Audiovizuální obsahy vnímáme intenzivněji...ale proč a jak?

Úvod: Jak se dívat na filmy 

Pokud by nás totiž filmové médium zasahovalo s takovou silou, jak se zhruba před sto lety předpokládalo, už dávno by existoval přehledný soupis postupů, kterých se mají filmaři držet, aby dosáhli kýžených účinků. Z libovolné návštěvy kina ale dobře víme, že to takhle jednoduše nefunguje – na utváření zážitku ze sledování filmu se totiž podílí individualita každého z nás. To tvůrcům sice ztěžuje práci, ale zároveň se nám tak otevírá nekonečný horizont možných náhledů na filmové umění: Můžeme si všímat nepřeberného množství detailů v obraze, vytvářet vztahy k fiktivním protagonistům či prožívat pestrou paletu emočních projevů.

A tak když si sekretářka Marion Crane, pohroužená do svých myšlenek, jde dát očistnou sprchu, dobře víme, že je zle a že nás brzy čeká jedna z nejslavnějších vražd, jaké se na stříbrném plátně kdy objevily. Vnitřně rozpolcený Michael Corleone se na nepříliš vydařené obchodní schůzce s konkurenčním gangsterem a zkorumpovaným policistou definitivně rozhoduje o své budoucnosti, aby ji zasvětil rodině – ačkoli za to bude muset zaplatit obrovskou daň. A co všechno teprve čeká zprvu nenápadného hackera Thomase Andersona během záchrany přítele Morphea a stávání se Vyvoleným? Ať už je to cokoli, bude si na to muset vzít sluneční brýle, jež se rázem stanou nepřehlédnutelnou součástí popkultury.

Scény z filmů Psycho (1960), Kmotr (1972) a Matrix (1999) nám připomínají, jak rozmanitými způsoby na nás mohou audiovizuální díla působit a jakým prožitkům se jejich prostřednictvím můžeme oddat. Právě tato trojice filmových klasik bude na dalších stránkách zmiňována nejčastěji, takže se vám vyplatí si je připomenout opětovným zhlédnutím – pokud je vůbec nutné vás k něčemu takovému přesvědčovat. Avšak smyslem této knihy není nostalgické vzpomínání na klasiky kinematografie, nýbrž zamyšlení nad tím, jakými všemi způsoby nás může filmové médium ovlivňovat, inspirovat i fascinovat. Cílem je zmapovat reálné působení filmů na publikum, nikoli zevrubně analyzovat jednotlivé audiovizuální obsahy. V této knize tudíž nejde o nalezení ultimátních závěrů ohledně toho, jak věci jsou (což by vyvracelo z kořenů uměleckou povahu filmu), nýbrž spíše o vytvoření prostoru k dalšímu zamýšlení – což snad každý čtenář ocení ve chvíli, kdy čas od času na pár hodin vstoupí do divácké role.

Předkládaný text by šlo označit za „Vybrané kapitoly z psychologie filmu“, které by v ideálním případě měly čtenáři umožnit, aby na filmová díla mohl nahlížet novým, snad trochu uvědomělejším způsobem. Kniha se obrací k pragmatickému divákovi, jenž se z různých důvodů rád dívá na filmy a který by chtěl pochopit, co se v něm během sledování snímků odehrává; a tyto poznatky následně přetavit v uvědomělejší a tím pádem bohatší zážitky.

Připomeňme slova populárního kritika Rogera Eberta, který líčí, jak může film pomocí své působivosti zasáhnout ryze humanistické jádro každého z nás: „Pro mě jsou filmy stroji na generování empatie. Pokud je film skvělý, umožní vám trochu více porozumět tomu, jaké to je mít jiný gender, jinou rasu, jiný věk, jinou ekonomickou třídou, jinou národnost, jinou profesi, jiné naděje, ambice, sny a strachy. Pomáhá nám se ztotožnit s lidmi, kteří s námi tuto cestu sdílí.“ A právě k emocím se na následujících stranách budeme vracet nejvíce, jelikož se pokusíme vysvětlit, jak nás filmy dovedou pohltit (a jindy si zase udržet odstup), kterými prostředky v nás vzbudí přesně ty emoce, jež jsou v danou chvíli žádoucí, anebo jak nás zvládnou napojit na pomyslný vnitřní život postav, které ve skutečnosti vůbec neexistují.

K tomu filmaři často využívají zaběhlých zvyklostí, známých jako neviditelný hollywoodský styl. O nich se mnohokrát zmíníme, jelikož právě tak se nejlépe ukazují filmařské konvence, jež se následně umělecká kinematografie (uznáváte-li zjednodušující dělení na populární a artové snímky) snaží podvracet. Můžeme parafrázovat slavného mystika, filmaře a všestranného podivína Alejandra Jodorowskyho a říct, že do kina nechodíme proto, „abychom utekli před sebou samými, ale abychom naopak obnovili kontakt s tajemstvím, kterým jsme“.

K návštěvě kina totiž nemusíme přistupovat jen jako k eskapistickému zapomenutí na každodenní problémy, nýbrž i jako k hlasu, jež nás volá k prožití dobrodružství na povrchně smyslové i hluboce niterné úrovni. Tím vším se budeme zabývat v šesti hlavních kapitolách. Podíváme se na fyziologická i psychologická specifika vnímání filmu, důležitost emocí pro uspokojivý filmový zážitek či různé roviny, na nichž probíhá porozumění příběhům. Probereme si zásadní úlohu filmových postav v tom, jak k filmům přistupujeme, a přes základy vybraných žánrů se dostaneme k popisu některých technik, jimiž na nás filmaři dovedou působit.

Z tohoto průletu obsahem je též patrné, co zde nenajdete – totiž prvoplánově atraktivní psychopatologické rozbory filmových postav. Určovat klinickou diagnózu na základě chování či nahlédnutí do nitra postav je sice na první pohled zábavným mentálním cvičením, jeho důsledkem je však nepatřičná bagatelizace či rovnou zavádějící dojem o psychických potížích, což nakonec ze všeho nejméně prospívá těm, kteří se ocitají v centru zájmu. Běžné narativní snímky potřebují vytvářet zajímavé konflikty a dramata, kvůli čemuž musejí obvykle složité a ambivalentní fenomény zplošťovat. Což stejnou měrou platí i pro terapeutické procesy zachycené ve filmu. Nevyhnutelných zjednodušení se zde bezesporu dopustíme také, avšak s cílem nabídnout čtenáři nový či alespoň podnětný pohled na snímky, které nejspíš dobře zná, ale třeba ho doteď nenapadlo na ně nahlížet ve spojitosti s tím, co všechno se při jejich sledování uvnitř nás odehrává.

Z toho důvodu se největšího prostoru dočká kognitivistická perspektiva, která je pro tyto účely nejvhodnější díky množství snadno aplikovatelných nástrojů k hlubšímu pochopení zhlédnutých děl a také díky propojení filmovědných i psychologických výzkumů. Ve většině kapitol se však uchýlíme i do hájemství jiných, v argumentační opozici stojících pohledů na předkládané problémy. Hlavním kritériem je totiž podnětnost a praktická použitelnost informací pro každodenní sledování filmů, kniha se tudíž nepokouší předložit systematický výklad z pohledu pouze jedné z možných perspektiv. Jako osobití průvodci světem kinematografie se proto projeví i Alfred Hitchcock, Robert Bresson či Carlos Reygadas – tedy tvůrci, kteří navzdory odlišnosti svých režijních stylů nabízejí ve svých literárních dílech a rozhovorech poutavé náhledy na své zkušenosti s médiem i publikem. Filmaře totiž lze po-važovat za svého druhu lidové psychology, kteří musejí řešit praktické problémy leckdy ještě dříve, než je vědecká obec zvládne výzkumně pojmenovat.

My si však vyřčení palčivých otázek dovolíme: Jak se lidská přirozenost vypořádává s filmovým médiem a v čem kinematografická díla využívají uspořádání našeho mozku? Co my jako diváci děláme s filmy a co naopak dělají filmy s námi? Pojďme se na tuto cestu do hlubin divákovy mysli společně vypravit.

.....................

Mojmír Sedláček