Román, který k vám vtrhne jako vichřice

Síla vět­ru 17 je vol­ným pokra­čo­vá­ním autor­či­ny prvo­ti­ny, ale záro­veň fun­gu­je i jako samo­stat­ná kni­ha. Setká­vá­me se tu se stej­ný­mi hrdi­ny — Til­dou, její sestrou Idou, jejich mat­kou a Til­di­ným pří­te­lem Vik­to­rem, při­čemž se děj sou­stře­dí na Idu. Na scé­nu vstu­pu­jí i dal­ší posta­vy, postar­ší man­že­lé Knut a Mari­an­ne, záhad­ný mla­dík Leif s psy­chi­kou nemé­ně slo­ži­tou, než má Ida, a Til­di­ny děti, dvoj­ča­ta Váňa a Niko.

Prv­ní román 22 bazé­nů kon­čil odjez­dem Til­dy do Ber­lí­na za vysně­ným dok­tor­ským stu­di­em mate­ma­ti­ky, s nadě­jí, že její dese­ti­le­tá sest­ra Ida to doma s mat­kou alko­ho­lič­kou pře­ži­je bez úho­ny. V dru­hém romá­nu se děj posu­ne zhru­ba o dese­ti­le­tí dál, do doby, kdy Ida po mat­či­ně sebe­vraž­dě odchá­zí z domu a osud ji z její­ho rod­né­ho měs­ta, v němž hrál ústřed­ní roli míst­ní bazén a kou­pa­liš­tě, zave­de k mno­hem vět­ší­mu vod­ní­mu těle­su — Balt­ské­mu moři. Zde se pro­ta­go­nist­ka při­ple­te do ces­ty man­že­lům Knu­to­vi a Mari­an­ne, kte­ří ji vez­mou pod svá kří­d­la a umož­ní jí tak nalézt potřeb­ný pro­stor a čas, aby moh­la pře­hod­no­tit svůj dosa­vad­ní vesměs smut­ný život a zača­la si budo­vat budouc­nost sto­jí­cí na pev­něj­ších základech.

Ve srov­ná­ní se svou prak­tic­kou star­ší sestrou Til­dou, jejíž život­ní váš­ní je mate­ma­ti­ka, je umě­lec­ky zalo­že­ná Ida s trau­ma­tem mno­hem hlub­ším, než má její sest­ra, kom­pli­ko­va­ná a nespo­leh­li­vá. Psy­chic­ké roz­po­lo­že­ní se zmí­tá mezi dvě­ma extrémy — hlu­bo­kou depre­sí a afek­to­va­nou buja­ros­tí. Text je na roz­díl od před­cho­zí kni­hy, cha­rak­te­ris­tic­ké rela­tiv­ně stro­hým jazy­kem odpo­ví­da­jí­cím myš­len­ko­vým pocho­dům stu­dent­ky mate­ma­ti­ky, mno­hem lyričtější.

Pro mě jako pře­kla­da­tel­ku nový román Wah­lo­vé při­po­mí­nal návrat domů. S lás­kou jsem se dočet­la o osu­dech romá­no­vých postav z prv­ní kni­hy. Řada moti­vů, kte­rá se naťuk­la v prv­ní kni­ze, se v dru­hém romá­nu blí­že osvět­lí a záro­veň čte­nář zís­ká mož­nost nahléd­nout pří­běh oči­ma dru­hé posta­vy. Autor­čin styl psa­ní mi vyho­vu­je, mys­lím, že zvo­li­la jazyk, kte­rý vel­mi dob­ře vysti­hu­je cito­vé roz­po­lo­že­ní dva­ce­ti­le­té stu­dent­ky literatury.

Zví­da­vý čte­nář se mož­ná poza­sta­ví nad nezvyk­lým názvem kni­hy Síla vět­ru 17. Jde o sílu vět­ru na Beau­for­to­vě stup­ni­ci a prá­vě poča­sí, zvláš­tě to bouř­li­vé, slou­ží v kni­ze jako meta­fo­ra dušev­ních pocho­dů pro­ta­go­nist­ky. Trou­fám si tvr­dit, že i čte­nář se při čte­ní kni­hy ocit­ne upro­střed pomy­sl­né­ho oka tor­ná­da, kte­ré ho vcuc­ne, požmou­lá a pak ho vypliv­ne obo­ha­ce­né­ho o mimo­řád­ný čte­nář­ský zážitek.

psáno pro Kavárnu Hostu