Pár novinek z Arga na začátku babího léta

Uvař raka: antologie nové české fantastiky

Proč tento divný název pro antologii povídek autorů nejmladší a nejstarší generace české sci-fi? Rak je tuzemský korýš, který je již na vymření. Je vzácný jako šafrán. Dříve obýval zcela normálně české potoky či rybníky, dnes je součástí enviromentálního smutku. Už si jej prostě stěží kde ulovíte, a pokud ano, dostanete pokutu nejméně 1000 Kč. Rak je v tomto smyslu symbolem něčeho, co už je téměř ztraceno. Proto, pokusíme se uvařit raka? Berme to jako velkou výzvu. Opět vzkřísit velkou sílu, velkou porci imaginace, bez níž by fantastická literatura nemohla existovat.

České fantasy jsou v současnosti u nás stohy (zřejmě suplují červenou knihovnu). Vzrůstající obliba fantasy, ale také dystopií, temných detektivek a hororů je možná dobově příznačná. Nevíra v budoucnost, nebo dokonce lhostejnost k ní. Z minulosti si leckdo vyďobne cosi, co ji znetvoří a přetaví v plastelínovou současno-budoucnost; to je kuriózní, ale doufejme, že neškodné a sezónní. Vize jsou velice důležité. Něco jako dopravní značky.

Renren Galeno: Až přijde kohout

Je to normální filipínská rodina. Táta, máma a tři děti. Nejstarší dcera už pracuje, prostřední syn se chystá na vysokou a nejmladší dceru mají všichni rádi. A ona má ráda zvířátka. Takže když otec při návratu z práce uvidí na ulici kohouta, neváhá ani chvíli. Co na tom, že má dcera kočku – kohout bude taky fajn. Navíc jsme na Filipínách! A kohoutí zápasy tu znamenají hodně. Kohout si na sebe velmi brzy začne vydělávat. Protivníky doslova ničí. Ovšem když se doma ztratí kočka, otec znejistí… A to je teprve začátek temného hororu plného toho nejčernějšího humoru! Skvěle nakreslený příběh od více než poťouchlé autorky Renren Galeno vás dostane. A když to nebude příběh, tak kohout určitě.

Marek Toman, Jan Blažek: Odsunuté děti

Jaký to byl pocit, být po skončení druhé světové války v Československu klukem či holkou německé národnosti? Měli kam chodit do školy, co jíst, s čím si hrát? Měli se čeho bát? Co si s sebou zabalili, když byli zařazeni do odsunu, a s čím se naopak museli rozloučit? Co je čekalo ve sběrných a pracovních táborech, v dobytčích vagonech a nakonec v rozbombardovaném Německu? Kdy a za jakých podmínek se poprvé mohli podívat na místa svého dětství a kde se dnes cítí doma? Pětice německých pamětníků vypráví o svém odsunu z Československa. Jejich příběhy ožívají v komiksové formě skrze představivost českého spisovatele a pěti českých výtvarnic a výtvarníků.

Karen Wynn Fonstadová: Atlas Středozemě

Je dobře známo, že Tolkien měl přesnou představu o fyzické podobě svého fantazijního světa a sám nakreslil v řadě variant několik jeho map. Atlas Středozemě je samozřejmě využívá, ale vychází hlavně z Tolkienových líčení a popisů v textech. V mnoha dílčích mapách, schématech a nákresech zachycuje putování hrdinů, tažení armád, bitvy i schémata různých dějišť i staveb; nabízí i řadu map tematických věnovaných podnebí, národům či jazykům. 

Tolkien viděl svůj svět zhruba tak, jak jej viděli naši středověcí kartografové.16 Malovali zemi jako kotouč s oceány na obvodu. Byla orientována tak, že nahoře ležel „Ráj“, tedy východ. Tolkien naopak uváděl, že ve Středozemi začínaly světové strany západem a také mapy byly orientovány k němu17 – zjevně směrem k Valinoru, jejich Ráji. Přes tento postřeh však jsou všechny Tolkienovy mapy orientovány pro čtenáře, ne pro obyvatele Středozemě. Nahoře mají sever, a stejně je tomu u map v tomto Atlase.

Lee Myie: Dallergutův obchodní dům se sny

Vstupte do magického světa, ukrytého kdesi v našem kolektivním nevědomí, který je přístupný pouze po usnutí. Nejrušnějším místem fantazijního snového městečka je Dallergutův obchodní dům, kde se prodávají sny všeho druhu a který se dennodenně plní spícími zákazníky. Na své si přijdou nejen vyznavači dlouhého spánku, ale také příznivci krátkých šlofíků, děti a dokonce i domácí mazlíčci. 

Proč lidé sní? Proč je to zařízeno tak, že celou jednu třetinu života prospíme? Tajemné a podivné scény, které vůbec nevypadají, že jsou z mojí hlavy; lidé, kteří se ve snu objevují pořád dokola; místa, kde jsem zcela jistě nikdy nebyla. Opravdu jsou události, které byly včerejší noci ve snu tak živé, pouhým přeludem vytvořeným mým podvědomím? Hromadu otázek, jež aspoň někdy letmo napadly kohokoliv z nás, jsem si dlouho chovala a hýčkala jako svou oblíbenou panenku.

Pavel Fischl: Jen čtyři měsíce

Auschwitz-Birkenau, podzim 1944. Vězeň Kalina ranou pěsti sráží k zemi svého druha, vězně Jermana, jen vteřiny předtím, než by se Jerman ve snaze ukončit svůj život vrhnul na ostnatý drát nabitý elektřinou. „Počkej s tím ještě,“ říká mu Kalina, „tady bys moc nóbl funus neměl.“ Takto, s vědomím absurdity situace a dramatu lidské existence v okolnostech vrcholného stadia genocidy, popisuje Pavel Fischl ve své autobiografické novele martyrium v továrně na smrt, kam byl ve 22 letech deportován z Terezína. 

Nelze nevzpomínat. Vidím vás všechny, Karle, Jiří, Gustave, Ireno, Dito, Pavle, kteří jste odjížděli spolu se mnou, se stejnou nadějí v srdci a úzkostí v duši. Mně bylo souzeno, abych pak viděl, poslouchal a četl o tom, jak končil a skončil váš život, a plním jen cípeček toho, čím jsem vám svým životem povinen, píšu-li tuto knihu o tom, kolik lásky i nelásky bylo v oněch podivných zákoutích života i světa ohraničených ploty s ostnatými dráty nabitými elektrickým proudem.