Na těchto principech stojí svobodné zednářství

James Anderson (1680 - 1739) byl skotský spisovatel a duchovní presbytariánské cirkve. Zároveň byl mistr zdenářské lóže v Londýně.  V září 1721 byl pověřen sepsáním historie svobodného zednářství, která byla vydána v roce 1723 jako Konstituce svobodných zednářů. Jeho jméno se na titulní straně neuvádělo, ale jeho autorství bylo potvrzeno v příloze knihy. Druhé londýnské vydání, značně rozšířené, bylo vydáno v roce 1738.

Z předmluvy:

Vážení čtenáři, držíte v rukou reprint a současně první vydání kompletního českého překladu významného zednářského dokumentu. Možná toho nejzásadnějšího, takzvaných Andersonových zednářských konstitucí z roku 1723. Vzhledem k tomu, že text neobsahuje žádná rituální odhalení, rozhodli jsme se, se souhlasem Veliké Lóže České republiky, překlad zpřístupnit veřejnosti. Jde o pozoruhodný doklad ducha doby, která formovala náš moderní svět, a možná se s ním rád seznámí i mnohý nezednář. Překlad se snaží maximálně respektovat původní anglický text a současně využít českou zednářskou terminologii, pokud tato není v konfliktu s originálem.

Jsme v Londýně první poloviny 18. století, kde před několika málo lety vznikla nejstarší zednářská velkolóže na světě. Zednářské lóže, tedy přesněji řečeno kamenické a stavitelské lóže, existovaly na britských ostrovech již dávno předtím, nyní se ale uskutečnila revoluční změna. Původně cechovní sdružení řemeslníků mezi sebe z ne úplně jasných důvodů již po delší dobu přijímala osoby z vnějšku, mimo řemeslo. Tak se stalo, že postupným vývojem se některé lóže odklonily zcela mimo řemeslný rámec. Říkáme, že se z lóží dělných, operativních staly lóže spekulativní, nedělné. Tento proces se završil a formalizoval právě v Londýně v roce 1717 založením oné velkolóže.

Jak se zrodila tato kniha konstitucí? Pouhých pár let existující veliká lóže potřebovala konstituční dokument, který by ukotvil řádová pravidla a obyčeje, stejně jako zednářský historický narativ. Tímto úkolem byl v roce 1720 neoficiálně pověřen zednář a duchovní James Anderson, a to tehdejším velmistrem Georgem Paynem. O rok později, za jeho nástupce, vévody z Montagu, obdržel autor pověření oficiální. V průběhu roku 1722 je pracovní verze Andersonova textu opakovaně revidována velkolóžovou komisí pod vedením Jeana Théophila Desagulierse, také bývalého velmistra.

Mnozí badatelé soudí, že právě Desaguliers je hlavním promotérem osvíceneckého ducha, propsaného do zednářských pravidel. John Payne je jedním z členů schvalovací komise. Jeho General Regulations – Všeobecné předpisy, které vytvořil jako velmistr v roce 1720 a nechal v rozšířené formě schválit o rok později, jsou začleněny do textu Andersonovy knihy. Finální schválení kniha získala na čtvrtletním shromáždění veliké lóže v lednu 1723 a byla se souhlasem nového velmistra, vévody z Whartonu, neprodleně vytištěna a rozeslána lóžím. Jedná se o soubor v podstatě samostatných pojednání, která by měla být, a do jisté míry jsou, syntézou starobylých zednářských textů, ale současně jejich reinterpretací pro potřeby nového spekulativního svobodného zednářství.

První část knihy pojednává o historii svobodného zednářství, a to doslova a do písmene od Adama. Je ještě středověce bájivá a pravděpodobně jí budete po pár stránkách spíše listovat než dychtivě číst písmeno po písmeni. A možná vás okouzlí svými originálními, někdy až surreálnými konstrukty historie svobodného zednářství. Je v ní obsažen silný marketingový prvek. Zednářství tehdy zacílilo na kandidáty z vyšších a nejvyšších vrstev společnosti. Tyto, kritickým okem viděno, vyfabulované dějiny představují řád jako nesmírně vznešený, propojený s panovnickými rody od starověku až do současnosti. To nejsou řemeslníci v potrhaných zástěrách, to je přímo intelektuální elita, milovaná a uznávaná vládci a privilegovanými vrstvami. A zjevně to tehdy marketingově zapůsobilo. Šlechta nalezla v zednářství zálibu, dle názoru některých bratří až poněkud přílišnou.

Část druhá, Charges – Povinnosti, je myšlenkově nejzajímavější a nejhlubší pasáž knihy. Základní koncepce řádu je zde naplněna duchem osvícenské náboženské tolerance a hlásá morální principy, které nikterak nezestárly. Ba chtělo by se říci, že spíše získávají v dnešní době na aktuálnosti. Je zde kodifikován etický koncept spekulativního svobodného zednářství, ke kterému se hlásili a hlásí zednáři na celém světě. Současně rozeznáváme mnohem starší vrstvy, náležející do světa dělných kameníků a stavitelů, obsahující původní cechovní pravidla. Čteme konkrétní instrukce, jak se chovat v bratrstvu i mimo ně, při práci i odpočinku. Pravidla jsou praktická a dobře promyšlená. Je to mozaika složená z operativního i spekulativního přístupu k zednářství. Nádherný snímek přechodové fáze.

Třetí část, General Regulations – Všeobecná nařízení, je souborem předpisů upravujících fungování veliké lóže a jednotlivých lóží. Ustanovení působí velmi racionálním, až téměř moderním dojmem. Ukazují nám, že zednářství sloužilo, mimo jiné, jako laboratoř demokratické samosprávy v době, kdy se formoval novodobý anglický politický systém. Kniha končí dodatkem obsahujícím několik zednářských písní, a to včetně notových záznamů. Hudba zjevně hrála výraznou roli v udržování bratrské pospolitosti.

V textu vidíme velmi ranou formu spekulativního zednářství, jež těmito konstitucemi završuje svůj rozchod s tradičním, operativním zednářstvím skutečných kameníků a stavitelů. Navíc zde nacházíme ještě pouze dvoustupňový hodnostní systém, kde mistrem je jen a pouze předsedající dané lóže. Přesně takhle to vypadá v operativní dílenské praxi. Učni, tovaryši, a dílnu vede jeden mistr. Starší tovaryš či tovaryši jsou mu možná k ruce jako „dozorci“, ale v dílně není místo pro další mistry. Ti se v lóži objevují jako produkt spekulativní transformace. Nám důvěrně známé trojstupňové zednářství poprvé nalézáme jako hotový systém v Prichardově Masonry Dissected z roku 1730.

Kdo vlastně byli oni tři zednáři, kteří přímo či nepřímo vytvořili tento text? James Anderson (1679-1739) byl skotský presbyteriánský duchovní působící v Londýně. Spojuje ve své osobě kalvinismus s osvícenstvím. Jeho stopa je nejednoznačná. Jako reverend byl špatně placený a vypomáhal si jako nájemný spisovatel. Jeho výdaje často převyšovaly příjmy, později dokonce musel vyhlásit osobní bankrot. Svou reputaci si mezi bratry postupně pošramotil, mimo jiné kontroverzními úpravami druhého vydání konstitucí v roce 1738. Byl mistrem jedné z lóží, jak je patrno z textu. Jean Théophile Desaguliers (1683-1744) byl synem francouzských hugenotských emigrantů. Celá rodina byla po zrušení Nantského ediktu donucena uprchnout z Francie. Studoval v Oxfordu a byl spolupracovníkem a popularizátorem díla Isaaca Newtona. Člen Royal Society. Ač anglikánský kněz, byl i praktickým vynálezcem a projektantem v mnoha technických oborech. Významná osobnost anglického osvícenství. Byl třetím velmistrem a posléze za prvních šlechtických velmistrů jejich zástupcem, tedy faktickým správcem veliké lóže. Je mu přičítán významný podíl na vnášení osvíceneckých myšlenek do svobodného zednářství.

George Payne (cca 1685–1757) působil ve významných funkcích britské daňové správy. Byl i literárně činný. Je považován za hlavního tvůrce organizační struktury anglického spekulativního zednářství. Dvakrát vykonával úřad velmistra.

....................

Pavel E. J. Gergel, překladatel knihy