Křest knihy? Polít Čechy v Berlíně? To my tady neděláme!

Pořádám si tak křest nové knihy Češi v Berlíně. Respektive rovnou dva - pražský a berlínský. Po veselém večírku k minulé knize Život v éteru v Unijazzu se i docela těším. Tentokrát se raduji z nabídky Goethe-Institutu, že můžu mejdan udělat u nich, což se k tématu knížky - příběhy Čechů, kteří odjeli hledat štěstí do Berlína - skvěle hodí. Objednávám nějaké jídlo a víno a samozřejmě láhev nějakých bublinek, na polití. Vše jde hladce.

Volba kmotra knihy je jasná - Steve Morell je zásadní postava berlínské kulturní scény a má české kořeny. Přijede? Přijede. Výborně! Je velmi organizovaný a ptá se, co má jako dělat. Vysvětluju mu, že kmotr desky je jakýmsi patronem a jeho úkolem je hlavně polít tu knihu těmi bublinkami. Vypadá malinko překvapeně, ale ve všem organizačním šumu nemám dostatečnou kapacitu nad tím hloubat.

Úkolu se zhostí výtečně, na křtu je spousta fajn lidí, respondenti, umělci, média, kamarádi. Polití knihy dopadne taky dobře a já se těším na berlínský mejdan: jeden z lidí, kteří v knížce vyprávějí, jak se žije Čechovi v Berlíně, má krásnou galerii na historické lodi, a tak slavíme tam, v Hošek Contemporary. Je podzim, topí se k kamnech, atmosféra výtečná. Kmotr je stejný a tak postup už zná, poleje již politou knihu, kterou si uschoval. Povídáme si, podepíšu pár knih a jede se domů.

Sociální média, pokud je chcete udržovat v chodu, sežerou strašně moc obsahu, a tak se raduji, že mám fotky a videa. Na facebookovou stránku postupně přisýpám obrázky, jak křtíme knihu či jak kmotr dopíjí kapku na dně lahve. Zaskočí mě teda jeden z komentářů: Novozélandský kamarád si pod jednou z fotek s proseccem všímá, že se “v rámci těch knižních akcí začíná rýsovat určitý vzorec.” A pak mi to docvakne: Tohle se u nich nedělá! Proto na mě koukaj tak divně, že chci něco polejvat! Aha! Freneticky googlím a nutím ChatGPT, ať rešeršuje - třeba to neznají jen na Zélandu?

Ne. Nedělá se to skoro nikde. Vůbec mě nenapadlo, že takový křest knih, desek a podobných artefaktů je česká specialita. Námořníci křtí své lodě na celém světě od nějakého 19. století, později se začala křtít letadla. Ale lít šumivé víno na knížky a cédéčka je jen náš zvyk, snad ještě na Slovensku se to praktikuje a v příhraničních částech Polska - tam, kde mají blízko k nám.

Je jasné, že jde o zvyk odvozený od křesťanského křtu, a pro národ milující alkohol zvyk oblíbený. Jako mnoho jiných obyčejů jsme ho ukradli, přizpůsobili a učinili svým vlastním. Brali jsme ve Francii, je to skoro sto let. V roce 1929 v říjnové Národní politice vyšlo: “V pařížských listech četli jsme onehdy, že kterési nakladatelství vzpomnělo si podivnou reklamu. Znělo na „křest knihy“. Hned několik knižních novinek tohoto nakladatelství bude prý slavnostně pokřtěno. Pozváni k tomu byli autoři, kritikové, politikové a společenská smetánka. Jak vypadal ten křest?

V knihkupeckém krámě firmy bylo připraveno rychlé občerstvení a mezitím co uměnímilovní návštěvníci se nadívali obloženými houskami a zalévali je vínem, provolávány byly názvy nových knih a bylo jim připíjeno. Pak autoři novinek zasedli za stoly a podepisovali své knihy těm, kdož za ně zaplatili dvojnásobnou cenu.

Nová kulturní slavnost „křtu knihy“ prý se velmi zalíbila a pravděpodobně zavedou ji nyní také ostatní vydavatelstva,” uvádí nepodepsaný list.

Vydavatelstva ji zavedla, ale nikoli tamní. Ve Francii a dalších zemích se od té doby dodnes konají spíše nenábožensky nazývané akce, malé večírky někdy od 17 hodin: občerstvení, podpisy, čtení ano, ale nekřtí se… Hm, vlastně je to rozkošně absurdní: Země, kde je nejmíň věřících na celém světě, křtí každý spisek. Za normalizace ostatně nejen ten - zvyk si humpolácky zabrali i křesťanství potírající komunisti a jak si všímá web Researchwriter, konaly se i docela bizarní akce jako “slavnostní křest kolesového rypadla.” Divné je, že mi to nezní až tak divně… prostě Česko(slovensko).

Co asi s křty bude dál? Něco mi říká, že v dnešní korektní, zdravé, neplýtvací době už se ničení knih tím, že je polijete alkoholem, nikde nově neuchytí. Zbyde možná jen nám. Jak ještě dlouho se udrží?