Mít děti je možnost, ne povinnost

Pet­ra Sou­ku­po­vá dlou­ho­do­bě ana­ly­zu­je drob­né lid­ské vzta­hy, kaž­do­den­ní dia­lo­gy, pře­tla­čo­vá­ní v párech i dyna­mi­ku rodin. Po romá­nech Věci, na které nastal čas a Nikdo není sám vra­cí do hry hrdin­ku Mar­tu, kolem níž vysta­vě­la v roce 2011 dra­ma­tic­ký pří­běh o neče­ka­ném těho­ten­ství. Její Mar­ta je dáv­no dospě­lá, žije ve vzta­hu s otcem dvou dospí­va­jí­cích dětí, má dobrou prá­ci – ale přes­to jí něco chy­bí. Sama by to mož­ná ani tak neřek­la, ke štěs­tí jí sta­čí málo. Mís­to na spo­leč­nou rodin­nou dovo­le­nou se vydá­vá sama na pouť do San­ti­a­ga, během kte­ré se noří do sebe, do his­to­rie svých vzta­hů a ohle­dá­vá téma, kte­ré kolem ní neu­stá­le krou­ží: Mar­ta nechce mít děti. A všich­ni ostat­ní jsou si jis­tí tím, že by je mít měla.

„Vět­ši­na lidí děti pros­tě má, pro­to­že se to tak dělá. A pak mají pocit, že o nic jiné­ho v živo­tě nejde. V posled­ní době se obje­vu­jí hla­sy, že je legi­tim­ní nemít děti a že člo­věk tak není míň člo­vě­kem. Ale když říkám člo­věk, mys­lím spíš ženy. Pro­to­že pro ženy je to pře­ce ten jedi­ný smy­sl živo­ta, k čemu jsou hol­ky na svě­tě, jak píše muž v kla­sic­ké bás­ni. Muže, kte­ří se roz­hod­nou nemít děti, nikdo moc neře­ší. Tlak spo­leč­nos­ti na to mít děti, když je vám přes tři­cet a jste žena, je extrém­ní, a mně se to moc nelí­bí,“ vysvět­lu­je autor­ka hlav­ní motiv své­ho románu.

Ona sama si pouť do San­ti­a­ga vyzkou­še­la, přes­to­že si je jis­tá, že být sama se sebou je mož­né, i když se vypra­ví­te tře­ba do Brd, nemu­sí jít nut­ně o dale­kou mno­ha­den­ní pouť v cizí zemi. „Od San­ti­a­ga oče­ká­vá­te něco zvlášt­ní­ho, prů­lo­mo­vé­ho. Při­tom je to vlast­ně snad­né řeše­ní, jít do San­ti­a­ga. Spí­te v uby­tov­nách, jíte v restau­ra­cích, ces­ta je jas­ně zna­če­ná. Nechci ale, aby to zně­lo tak, že pouť do San­ti­a­ga zavr­hu­ju, to vůbec ne, kaž­dá ces­ta může být cíl. Ces­ta do San­ti­a­ga člo­vě­ku život nezmě­ní. I když může pomoct,“ vysvět­lu­je Soukupová.

Roz­hod­nu­tí nemít děti je v naší spo­leč­nos­ti legi­tim­ní, pokud je vám dva­cet nebo o pět víc, jakmi­le se ale pře­houp­ne tři­cít­ka, tlak oko­lí sílí. Kni­ha Mar­ta děti nechce tenhle tlak zkou­má z per­spek­ti­vy Mar­ti­ných blíz­kých, pří­buz­ných i přá­tel: „Hra­ni­ce mezi tím, co člo­věk vědo­mě chce a co si nao­pak nechá dik­to­vat, je hroz­ně ten­ká a čas­to se nedá dob­ře roze­znat. Mar­ta je ztra­ce­ná v živo­tě, ale o téhle jedi­né věci má jas­no. Pros­tě ví, že děti nechce. V mno­ha věcech jas­no nemá. Neví, co se sebou v prá­ci, v part­ner­ství. Ale je si jis­tá, že nechce mít děti. Sna­ha, aby tohle její roz­hod­nu­tí ostat­ní respek­to­va­li, to je motiv celé kni­hy. Mar­ta neza­po­chy­bu­je. Ale pochy­bu­je hod­ně lidí kolem ní,“ dodá­vá autor­ka. Někte­ří lidé kolem Mar­ty si řeší prázd­no ve vzta­hu tím, že mají děti, děti jako pokus o záchra­nu vzta­hu. Někdo dou­fá, že pří­chod dítě­te to změ­ní, ale to se obvykle nesta­ne. „Dítě nao­pak pro­blémy umoc­ní. Když není sta­bil­ní vztah před dět­mi, ve vět­ši­ně pří­pa­dů se po pří­cho­du dětí ten vztah roz­pad­ne. Děti nemů­žou vztah zlep­šit nebo opra­vit. Tako­vou moc nema­jí,“ vysvět­lu­je Soukupová.

psáno pro Kavárnu Hostu