Svoje srdce jsem měl vždycky na dlani - poslední sbírka Gregory Corsa

Úvod

Raymond Foye

Takhle se to stalo:

Na konci

se všechno tohle

smrsklo do jednoho bodu;

ten bod explodoval do prázdna

a začátek znovu započal –

                              Gregory Corso, ze Zlaté tečky, 1997

Čas, kosmický i pozemský, byl jedním z velkých témat Gregoryho Corsa. Desetiletí vnímal jako samostatné úseky, staletí jako větší cykly a tisíciletí jako ještě větší cykly. Celá devadesátá léta netrpělivě očekával příchod milénia a ve svých básních zkoumal témata Armagedonu a apokalypsy, ekologického kataklyzmatu, Zjevení a příslibu Nového věku. Jak se však významné datum blížilo, přibývalo osobních tragédií: na jaře 1997 zemřel jeho nejbližší přítel a literární mistr Allen Ginsberg, o čtyři měsíce později následovala smrt Williama Burroughse, kterého považoval za nejneúplatnějšího člověka v životě. V roce 1998 zemřel jeho nejstarší přítel Anton Rosenberg, předloha Kerouakova hrdiny v Podzemnících (a „pravý hipster“ v této knize). Pak přišly zprávy o onemocnění jater, srdce a plic a nakonec o neoperovatelné rakovině prostaty. Dožít nového tisíciletí se mu podařilo, ale jen tak tak. V roce 2000 opustil své milované Greenwich Village a svěřil se do péče své dcery v Minnesotě. Krátce nato, 17. ledna 2001, zemřel.

Corso se se svým posledním rukopisem, Zlatou tečkou, potýkal posledních dvacet let svého života. Ten prošel nesčetnými vizemi a revizemi, textovými i koncepčními. Byl si vědom, že to bude jeho básnická poslední vůle a závěť. Musela být přesně na míru, shrnutím mnoha literárních a filosofických témat, kterým se v životě věnoval. Mnohem horší než osobní těžkosti (což pro něj nebylo nic nového) bylo, že změnil svůj základní přístup k básni a odhodil propracovaný stylistický aparát, který už nesloužil jeho záměrům. Nyní záleželo na základních principech básně, na přímém a živelném vztahu s Múzou. Bylo to frustrující, v průběhu devadesátých let se projekt neustále hroutil svou vlastní vahou, až…

Po Ginsbergově pohřbu v newyorském Meditačním centru Shambhala se Corso vrátil do svého malého bytu na Horatio Street 26 ve West Village a složil „Elegium Catullus/Corso, za Allena Ginsberga“. Za vzor si vzal pohřební ódu latinského básníka Catulla, který sedí, „němý kde leží jen prach“ (alloquerer cinerem) jeho bratra a promlouvá k němu. Corso odlehčuje Catullovu slavnou závěrečnou větu Ave atque vale (Na věky s bohem již buď) pozdravem, kterým se s Ginsbergem vždycky častovali navzájem: „Toodle-loo“ (Čus bus) – trochou tábornické pošetilosti padesátých let, pro kterou měli slabost. Touto krátkou a jednoduchou básní se otevřela stavidla. Během následujících tří a půl let, počínaje oním večerem s „Elegií“, Corso přepracoval celý rukopis Zlaté tečky.

Zlatou tečku ohraničuje na jednom konci smrt Ginsbergova, na druhém konci vlastní smrt Corsova. Jedná se, mimo jiné, o příběh celoživotního přátelství dvou velkých básníků 20. století. Corso je nyní sám, bez možnosti hádat se se svým mentorem a rivalem, bez možnosti obhajovat a pozměňovat svůj přístup. Nejistota ho vede k pochybám, proč se s ním vlastně Allen v baru v Greenwich Village spřátelil: bylo to jenom proto, že dobře vypadal a vyznal se v životě na ulici? Nicméně nakonec s důvěrou přijímá Allenovo hodnocení svého díla, tak výstižně vyjádřené věnováním ve sbírce Sendviče reality (1963), které je jediným vážným uznáním, jehož se mu v životě za jeho básnickou tvorbu dostalo: „Věnováno čistě imaginárnímu BÁSNÍKU Gregorymu Corsovi“, a opětně v Ginsbergových Vybraných básních 1947–1995: „Gregorymu Nunziovi Corsovi, mistru moudrosti, americkému géniovi antického a moderního idiomu, básnickému otci výstižnosti“. Allen vždy říkal každému, kdo chtěl naslouchat, že Gregory je mnohem větší básník, a často si stěžoval na nedostatek seriózních kritických studií o Corsově díle.

Corso nemiloval nadprodukci a v šedesátých letech 20. století se řídil obecným pravidlem vydávat jednu knihu za desetiletí, obvykle na jeho přelomu, přičemž každá kniha vyjadřovala něco z toho, co považoval za ducha doby: Šťastné narozeniny smrti v roce 1960, Elegické pocity Američana v roce 1970, Herald autochthonního ducha v roce 1981. Dalším pravidlem bylo, že knihy by měly být stručné: tyto měly 92, 120 a 66 stran. Ale s příchodem roku 1990 se Corso rozhodl nepublikovat. Toho roku překročil šedesátku, a i když důvody, proč nepublikoval, nikdy jasně nevysvětlil, v jeho životě a díle docházelo k hlubokým změnám od „úderu velké padesátky“, jak to sám nazývá v básni věnované svému půlstoletí. Corsův vztah k poezii se vyvíjel po trajektorii od silně privátního až po proslule veřejné, když četl i před tisícovým či větším publikem. Často si mi stěžoval: „Začal jsem psát poezii sám, po půlnoci, jen já a báseň, při svíčce. Pak už jen vím, že jsem na pódiu a čtu stovkám lidí. To mě vždycky rozhodilo.“ Taková svízelná situace vedla Corsa k tomu, že dával přednost vypointovaným humorným básním určeným pro dav. Začal sám sebe vnímat jako performera, a svými vlastními slovy dokonce i jako klauna. Pětadvacet let se pohyboval v začarovaném kruhu čtení, často jezdil na turné s Ginsbergem – byli veřejnými básníky způsobem, který je dnes téměř nepředstavitelný, a oba brali tuto roli velmi vážně. Corso však za svou drzou stylizací a opileckým kašpařením na čteních skrýval bolestnou plachost a toužil se z této škatulky vymanit. Jak to památně vyjádřil v jedné své básni z té doby: „Cítím se hloupě jako starý paličatý býk, když útočí na červený hadr alkoholického dne.“ Veřejnou tvář poezie začal vnímat jako rutinu, práci, divadlo. A třebaže mohl mít možná spoustu nedostatků, neschopnost být upřímný sám k sobě mezi ně nepatřila. Pomalu se stahoval do ústraní, nejprve do Říma (kde se vždy cítil nejvíc jako doma) a pak do čtvrti, kde se narodil a vyrostl, do Greenwich Village.

Byly to těžké roky. Samotné pití už nebylo dále udržitelné a žádalo si odloučení od společnosti. Tíha půl století v něm probudila hlubokou potřebu čelit mnoha traumatům, která ho v dospělosti pronásledovala: opuštění matkou krátce po narození kvůli domácímu násilí ze strany otce, pět krutých katolických pěstounských rodin, čtyři sirotčince a sedm zatčení s častým pobytem ve vězení v Tombs. Sirotčince a vězení byly vždy součástí jeho osobní mytologie, ale až do této chvíle nikdy bolestné jednotlivosti svého života veřejně nezkoumal, ani neodhaloval. Ale jakmile se tyto dveře v jeho psaní otevřely, už je nebylo možné zavřít. Sdílení takových detailů se čtenáři vytváří nebývalou intimitu, která by při veřejném čtení nikdy nemohla vyjít najevo.

Corso byl rodilý Newyorčan, narodil se na rohu ulic Bleecker a MacDougal. Kavárny a restaurace byly plné gangsterů a kultuře organizovaného zločinu bylo těžké odolat. Od příležitostných drobných krádeží se Corso nakonec vypracoval na vůdce vlastního zlodějského gangu, který organizoval pomocí vysílaček. V sedmnácti letech byl odsouzen ke třem letům v krutém nápravném zařízení Clinton Correctional Facility v severní části státu New York, známém jako Dannemora. Jako neuvěřitelnou skutečnost často uváděl, že byl nejmladším vězněm, který do věznice nastoupil, a nejmladším, když ji opouštěl.

Existuje pozoruhodný filmový záznam o Corsově návštěvě věznice Dannemora (jak ji vždy říkal) dva roky před smrtí, při níž s vězni hovoří o psaní poezie. Opakuje radu jednoho starého vězně, kterou dostal ten den, kdy do vězení nastoupil: „Ty si nemáš odsloužit trest, trest má sloužit tobě.“ Vězeňská knihovna měla jen pár knih, ale ty stály za to: Websterův ilustrovaný slovník anglického jazyka z roku 1905, Bible, Encyclopedia Britannica (jedenácté vydání), Bulfinchova mytologie a antologie z roku 1925 s názvem Ideje a formy v anglické a americké literatuře, kterou sestavili Homer Watt a James Munn. Nedávno jsem tu poslední získal za pár dolarů, potom, co jsem na ní v rukopisu Zlaté tečky objevil Corsův odkaz. Je to fascinující výběr a vysvětluje podstatnou část zájmu o rané eposy jako Beowulf a Sir Gawain a Zelený rytíř či balady britských ostrovů, jako třeba „Dvě sestry“ a „Sir Patrick Spens“. Celým Corsovým dílem prolíná zdravá nedůvěra ke gramotnosti a psanému slovu, které považoval ve své profesi až za pozdní přírůstek. Jeho pravými průvodci byly od dávných dob ústně předávané příběhy a náboženská víra, a vždy říkal, že jeho nejoblíbenějším autorem je Anonym. Miloval sanskrtské a akkadské eposy, kroniky dynastického Egypta, mýty starého Řecka. Jeho vnímání historie byl synchronní: myšlenky, události a témata mu v hlavě do sebe zapadala jako ozubená kolečka v hodinkách.

Poprvé jsem Gregoryho Corsa potkal v dubnu 1973 na Sympoziu o Jacku Kerouakovi na Státní koleji v Salemu v Massachusetts, kde byl spolu s Ginsbergem a Peterem Orlovskym hlavním hostem. Ten víkend, v sametovém obleku a stříbrnou lahví koňaku, se Corso navážel do každého: do Ginsberga, akademiků i do Kerouaka samotného, nebo přinejmenším do jeho mýtu. (Zdálo se, že jediný respekt v něm vzbuzovaly salemské čarodějnice.) Ale potom se stalo cosi význačného: událost završovalo večerní čtení poezie a já spatřil Corsa, jak sbírá veškerou svou nevraživost, kterou kolem sebe šířil, a začíná ji usměrňovat. (Později jsem viděl totéž dělat i Ninu Simone a Milese Davise.) Po devadesáti minutách Ginsbergovy a Orlovského poezie a zpívání stanul uprostřed pódia Corso a četl báseň, kterou stále považuji za jeho nejlepší: „Elegické pocity Američana (pro milou vzpomínku na Johna L. Kerouaka)“. Sál se okamžitě utišil, když Corso začal kouzlit; báseň byla hluboká, výmluvná a šíleně krásná. Na konci čtení mnoho diváků (včetně mnoha členů Kerouakovy rodiny) plakalo, stejně jako Corso sám. Nebylo pochyb o tom, kdo je na jevišti ten nejdůležitější.

Strašně rád jsem během těch let, která jsem s Gregorym zažil, sledoval, jak jedná s fanoušky. Měl jich spoustu, a protože vždycky vypadal jako Gregory Corso, často ho na ulici poznávali. Podle nálady uměl být laskavý, ale mnohem častěji býval hrubě odmítavý nebo vyloženě konfrontační, přičemž je obviňoval z podlézavosti a nepůvodnosti – to oni byli zdrojem jeho bolesti. „Pane Corso, jen vám chci říct, jak moc pro mě vaše dílo celá ta léta znamenalo,“ řekl někdo třeba srdečně. „A já vás snad otravuju se svými problémy?“ odpověděl stroze. Jindy byl praktičtější: „Paráda, tak mi dej pět babek.“ Neumím spočítat, kolik lidí k němu přišlo, aby se mu svěřilo s tím, že jeho báseň „Manželství“ se četla na jejich svatbě – pravá svatební báseň pro naši dobu, pokud vůbec nějaká taková existuje. (Báseň je v každé antologii; Gregory mi jednou řekl, že na „Manželství“ vydělal takových 100 000 dolarů – „Na jednu básničku to není špatný.“) Obzvlášť překvapující je pro mě počet lidí, kteří mu citovali verš „Stát na rohu a na nikoho nečekat to je Moc“. Verš napsaný v r. 1953 jaksi reprezentoval tu nejzákladnější beatnickou výzvu autoritám. A jak často Gregory říkával, jeden dobrý verš vydá za celou sbírku básní.

Corso svou vnitřní povahu nikdy neodkrýval jen tak. Ti, co se s ním setkali jednou nebo dvakrát, viděli jen teatrální náturu. Z toho důvodu jsou mnohé, stále přetřásané pobuřující historky možná přesné ve svých pitoreskních detailech, ale zároveň i strašně povrchní. Pod tím vším byl postavou vřelou a starostlivou, což jistě dosvědčí jeho nejbližší přátelé. Přijde to podivné i mně, ale když se ohlédnu za svým životem, vpravdě nejdůležitější vodítka, jaká jsem dostal – co se lidské povahy, sebezáchovy a dalších životních lekcí týče –, pocházela od Gregoryho.

Ať už byl Gregory sám doma, hrál kulečník v baru nebo seděl v kavárně, nikdy se nestalo, že nebyl s básní, nespřádal verše nebo obraz ve své hlavě, nahlas si neověřoval zvuk a intonaci nebo nezkoumal vnitřní logiku. Miloval aporii – filosofický rébus – a tato kniha se jimi jen hemží; skládá se z prastarých hádanek a nabízí své vlastní. Úmyslem je zavést čtenáře na místo, kde nebude vědět, čí je. Jeho poezie je hádkou se sebou samým. Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by pracoval tvrději než on, ačkoliv kdybyste se zeptali většiny lidí, nejspíš by odpověděli, že nepracoval vůbec. Vždycky měl na stole nějaké učené téma a skutečně mu rozuměl. Jednou odpoledne v baru najednou praštil pěstí do stolu a vykřikl: „To všechno bylo kvůli té zatracené labuti!“ – a já věděl, že se zrovna zabýval trójskou válkou.

*             *             *

V r. 1997, to mu bylo sedmašedesát, pracoval na své poslední knize, když se mu donesly překvapivé zprávy. Nějaký filmový dokumentarista objevil jeho čtyřiaosmdesátiletou matku: nevrátila se hned po jeho narození do Itálie, jak se mu tvrdilo, ale utekla jen kousek přes řeku do Trentonu v New Jersey, kde založila druhou rodinu. Jejich setkání bylo zachyceno na film a oni spolu o několik dní později vyrazili na svůj první výlet do kasina v Atlantic City – což nade vší pochybnost potvrdilo jejich matrilinearitu. Ale žerty stranou, opětovné shledání, ač původně radostné, jen oživilo bolestné pocity opuštění. Corso se mi po pár letech svěřil, že si přál, kdyby ho ten filmař nechal radši na pokoji. „Žil jsem sedmašedesát let bez matky – jak se to teď dá všechno dohnat?“ (Vždycky tvrdil, že jeho pravou matkou je Démétér.) Mezitím umíral jeho otec. Corso toho muže nenáviděl a bál se ho celý svůj život, ale vynaložil veškerou snahu a navštívil ho, jen aby zjistil, že Alzheimer jeho otce změnil v laskavého a srdečného člověka. Došlo k dojemnému spolushledání, ale vše skončilo bolestně a trapně: otec mu říkal Dominiku. Ve Zlaté tečce jsou zaznamenány právě takové a další důležité události. Život se nyní zdál být každodenním sledem matoucích událostí.

Pozitivním vývojem v těch letech bylo zjevení patrona, Hira Yamagaty, úspěšného vizuálního umělce z Japonska. Měsíční apanáž od něj umožnila Corsovi odstěhovat se z bytu Rogera a Irvyne Richardsových, majitelů knihkupectví Rare Book Room na Greenwich Avenue, kteří se ho ujali před několika lety poté, co strávil noc v podzemce. Když se objevil prázdný byt vedle jejich, Corsovi se poprvé po mnoha letech (vlastně úplně poprvé) dostalo vlastního životního prostoru. To bezpochyby pomohlo i jeho práci. Ti z nás, co jej navštívili, si připomenou podlahu pokrytou básněmi přepsanými na psacím stroji, často se skvrnami od vína, kávy, krve a bůh ví čeho dalšího. Prostor mu také umožňoval začít opět tvořit umění, což mu vyneslo i trochu peněz. Byl zručný kreslíř s okouzlujícím stylem a hlubokou znalostí historie umění. Měl své návštěvníky a obdivovatele a vedla se u něj klidná domácnost. Potíž byla jeho závislost. Jako uživatel heroinu od padesátých let, který nyní střídal s metadonem, mi řekl, že už je to skoro dvacet let, co se z drogy opravdu sjel – byla to prostě jen otázka údržby. Žíly měl rozpadlé a obě ruce měl pro tento účel nepoužitelné. Infekce ho dovedly do nedaleké Nemocnice sv. Lukáše. Tyto události v několika básních připomíná, vždy odkazuje na heroin jako na „hnusnou sestřičku“.

Corso často revidoval jednu báseň celé roky a v mnoha ohledech ji nikdy nedokončil. Přátelé, u nichž bydlel, následně zjistili, že knihy, které měli v knihovně od něj, jsou značně přepsané. Básnická čtení, zvláště v pozdější době, často sestávala z komentářů k básním; vždycky se zdálo, že má nějaký spor sám se sebou, anebo s básní (což mohlo být totéž). Ale jak se blížil konec, zdá se, že si uvědomil, že tyhle nekonečné revize ničemu nepomáhají, a tak máme najednou v jeho tvorbě to nejneobvyklejší: básně napsané na jeden zátah, jediný proud myšlenek a inspirace od začátku do konce. To je čtenáři občas naznačeno datem vzniku, někdy dokonce datem přesným (což je vždy kolem půlnoci). Takovým Corso říkal „deníkové básně“ a byl si jimi extrémně nejistý. Pro mě jsou vyvrcholením jeho kariéry, díla, která nejlépe vystihují jeho mimořádnou básnickou sílu. Číst básně jako „spečený pergamen", datovaný 26/4/98) plně odhaluje jeho mysl a dokládá samotný akt, jak vůbec báseň vzniká. V těchto posledních básních se vrací zpět ke svíčce, o půlnoci, kdy si píše sám pro sebe a osamělého čtenáře. Po většinu jeho života byla poezie v jeho mysli provázána s mládím: nikoliv jen s dospívajícím duchem Chattertona nebo Rimbauda, ale především s duchem dětským. Udržování takového ducha při životě souvisí i s tím, jak žil, a vybralo si to i svou daň. Nyní se do popředí dostává moudrost a stáří. Míra intimity je úžasná a účinek nadpozemský. Přesvědčení, s jakým báseň psal, bylo absolutní.

               Další neobvyklou charakteristikou Zlaté tečky je to, jak jen málo básní má název – snad jen půl tuctu z více než stovky. Nevím, proč tomu tak je, až na to, že názvy byly zcela jasně nadbytečné. Ve čtenáři přetrvává pocit, že nejde o literární „produkty“, ale o jakési nepojmenovatelné výstavy či výlevy. To osvětluje Corsovo přání, zmíněné hned na první stránce rukopisu, že toto dílo nahlíží jako „zmatečnou báseň“ s náhodným, nehierarchickým uspořádáním, nebo pokud by si snad čtenář liboval v jisté okultnosti, jako metodu věštění, při němž se míchá tarot nebo hází I-ťing. Možná někde taková kniha existuje, ale já o žádné takové nevím.

Čtenář by se mohl ptát, jestliže byla tato kniha hotova již před dvaceti lety, proč vychází tiskem až nyní? Po básníkově smrti byl jeho byt vyklizen a rukopis vložen do papírové nákupní tašky. Ve své poslední vůli Corso přenechal práva na knihu svým přátelům Rogeru a Irvyne Richardsovým za jejich věrnou podporu v jeho posledních letech. Roger Richards, legendární postava newyorského světa unikátních knih, zemřel doma na své sedmdesáté narozeniny 18. prosince 2002. Irvyne během necelých dvou let ztratila svoje poslední dva nejbližší přátele v životě a stávala se z ní stále větší samotářka. Mnohokrát jsem jí telefonoval s nadějí, že dostanu kopii rukopisu, ale vždy to odkládala s tím, že chce knihu editovat sama – k čemuž, jak jsem věděl, by nikdy nedošlo. Irvyne kouřila jednu cigaretu za druhou a já žil léta ve strachu, že její byt lehne popelem i s rukopisem. Nakonec mi přestala brát telefony. Originál díla zůstával v jejím držení, talisman života, který už neexistoval a který ona chránila před vnějším světem. Když jsem se dozvěděl o její smrti, v září 2020, zavolal jsem její nevlastní dceři Hillary a brzy jsem rukopis držel v ruce. Ačkoliv stránky byly přepisovány a kolovaly léta mezi Corsovými přáteli, byly to vždy jen fragmenty a črty a téměř vůbec se nepodobaly pečlivě utvářenému finálnímu rukopisu, v němž jsou všude zřejmé autorovy záměry, závěrečná kapitola jeho intenzivní kariéry.

V roce 2021 tuto knihu odmítli oba celoživotní nakladatelé Gregoryho Corsa: New Directions i City Lights. S odchodem jeho přátel nakladatelů Jamese Laughlina a Lawrence Ferlinghettiho se stal Corso opět sirotkem, tentokrát ve světě, který pomáhal vytvářet. Jsem vděčný Dannymu Rosenovi a Kylemu Harveyovi z Lithic Press, že toto dílo umožnili zpřístupnit starým přátelům i novým čtenářům.

.....................

Raymond Foye & George Scrivani

New York & San Francisco, 2022

překlad Luboš Snížek