnlivě prosit. On se rozhlédl kolem, načež hbitě popadl jeden sešit a podal mi ho přes pult se slovy: „Schovejte si ho pod kabát.“ Nesla jsem ho pod kabátem celou cestu až domů. Tam mi domovnice vykládala kdovíco o plynovodu a já se bála, že mi vyklouzne, že spadne na zem. Celá rudá v obličeji jsem odemkla dveře a zamířila s ním rovnou do ložnice, když jsem si uvědomila, že Michele je ještě v posteli. Zároveň na mě volala Mirella: „Mami…“ A Riccardo se ptal: „Koupila jsi noviny, mami?“

Když jsem si svlékala kabát, byla jsem rozrušená, zmatená, bála jsem se, že se mi nepodaří zůstat ani chvíli o samotě. Schovám ho do skříně, napadlo mě, tam ne, Mirella si z ní přece často půjčuje něco na sebe, rukavice nebo halenku. Komodu zase neustále otevírá Michele. Psací stůl už si pro sebe zabral Riccardo. Přemítala jsem nad tím, že v celém bytě nezůstala jediná zásuvka ani žádná komůrka, která by byla jen moje. Předsevzala jsem si, že od toho dne budu uplatňovat svá práva. Do skříně s prádlem, rozhodla jsem, ale poté jsem si uvědomila, že Mirella odtamtud každou neděli bere čistý ubrus, aby prostřela. Nakonec jsem ho v kuchyni hodila do pytle se starými hadry. Sotva jsem ten pytel zavřela, vešla Mirella s otázkou: „Je ti něco, mami? Jsi v obličeji celá rudá.“ „To bude tím kabátem,“ odpověděla jsem a svlékla si ho, „dneska je venku teplo.“ Měla jsem dojem, že by mi klidně mohla říct: „To není pravda, jsi rudá, protože jsi něco schovala do toho pytle.“ Marně jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že jsem neudělala nic špatného. Stále jsem totiž slyšela trafikantův varovný hlas: „Je to zakázané.“

.................

překlad Pavla Přívozníková