Listí padá, Argo vydává

Alexej Sevruk: Kulminace léta

Jedenáct povídek, jedenáct momentů, kdy se čas zastaví – nebo zlomí. Hrdinové těchto textů se potýkají s vyčerpáním, tichem i vlastním stínem: v zahradnictví, na běžecké stezce, uprostřed mikulovské zimy nebo v blízkosti jaderné elektrárny. Kulminace léta znamená vrchol – ale i přechod, pád, smíření. Sbírka citlivě propojuje syrový realismus s vnitřní lyrikou, absurditu s jemnou groteskou. Každá povídka je tu jako průzračný řez místem, stavem, vztahem – bez patosu, ale s hlubokým porozuměním.

Kolik ti platí agentura?“ zeptal se věcně a trochu přinasraně, a když uslyšel odpověď, zakoulel očima a nabídl ti o třetinu víc. Na ruku, hned, ještě týž den, večer po směně, bez keců, bez žádnejch sraček, bez papírování. Pokud jde o to ojebat systém, jsou živnostníci zajedno s anarchisty, to už jsi před časem pochopil. Stejně jako to, že některé nabídky se neodmítají. Máš kmitat někde mezi chlaďákama? Nebo dřepět čtrnáct hodin na pokladně nějakýho zaprděnýho hypermarketu? Ničit si oči a záda a riskovat, že večer se nedopočítáš peněz, že budeš mít manko, což by klidně mohlo znamenat, že jsi toho dne pracoval zdarma… Stáli jste u dodávky, podvyživeného malotonážního korejce, na jehož korbu jste před tím ve třech nakládali mulčovací kůru, pak nástroje: lopaty, hrábě, pracovní rukavice, nůžky na živý plot. Kovové kolečko. Kouřili jste, jak jinak, cigarety. Pomalu se rozednívalo, i když šedé nebe nevěstilo pro dnešek nic dobrého.

Lars Mytting: Lovci sobů

Pokračování románu Zvon v jezeře po dvaadvaceti letech. Jeden z architektových synů Jehans vyrostl u pěstounů, stal se z něj zdatný lovec a hospodář. Pastor si stále vyčítá své selhání, když nechal odvézt kostel i zvony, a nepřestává hledat záhadný tkaný obraz s vyobrazením Noci zmaru, kdy skončí náš svět. Jehans je hlava otevřená a usmyslí si, že zaostalou obec rozsvítí prvními elektrickými lampami. Jeho bratr, dvojče Victor, vyrostl v Anglii ve zcela jiných podmínkách. Setkají se na lovu sobů v norských horách a prožijí dramatické chvíle. Za přispění místního pastora pochopí, že jsou bratři a měli by se pokusit vytáhnout zvon z jezera. Po dalších deseti letech Victor odchází bojovat do Velké války jako jeden z prvních letců – a jeho zážitky v mnohém připomínají obraz konce světa vytkaný na starém gobelínu. Mytting udržel vysoko nasazenou laťku i ve druhém dílu.

Řeka Laugen byla zamrzlá po celé délce, saně měly dobré podmínky a Eirik Hekne s dcerami potřeboval na cestu z Butangenu do Dovre pouhé tři dny. Psal se rok 1611 a údolím vedly jen špatné cesty, ale led na řece cestu na saních zjednodušoval a často přinášel i zábavu. Lidé v protijedoucích saních, které v chumelenici potkávali, si mysleli, že sestry se k sobě pod sobí kožešinou těsně choulí, aby se zahřály, ale když koně odpočívali, dívky nikdy nevystoupily ze saní, a pokud se jich někdo zeptal, kolik je jim let, odpověděly, že se narodily roku 1595, ale že Halfrid se narodila v létě a Gunhild před Vánoci, zvědavci kroutili hlavami, ale saně hned vyrazily dál, a jakmile odjely dost daleko, kde je nikdo neslyšel, otec a dívky se rozesmáli. Byl to dvojsečný smích, projev uvolněné smířenosti s jejich postižením, a byl dvojitý jako všechno v jejich životě, ale bylo v něm méně bolesti než třeba v krátkém odmítnutí, když jedna dostala na něco chuť a druhá jí odsekla, ať si pro to skočí.

Emily Howes: Malířovy dcery

Příběh vycházející ze skutečných osudů rodiny Gainsboroughovy, plný dramatických zvratů i fascinujících popisů prostředí luxusního lázeňského města v 18. století, dojemným způsobem ilustruje význam umění, nezávislosti a sesterství. A k tomu hledá odpověď na otázku, co všechno jsme ochotni obětovat pro lásku.

Pomůcky v ateliéru má puntičkářsky seřazené, jako nástroje v orchestru: stojan, paletu, nádobku na míchání barev, vypínací rám, šepsované plátno, malstock, štětce se špičkou tenkou jako špendlík i tlusté jako prst, tepelně ošetřená husí brka i brka labutí, kočičí jazýčky i tupovací štětce – štětec na každou tečku v lidském oku, na zkrocení každého neposlušného vlasu. Nástroje, s jejichž pomocí vyčaruje život a potom ho uhladí do dokonalosti. Je sobota odpoledne. Konec srpna, okenice máme zavřené, v domě je horko a vydýcháno. A můj otec začíná na něčem pracovat, na někom.

Veronika Valentová: Tajný pramen z Hůrky

Prázdninová výprava do lázeňského městečka přivede kamarády až do nitra vyhaslé sopky a napínavé finále odhalí nejen záhadu pramene, ale i tři čtvrtě století starý příběh česko-německého přátelství.

Poslední dobou se Dan se svými kamarády o víkendech skoro nevídal. Každý pátek po škole nasedl na vlak směr západní Čechy a v neděli večer se zase vracel do Prahy. Cesta trvala tři hodiny, což se mu zdálo nekonečné. „Jsem z toho už tak zblblej, že někdy ani nevím, kterým směrem jedu. Jestli do Frantovek, nebo do Prahy,“ líčil kamarádům. „Spoustu svýho života trávím ve vlaku. Ještě že je tam aspoň wifina, jinak bych se z toho fakt zbláznil.“ „A musíš tam jezdit každej víkend?“ zeptala se ho účastně Bětka. „Jinak bych byl naprosto bezprizorní,“ vykládal Dan důležitě. Zdálo se, že si tohle neobvyklé slovo přímo vychutnává. Zamžoural pátravě na kamarády, aby zjistil, jak na ně zapůsobilo. Doufal, že je ohromí, a to se mu podařilo. Jeho líčení zaujalo i Toma s Matoušem. „Prostě kočuješ jak nomád,“ pronesl Tom s mírnou nadsázkou.

Kateřina Kuldová: K tichu

Jak docílit toho, aby vás spolužáci nešikanovali, kam se ukrýt, když úplné neviditelnosti dosáhnout nelze? Jak přestat pít a přiznat si, že počet sklenek dávno přesáhl neničivou míru? Jak ochránit vzpomínky, zatímco paměť chátrá? A jak to vše zvládnout, když člověka obklopuje osamělost? Podaří se Teodorovi, Johanovi a Olze najít vytoužené skulinky ticha?

Na dnešek se Teodorovi nic nezdálo. To bylo tak příjemné. Noci beze snů. Když mu spánek zaneřádí sny, ráno po nich zůstane nakyslá, stísňující pachuť. Ať jde o snáři odsouhlasené noční můry, nebo o těkavé koláže z lidí a míst, chuť je tatáž. Teodora překvapilo, nakolik se podobá té po zkyslém mléce, které mu mamka nedávno omylem nalila na lupínky. Obě jsou i stejně vytrvalé, odhodlané zabydlet se v útrobách na hodiny a hodiny. Vždyť ani několik soust z nové porce sladkých cereálií podivnou příchuť z pusy nevystrnadilo. Během malátných minut po probuzení, než se rozvříská budík, často přemítá, proč v něm i po nevýhružných nočních příbězích takový pocit ulpívá. Děje se to všem? Nebo je v něm něco rozbité? Je některý z obvodů uvnitř něho nesprávně pospojovaný? Ano, to bude ono, to zní jako rozumné vysvětlení, jako jediná možná logická odpověď. Teodor netuší, kdy se porouchal, jestli už při narození, nebo později, každopádně se kdysi nakřápl a teď nefunguje správně. Jako ve spoustě jiných věcí i ve snění je pokažený. Ale tahle noc byla lepší, žádný děj ho ve spánku nepotrápil, tak ho snad čeká trošku přívětivější, maličko méně náročné úterý.

Karel Van Mander: Kniha malířství

Autor ve svém díle předkládá téměř sto biografií o malířích a graficích 15. a především 16. století z dnešního Nizozemí a Belgie. Mnohé jeho údaje jsou zcela jedinečné, neboť vycházejí z osobních znalostí a zkušeností. Pozoruhodný je jeho důraz na malířské techniky, na vzájemné ovlivňování se jednotlivých umělců, na dopady ikonoklasmu pro soudobé nizozemské umění či na otázky ohledně obchodu s uměleckými díly, resp. na problematiku raně novověkého sběratelství.

Nebyl bych snad, ctěný čtenáři, velkým nevděčníkem, kdybych zde opomněl uctít onoho pilného muže, jenž zcela na vlastní úkor popsal naše malířské umění pro jeho žáky tak poučně a pečlivě? Muže, který svedl svou prací zajistit slávu, a to i posmrtnou, těm nejvýznamnějším a nejuznávanějším malířům skrze pero ve své šťastlivé jakož i nadané ruce, když popsal jejich životy tak jasně a živě? Zvláště pak nyní, když je zřejmé, jak se jeho Kniha malířství těší velikému zájmu a prodává se tak rychle, že již zbývá sotva pár výtisků, podle nichž může být připraveno další vydání. Jakmile jsem se tedy dozvěděl, že se někdo rozhodl knihu znovu vydat, považoval jsem nejen za přirozené, ale i za spravedlivé a vhodné, aby byl do knihy zahrnut i život samotného Karla, neboť to byl právě on, kdo za svého života vdechl věčný život v zapomnění upadnuvším mrtvým a oděl je v zářivé roucho úctyhodnosti. A byl jsem proto nucen, v řádu věcí, které jsou správné a Bohem dané, následovat jeho příklad a na oplátku zase popsat jeho život a vybavit jej zdobným rouchem slávy a cti, a ochránit jej tak proti zákeřné smrti a ponížení pramenící z jedovaté závisti. Tak tedy zůstane, i když ne zcela, jak bych si přál, avšak snad alespoň v souladu s mými skromnými schopnostmi, živ již navždy, v záři drahocenné diamantové koruny Slávy.

Martina Chadima: Ve stínu Bafometa

Na příkaz krále Karla IV. se vydává starý a zkušený Petr z Felsiny do dalekého Jeruzaléma. Zdánlivě jednoduchý úkol, vyzvednout vzácné listiny od jednoho z místních obchodníků se mění v nečekané a krvavé drama. Do života Petra z Felsiny se vrací minulost mocného templářského řádu, jeho války, pronásledování a konečná likvidace. Tajemství pařížského Templu, v němž francouzský král Filip IV. Sličný marně hledal poklady a modly templářů opět povstává ze svých ruin, obklopen mrtvými. Blíží se den konečného zúčtování s minulostí a odhalení tajemství nejvzácnější ze všech řádových relikvií. Praha Karla IV., včetně samotného krále a jeho dvora se stanou účastníky posledního střetnutí, v němž jde o život i o spásu.

Jmenuji se Petr z Felsiny, ale nikdo mi v Čechách neřekne jinak než pan Peti, Peti z Felsiny. Budu vám vyprávět svůj příběh. Kdo v něm bude chtít najít moudrost, kéž ji nalezne. Kdo se spokojí s fantazií, neučiní chybu. Pokud někomu přinese poučení, budiž. Shledá‑li jej někdo příliš neuvěřitelným, také dobře. Nepíšu proto, abych se proslavil, ani z důvodů zištných. Píšu z lásky k člověku, který ve mě vložil důvěru a dal mi svobodu psát, jak uznám za vhodné. A to jsou dvě nejcennější věci, jaké v mém věku může člověk získat. Svoboda a důvěra. Deo gratias! Před mnoha lety Bůh dopustil, abych unikl smrti. Odešel jsem ze země, která zavrhla mě, mé bratry i přátele. Po mnoha strádáních a utrpeních, po velkém bloudění a tápání jsem spojil svůj život s královstvím, v němž vládne Karel z rodu Lucemburků.