Opium poezie a jeho další osmiveslice

 Alexandr Solženicyn: Pruské noci

Osudy poémy Pruské noci jsou podobně dobrodružné jako život jejího autora Alexandra Solženicyna. Tato bezvýhradná, značně autobiografická výpověď svědomí a pravdy vznikala v pracovních táborech někdy během padesátých let. Sotvakdo jiný z ruských básníků, nikoli jen těch ze Solženicynovy generace, vylíčil vítězného vojína jako normálního člověka s hříšnou duši. Z legendárního ruského hrdiny se tu stává i kořistník, násilník a posléze i kajícník a v podtextu závěrečného poslání i pacifista. Jde o specifické dílo nejen pro autora, který se sám války účastnil, ale i pro celou ruskou poezii. Svědectví důstojníka sovětské armády z druhé světové války je bohužel znovu aktuální.

Miroslav Salava: Přibij mě ke dnu

V tvorbě Miroslava Salavy se snad nenajde jediná báseň, která by nekončila zmařenou pointou — ve smyslu zmar, marnost, beznaděj, nicota. Není to ovšem žádná dekadentní póza, natož pak samoúčelné veršování. Ačkoliv přečasto hauzíroval ve své tvorbě se smrtí, poezii potřeboval k životu víc, než cokoliv jiného. Svoji poezii intenzivně prožíval do morku kostí, do poslední hořké kapky blínu prýštící z napsaných slov. „Říká se, že jsou mé básně temné, jako víko od rakve. Prostě mám takový životní pocit. Všude se dá křepčit a šklebit, ale na jásání ve mně místa jednoduše není, to nechávám jiným.“

Lewis Caroll: Lovení Snárka

Lewis Carroll nejen že psal nadčasovým, neotřelým způsobem, jeho fantasknost až překvapivě trefně vyjadřuje dění našeho často nesrozumitelného světa. Domněnka, že něco je cosi, a pak se ukáže, že je to něco jiného, má souvislost se Snárkem a se čtením Carrolla samého. Dílo je u nás téměř neznámé, leč ve světě je po obou Alenkách třetím nejproslulejším. Snárk je metaforou všeho, po čem prahneme. Je tím, co mají společného úspěch, dokonalost, cíl, uspokojení, pochopení, prozření. Snárk je dosažení záměru, je to objev sám, život věčný. Uniká nám však, mění se pod rukama, až je to k polekání…

Sapgir, Cholin, Kropivnickij: Průvod idiotů

Kniha zahrnuje výbor z poezie tří podstatných básníků lianozovské školy, kteří své básně v době, kdy nemohli pub­likovat, sestavovali do rukopisných a strojopisných cyklů, jež se šířily v samizdatových anebo exilových edicích. Pro konkrétní poezii Cholina, Sapgira a Kropivnického jsou charakteristické zámlky a pauzy, které získávají ve verši stejnou, či dokonce vyšší výpovědní hodnotu, než mají slova. Ta jsou narušena jakousi prasklinou, absencí významu či ztrátou smyslu, která tak brání sdělení. V lyrice převládají takové lidské situace, které nakonec neústí do závěrečné reflexe, ale spíše do jakési bezbřehé bezútěšnosti, připomínající pomyslnou jámu, do níž bezhlavě padají lidé…

Jiří Langer: Zpěvy zavržených

V těchto básních se Jiří Langer snaží postihnout, pojmenovat sám sebe, uchopit a překlenout svůj pocit cizince. Zpěvy zavržených originálně zrcadlí hledání vlastní identity, ale i jejích kabalistických dvacet dva poloh. Každá je malým vesmírem. Kabalistický spis Sefer ha-temuna tvrdí, že hebrejské abecedě chybí třiadvacáté písmeno, jež bude zjeveno v budoucnosti a které zacelí každou vadu současného světa. Jeho zvuk stvoří slova a světy, které by nám ani nepřišly na mysl. Skrze něj bude vše prodchnuto láskou. Jaká by asi byla třiadvacátá báseň Langrových Zpěvů zavržených? A kdo by byl jejím autorem? On sám? Přítomná edice navíc přináší v úplnosti soubor jeho dnes známých básnických překladů.

Stanislav K. Neumann: Vstříc zlaté ropuše doby

První Neumannova básnická perioda (1895–1903), anarchistická a dekadentní, z které je tento výbor, bývá jaksi cudně upozaďována. Kritikům vadilo především otočení dobra a zla, oslava Satana, přílišný patos či „originalita za každou cenu“. Neuman­nův Satan ale není negací Boha, vymezením se proti němu. Naopak, je to synonymum pro Lucifera. Má tedy asi nejblíž k egoteismu, tedy směru, který rozvíjel například Anton Szandor LaVey. Autor bojuje proti pokrytectví, indifferentnosti a krečkovitosti dnešní společnosti a horuje pro vývoj krásný, slunečný a mohutný… Nejvyšším cílem života u něj není uspokojení vlastních potřeb, ale všestranný rozvoj osobnosti.

Christina Rossetti: Skřetí trh a jiné plody

Christina Rossetti psala básně od svých dvanácti let, ve čtrnácti letech se psychicky zhroutila — trpěla silnými depresemi. Její básně se vyznačují vykreslováním kontrastů, protipólů, symbolismem, jsou velmi barvité a evokativní. V letech 1859–1870 pracovala jako dobrovolnice v domě pro bývalé prostitutky, kde se pro svou nejslavnější sbírku o hříchu a vykoupení Skřetí trh zcela jistě inspirovala. Kvůli zájmu o ženská témata je považována za průkopnici feminismu, ale těžištěm jejích alegorických textů romantického a metafyzického ladění je smrt. „Co s tím? se ptáte. Já neodpovím. Ohledně smyslu, dím jen, Co já vím?“

D. Ž. Bor: Díra po blesku

U D. Ž. Bora je hermetismus tím, co v jednom rozhovoru nazval „způsobem života“. Cit pro výrazovou ekonomii, odpor k slovní mlhovině a snaha dosáhnout maximální sdělovací intenzity se pojí s ironií nebo groteskním posunutím či převrácením významů. Vznikají tak básně, které přesně zasahují cíl. V nabízeném prostoru veršů je stále mnoho světel, ale i masek — a hlavně víc až divně pimprlového prostoru / neprostoru, kde se děje vše podstatné. Vyvažoval slova až do jejich nádherné a hlavně absolutní rovnováhy, aby promluvila najednou a pokud možno přesně. Aby byla rovná pro daný okamžik…