Legendární dílo brazilské literatury konečně česky

Z Doslovu:

Pokud jde o vlastní látku díla, slyšíme většinou dva hlasy, ženský a mužský, které vyprávějí oddělené p!íběhy svých životů, než se setkaly, a stále víc také skutečnost svého setkání. Muž se jmenuje Abel (ten, který nezabil), žena je nade všemi jmény a jmenována je pouze znakem, který připomíná obrys přilétajícího ptáka. Mohlo by udivit, že mužská postava nese řadu autobiografick)ch rysů: rozpětí Linsova vlastního života mezi Recife a São Paulem, pobyt v Evropě, práce na literárním díle – a jistý podíl autofikce je vlastní i jiným Linsovým dílům: v Kameni a váhách je autor jako mladík do jedné z postav přímo promítnut a hlavní hrdinové mají předobraz v milovaných strýci a tetě; svatá Joana Carolina zase v autorově babičce. Ale je to méně zvláštní, než by se zdálo: za plnost propočtu se vždy ručí vlastním tělem, a Lins p!ece vždy pokládal nalezení řádu za podmínku toho, aby jeho vlastní život – a v absolutním smyslu také přetržený život jeho mladičké matky – došel naplnění. Skutečnou hybnou silou knihy je ona žízeň po úplném životě. Později ostatně slovy jiného svého alter ega (v Královně řeckých žalářů) Lins ústy své postavy, komentující dílo ženy, již miloval, výslovně odmítá onen požadavek strukturalistick)ch teoretiků, „aby se nebrala v potaz ruka (rozechvělá přece příběhem i nejasnými pohnutkami), která [texty] sepsala. […] Ba mohu jít v tázání ještě dál: když se usneslo, že autor neexistuje, byl jsem snad milencem pouhé neexistence?“ – A v jistém smyslu je opravdový vztah čtená!e k dílu vždy milostný.

Mám vlastně jistou pochybnost o tom, že Avalovara je skutečně román; spíš by se hodilo označení rapsodie, nová Píseň písní. Ujasnila by se tak nep!ítomnost jistých náležitostí, které román zpravidla vyžaduje, a zmizely by nesrovnalosti, které jinak poněkud drhnou nebo i dráždí, ale k Velepísni naprosto patří. První, nejdůležitější a věru silný „nepoměr“, o kterém se čtenář (víceméně) dozví až na poslední straně (nebo zde a v této chvíli, pokud by neprozíravě četl doslov dřív než dílo): hlasy, kterým po celou dobu naslouchal, patří ve skutečnosti mrtvým, protože milence zastřelí Doručitel osudu, totiž tak jako ve starém dobrém a solidním měšťanském světě, odkud román jako žánr vzešel – Manžel Nevěrné Ženy. Románovost tedy absolutní lásce vlastně škodí, i když zároveň zvyšuje její hodnotu o hodnotu rizika, což je možná nepatřičné, protože zároveň podtrhává závažnou otázku, zda je pro lásku opozice vůči světu prospěšná, když by se zároveň láska ve dvojici měla mysticky rozšiřovat na všechen svět. Se smrtí se tak či onak setkat a utkat musí: Thanatos a Eros jsou jako principy v nevyhnutelném sepětí.

.....................

z doslovu Václava Jamka