Historky ze zákulisí české výtvarné scény

Jak vám můžu pomoci?

Když mi před třemi lety vyšla kniha Umění, kterému nikdo nerozumí, upřímně mě překvapilo a samozřejmě hlavně potěšilo, kolik lidí se mi po jejím přečtení ozvalo, že jim v něčem pomohla otevřít oči. Věnoval jsem se v ní výtvarnému umění, které je někdy pro běžné lidi natolik nesrozumitelné nebo nepřijatelné, že ho v extrémních případech začnou nenávidět a ničit. Na její obálce byla reprodukovaná mluvící igelitka Krištofa Kintery, kterou tomuto autorovi v roce 2008 ve Východočeské galerii v Pardubicích (dnešní Gočárova galerie) málem zlikvidovala uklízečka. I na obálce aktuální knížky najdete další Kinterovo dílo, konkrétně jednu z „kreseb“, jak jim sám říká (ve skutečnosti jde mnohdy i o několikakilogramové objekty připevňované k dřevěným deskám), s jejichž přehlídkou zapůjčenou od desítek soukromých sběratelů měl na výstavě How Can I Help You? v roce 2023 velký úspěch v Centru současného umění DOX. Také jsem tam jednu z Kinterových věcí zapůjčil, a tím jsem se vlastně stal jedním z lidí, o kterých si v této knize můžete přečíst ve čtvrté kapitole. Chtěl bych Krištofovi moc poděkovat za poskytnutí reprodukcí jeho děl k oběma mým knihám, a pokud bych snad někdy napsal i třetí, rád se na něj s důvěrou znovu obrátím.

O čem tedy vypráví tato kniha? Název naznačuje, že o umění, kterému rozumějí úplně všichni. Tak jako u předcházející publikace jde o zjevnou nadsázku. Stejně jako neexistuje umění, kterému nerozumí vůbec nikdo, tak neexistuje umění, kterému naopak rozumí každý. Existuje možná leda tak umění, kterému rozumím jenom já a počkat – to je vlastně výborný název onoho případného třetího dílu, tak si ho tu, s dovolením, rovnou rezervuji.

Názvem aktuální knihy chci každopádně naznačit, jak strašně rychle se z umění v naší společnosti stává politikum. Zatímco ještě před pár lety se zdálo, že umění potřebuje ve veřejném prostoru komentovat jen pár takových zvláštních existencí, jako jsem já, dnes to naopak působí, že k němu má co říct doslova každý. Stačí se podívat na sociální sítě a nekonečné kulturní války, které se na nich vedou, včetně právě té o naši vizuální kulturu. V době dokončování této knihy kupříkladu na několik týdnů zcela ovládla prostor těchto hádek instalace Davida Černého Motýlí efekt v podobě dvou trupů stíhaček Spitfire s mávajícími motýlími křídly umístěná na fasádě pražského obchodního domu Máj. Nejen aktéři zdejší výtvarné scény o těchto sochách svedli (v drtivé míře nesouhlasnou) zuřivou slovní válku ještě předtím, než byly na budovu vůbec připevněné. Až na naprosté výjimky se přesto všichni tvářili, že disponují všemi dostupnými informacemi a dostatečným rozhledem v současném, minulém a nejspíš i budoucím umění, aby si na toto dílo mohli už předem udělat – z jejich pohledu navíc směrodatný – názor. Vždyť umění podle takových lidí přece rozumíme tak nějak všichni.

Tahle kniha vypráví o lidech, kteří by mu rozumět skutečně měli. O profesionálech a profesionálkách, již u nás výtvarnou scénu zásadním způsobem ovlivňují a formují. A kteří si nezřídka myslí, že umění rozumí natolik dobře, že jim do toho nikdo nesmí mluvit, a nejlepší by podle nich bylo, kdyby se celá výtvarná scéna řídila jejich příkladem. Krátce po kauze s Májem byla ostatně zveřejněna petice proti Národní galerii Praha, Ceně Jindřicha Chalupeckého a Akademii výtvarných umění, kterou řada z těchto lidí podepsala. Všem třem kritizovaným fenoménům se v této knize podrobně věnuji. Ale jak na následujících stránkách zjistíte, slabiny těchto institucí osobně vidím úplně jinde než oněch více než dva tisíce signatářů.

První dvě kapitoly jsou věnované Národní galerii Praha a Ceně Jindřicha Chalupeckého, respektive Společnosti Jindřicha Chalupeckého, která cenu pořádá. Od začátku své novinářské dráhy o nich píšu, protože rolí kulturního novináře je mimo jiné kultivace chování institucí placených či podporovaných z našich společných veřejných peněz, mezi něž obě tyto organizace patří. U lidí objevujících se v následujících kapitolách je pochopitelně tato má role spornější. Soukromé galerie, sběratelé, spekulanti i aktéři artwashingových kauz si zdánlivě s uměním mohou dělat, co se jim zlíbí. Ovšem právě jen zdánlivě. I jejich aktivity se totiž často dotýkají veřejného sektoru, s nímž v očích neznalého publika občas dokonce splývají. Sleduji je už čtvrstoletí a historky, které jsem o nich během té doby posbíral, by vám – doufám – měly posloužit k lepší orientaci v tomto nepřehledném terénu. Platí to i pro kapitolu o vysokých uměleckých školách. Závěrečná část je pak věnovaná umělci, který pro mě symbolizuje tvorbu z čisté vnitřní potřeby a jenž se s fenomény popisovanými v knize sice poměrně čerstvě potkává a střetává, nepotřebuje se ale stát součástí jejich zákulisních praktik. Nerad bych, aby také tato kniha působila jako nějaký další hotový názor na českou výtvarnou scénu a její ústřední aktéry a aktérky. Často se v ní spíš ptám, a i proto najdete v názvu každé její kapitoly otazník. Přesto doufám, že vám na některé vaše otázky dokáže dát stejně jako ta předchozí nějaké odpovědi.

Jan H. Vitvar