Hrabalova kázání

Úvod:

V této drobné čítance nejde o celkové představení literárního díla Bohumila Hrabala. Vybrané texty se týkají především spisovatelova celoživotního duchovního hledání, jeho vášnivého a někdy trýznivého tázání po smyslu lidské existence před tváří věčnosti.

O tom, jak zaníceně se Hrabal zabýval duchovními otázkami, svědčí mimo jiné nedávno objevené nahrávky jeho adventních promluv na libické evangelické faře. Těch sedm magnetofonových kazet, které se loni jako zázrakem vynořily zpod prachu zapomnění, přineslo nové světlo na dosud málo probádanou oblast Hrabalova myšlení, jíž je právě jeho vztah k víře, k duchovním tradicím, k posvátné dimenzi skutečnosti. 

Mnohé ukázky zařazené do této čítanky pocházejí právě z přepisu audiozáznamů, které vznikly během adventních návštěv Bohumila Hrabala na evangelické faře v osmdesátých letech 20. století. Čtenář, který zná slavné Hrabalovy knihy, v libických adventních úvahách nejednou rozpozná myšlenky, s nimiž se už setkal při čtení, nyní je však často najde v syrovějším stavu, neopracované, novým a svěžím způsobem formulované a dotažené do závěrů a důsledků, které v Hrabalových knihách zůstávají jen naznačeny.

Fascinující významové jiskření mezi klasickými díly Hrabalova kánonu (jako jsou Perlička na dně, Pábitelé, Ostře sledované vlaky, Krasosmutnění, Obsluhoval jsem anglického krále nebo Příliš hlučná samota) a Hrabalovým pojednáním stejných motivů a událostí na libické faře činí z nově nalezených nahrávek neobyčejně vzácné svědectví o spisovatelově vnitřním světě. 

Libické audiozáznamy obsahují mimo jiné i četné doklady překvapivé kontinuity Hrabalova celoživotního existenciálního hledání. Promluvy z libické fary, pronesené v době, kdy autor stál na prahu osmé dekády své životní pouti, často pozoruhodně korespondují s myšlenkami jeho mladistvých esejů, a také s básnickými obrazy jeho rané poezie, ze které libickým evangelíkům předčítal.

A zřejmě nejvzácnější hodnotou nově nalezených libických nahrávek je skutečnost, že vlastně nejde o nic menšího než o strhující několikahodinový komentář Hrabalovy životní dráhy, jeho literárního díla a jeho zaníceného tázání po tom, co tento svět přesahuje. Komentář, jehož autorem je sám Bohumil Hrabal! 

Tato čítanka je rozdělena do sedmi tematických okruhů. V kapitole nazvané Duchovní cesta jsou zařazeny ukázky dokumentující jednotlivé fáze Hrabalovy životní pouti a hlavní etapy autorova duchovního vývoje. V následující kapitole jsou představeny doklady Hrabalova celoživotního zájmu o fenomén duchovního obrácení, často ve spojitosti s biblickým příběhem obrácení apoštola Pavla, často ve vztahu k Hrabalovým vlastním niterným zkušenostem. Kapitola nadepsaná Tázání po Bohu obsahuje ukázky Hrabalových „teologických“ úvah, ve kterých se spisovatel osobitým způsobem vyrovnává s tradiční i netradiční podobou víry v Boha.

V další kapitole jsou shromážděny Hrabalovy originální meditace o Ježíši z Nazaretu, o jeho dějinném významu, jeho dramatickém životním osudu i jeho roli jakožto vzoru pravého lidství. Kapitola nazvaná Křesťanství a kultura obsahuje vybrané pasáže textů a promluv, ve kterých Bohumil Hrabal uvažuje o významu křesťanské duchovní tradice v kulturních dějinách lidstva. Následující kapitola je věnována Hrabalovu pojetí lidského údělu, jeho úvahám o posledním smyslu lidské existence, ve kterých dává pozornému čtenáři nahlédnout do své vlastní životní filosofie. Poslední kapitola, nazvaná Vidění světa, obsahuje ukázky Hrabalových textů, věnovaných jeho osobitému způsobu vnímání skutečnosti, který je východiskem jeho literární tvorby a také nezaměnitelným znakem jeho uměleckého rukopisu.

Tato čítanka nemá sloužit jako učebnice. Je to knížka meditativní, do parku na lavičku, do křesla pod lampou, jako cestovní společník do kabelky nebo do aktovky. Rozhodně to není žádné čtení na jeden zátah, od začátku do konce. Jednotlivé komentované ukázky jsou jako střípky, tvořící společně mozaiku, která zrcadlí a z různých úhlů nasvěcuje Hrabalovo existenciální tázání sub specie aeternitatis.

Zdá se tedy, že nejlepším rádcem, jak číst tuto knížku, rádcem v této záležitosti nad jiné povolaným, je furiant nekonečna a věčnosti, balič starého papíru Haňťa z Hrabalovy Příliš hlučné samoty: „Já, když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku jedinou krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jak hašlerku, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až myšlénky mnou procházejí a zvolna se rozplývají.“ Lépe to vyjádřit nelze.

Na konci tohoto svazku jsou na několika stranách souhrnně nastíněny základní kontury Hrabalova „duchovního profilu“. V této závěrečné stati jsou jednotlivé dílčí výpovědi a klíčové myšlenky, obsažené v ukázkách a komentářích, rozvinuty do širších souvislostí a uspořádány tak, aby tvořily ucelený portrét.

Pavel Hošek