Jen zcela povrchně dosud známe legendární Antievu, Annu Pammrovou

Z Edičního doslovu k 1. vydání (Vetus Via, 2000):

Opakuje se to napořád: stále jen málo, jen pramálo známe právě ty největší, nejoriginálnější postavy z pomyslného pantheonu „velkých našeho rodu“. Ani sto čtyřicet let po jejím narození, pětapadesát let po její smrti neznáme vlastně ANNU PAMMROVOU (1860–1945), tuto nazpět k přírodnímu bytí radikálně obrácenou svéráznou myslitelku a odpůrkyni našeho strojového věku (dnes v mnoha ohledech – filosoficky ovšem fundovanější, a hlavně všestrannější – předchůdkyni hnutí všech zelených, Dětí Země a vší ekologie), prorokyni očištěného (ze zajetí „krevní Mátohy“ tj. nejen z područí sexu, ale i Eróta dobrovolně se osvobozujícího) ženství (v dnešním pojetí tedy daleko spíš antifeministku než feministku). A nejvýš jen zcela povrchně dosud známe legendární Antievu, Ženu s duší lesa, eremitku ponořenou skoro půlstoletí do dobrovolně zvolené zářivé samoty uprostřed žďáreckých lesů, umístěné zvláštní – vskutku svatodušní – „shodou okolností“ jenom pár kroků od později tady zbudovaného letního sídla význačné přední pražské podnikatelské rodiny Havlů, tj. právě onoho Havlova (zbudovaného 1908, vyvlastněného a zbořeného 1958), který byl ve čtyřicátých letech kolébkou šťastného dětství příštího světově proslulého dramatika, našeho dnešního presidenta Václava Havla, a později dějištěm jinošského setkání kruhu jeho – literárně ambiciézních, pražských jako brněnských – spolužáků a přátel, tzv. šestatřicátníků (1954).

A jsme-li už u kultury jako ustavičně obnovovaného vědomí souvislostí: Pammrová, jakkoliv širší veřejnosti prakticky neznámá, žije dnes – a snad víc než kdy jindy – v první řadě zásluhou okruhu svých přímých ctitelů, zvláště kromobyčejně agilní, brzy po Listopadu 1989 v Tišnově založené, Společnosti Anny Pammrové (SAP), věnující se všestranně životu a dílu této mimořádné ženy, mj. i literárně (v periodickém Věstníku, ale kupř. též v tiscích Vlasty Urbánkové: Navštivte mne s podzimem – 1994 či Zářivá samota 1998).

I svými nejbližšími je však většinou vnímána, a nejspíš po právu, především jako kultovní postava a legenda, jako živoucí příklad nesmlouvavé myšlenky, radikálně vtělené do života. Pokud jde o její stopu v krásném písemnictví, je zřejmě zapomenuta jako překladatelka, především – počátkem devadesátých letech i Březinou nadšeně přijímaného módního spiritisticko-okultního theosofa a visionáře nových, kosmických – dnes bychom řekli alternativních civilisací – Camilla Flammariona, jehož Výlety do nebe (Hejda a Tuček, Praha) vlastně vstoupila do literatury.

A podobně jen velmi málo kdo ji dnes zná z nejvlastnějšího (jak se sama domnívala) jádra její literární tvorby, z jejích prací prosaických, popř. esejistických tj. z oněch velmi dobových příspěvků, které publikovala od přelomu století v esoterických, soudobému myšlení, popř. ženskému hnutí věnovaných časopisech (XX. věk – 1901–1902, Šarpen, Brno-Židenice, Vesna – Josef Jícha, Brno, Kosmické rozhledy – Praha Žižkov, Mazdaznan a Dobrá myšlenka – Cyril Höschl, Klatovy, Isis, Mladé proudy, Zádruha a Ženský obzor – Praha), popř. později i samostatně, v publikacích dnes jen těžko dostupných – hned beletrisujících, hned filosofisujících či theosofických –, ponejvíce šroubovaným, německé školy prozrazujícím jazykem psaných – úvah, polemik a invektiv, zveřejňovaných vesměs před samým prahem, či již v – éře od počátku manifestačně svobodomyslné, se samým svým zrodem volnému myšlení nakloněné – první republiky (Alfa – 1917, O Mateřství 134 a Pamateřství – 1919, Cestou k zářnému cíli – Reformátor, Cyril Höschl, 1925, Zápisky nečitelné – 1936, Odezva z lůna stvoření, soukr. tisk, Pokorný, Brno 1937).

 Do literární historie nicméně Pammrová až dosud vstoupila – dost paradoxně – především nepřímo a napohled vlastně jen pasivně: jako vyhlášená celoživotní (jakkoliv po celý život jen prostřednictvím dopisů, jen na distanc vyhledávaná) přítelkyně Otokara Březiny a současně i inspirátorka a adresátka skutečného klenotu naší epistolografie, legendárního – ve dvou svazcích vydaného – souboru listů tohoto našeho básníka snad vůbec nejuctívanějšího (I. Dopisy Otokara Březiny Anně Pammrové z let 1889 až 1905, vyd. E. Chalupný, nejprve v nedovydávaných sbornících „Nová říše“, 1930–1932, později knižně v komisi Melantricha, Praha, 1936, II. Listy Otokara Březiny Anně Pammrové z let 1903–1928, připravil Jan Amos Verner, vyd. A. Pammrová u J. Demla, Tasov 1933).

Tím však odkaz Pammrové na poli slovesnosti naprosto není vyčerpán: naše žďárecká poustevnice uměla nejen zažehovat vysoký žár, nejen až do konce vytrvale udržovat oheň na oltáři ideálního přátelství, uměla ve své próze slovesné i životní ovládat nejen „motyku a pero“, ale dovedla ve své ruce udržet – a rozezpívat – i lyru. A přestože se už dávno v tomto směru mezi zasvěcenými ledacos tuší a ví (srv. jen v posledních letech tištěné ukázky v Souvislostech či Hostu 6/1993), představit dnes Annu Pammrovou širší veřejnosti nově – nově a nejen znova (po pětačtyřiceti letech: jak ještě dále upřesníme!) jako básnířku a řekněme hned: básnířku vysoce originální zůstává nicméně čestným úkolem právě tohoto našeho svazku.

Na tomto místě nezbývá, než aby se autor tohoto – pro tento případ jen a jen – edičního doslovu veřejně vzdal pokusu nejen o převyprávění autorčina strhujícího životopisu, celého neporovnatelného a jedinečného, jakoby jen z jediného kusu těžké spěži ve vysokém žáru Věčnosti vykovaného, hvězdami všech Sibiří po jeden celý život lidský chlazeného, ničemu se nepodobajícího života této ženy statečné a silné (k hanbě našich ustavičných kompromisů a naší pohodlně laodicejské civilisační usláblosti budiž řečeno, že bezmála ještě naší současnice!) a co hlavně: neskutečně předjímavé Prorokyně našich dnů, těch tristních časů ujařmené Gaiy naší rodné planety Země, i podle výzkumů jedné celé větve dnešní planetární vědy vlastně „živé“ bytosti, která – jak můžeme dnes na každém kroku pozorovat, se už už brání: která už už se za své porobení drzým – svému božskému poslání zpronevěřilým – člověkem „mstí“; „Srdce mi usedá, ale zab ho!“ volá o téhle lidské, příliš lidské vzpouře ve svém Faethonu podstatně mladší (ale jako jeho mythický hrdina i mnohem dřív skonavší) současník Pammrové, stejně hrdý básník Otokar Theer.

A co víc: hlavně se editor přítomné knihy musí na tomto místě – z důvodů vnitřní proporčnosti – ale žel, i: časové a fysické nedostatečnosti – zříci své touhy po smysluplné studii, nejraději skutečné eseji o této Titánce, k níž se cítil od samých jinošských let (ponejprv v těsném sousedství její poustevny) vždy – snad především jejím metafysickým radikalismem, jinak dost nevysvětlitelně – přitahován. A to – kupříkladu – nesrovnatelně víc, než ve své době oním navýsost přátelským, ale přece vždy jakoby světlem všudypřítomných ramp nasyceným ovzduším té hned sousední nezvalovsko-puškinsky gerojské, i zas napůl dětsky spiklenecké, ač přitom současně vždy též jaksi staropražské, bezmála jiráskovsky bodré idyly, vlastní kruhu šestatřicátníků, oněch ambiciézních mladých přátel, shromážděných v průseku okrvavělých dějin ve smaragdové hlubině lesů, ať už v šeru jídelny (nad magicky ševelící fontánou půlkruhového bazénku, zrcadlícího ve dne tah oblak na azurovém nebi, a za noci: za noci už jen sládkovsky křišťálovou studánku plnou hvězd – –), anebo venku na terase, pod pompejsky cudně, příbojem vinné révy zahalovanou pamětní deskou proslaveného gründera uplynulé belle époque, stavebníka pražské Lucerny a současně budovatele právě tohoto žďáreckého Havlova, tam při kulatém stole jeho vnuka, novodobého Artuše nás mladých, nás, hledajících – vždy znovu po svém – svatý Grál, onoho odjakživa prvního mezi všemi ostatními sobě rovnými.

Ať je to jakkoliv: uprostřed všeho toho nekonečného prázdninově letargického vzpomínání a povídání Václava, Ivana a hlavně jejich rodičů o Anně Pammrové – a vzpomínání i povídání vždy nejen úsměvně vlídného, ale i moudrý obdiv, ne-li prozřetelný respekt tam kdesi na dně opětovně zrcadlícího („Kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych býti Diogenem!“) – fascinovala dnešního editora básnického díla Antievina nejvíc skutečnost, že za rakví Anny Pammrové, provázené ještě mnoho hodin po její smrti, až daleko do noci hřmící, nekonečně krutou bouří, bouří vpravdě beethovenovskou (jíž jako by se se svou znejmilejší Titánkou ještě jednou a naposledy loučila ošizená, bolestí šílející Gaia!), že za touto rakví, rakví Mučednice naší odlidštěné Civilisace a ve svých důsledcích nelidské Pakultury, ale současně i za vizí Vizionářky nového, harmonického lidství planetárního, nemožného bez pokorného antaiovského sepětí člověka se svou Trpící Mater Dolorosou – nás všech přece rodnou Matkou Zemí, mužně a statečně kráčel v čele průvodu, hned za procesním křížkem (jak dobové fotografie z časů našeho dětství – i s těmi svými nakadeřenými, módně obstřihovanými okraji – neuvěřitelně dosvědčují!) jako ze všech první – tehdy sotva devítiletý, po boku svého mladšího bratra Ivana, v čele ostatních ještě dětí, první už tehdy – první i dnes – první mezi rovnými – v čele národa a na přelomu Tisíciletí kráčel a kráčel: nikdo jiný než právě – Václav Havel.

..............

Jiří Kuběna