Od Karla Schwarzenberga po hraběnku z paneláku

Ukázka z rozhovoru s Karlou Mornstein-Žerotín z prosince 2024:

Každá rodina má nějakou černou ovci, říká Karla Mornstein-Zierotin (52) o své dávné příbuzné Angele Sibylle, která před více než třemi stovkami let pozvala na své panství Jindřicha Františka Bobliga, inkvizitora čarodějnických procesů. Kdysi historička, dnes lesačka žije s rodinou na zámku Bludov. Je hrdá Moravanka, potomek jednoho ze sedmadvaceti popravených českých vůdců stavovského povstání – hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika. Politika ji, podobně jako její předky ze šlechtického rodu Žerotínů, zajímá. Obává se, abychom se nevypravili ve stopách Fica a Orbána.

Žerotínové jsou staro­bylý moravský rod, panského stavu dosáhli už v 15. století. Jejich historie sahá přinejmenším do 13. století a největší slávu zažili v době předbělohorské. Bílá hora byla pro náš rod, který se vesměs hlásil ke stavovské opozici, hotovou katastrofou. Velká část Žerotínů musela emigrovat, přišla o majetky, zůstala jen jedna větev rodiny. Pak ale patřívali až do počátku 20. století k moravské zemské elitě, někteří pracovali jako vysocí státní úředníci.

Podle jednoho z dávných pramenů pocházeli předci Žerotínů z Kyjevské Rusi. Prapředek údajně patřil ke knížecímu rodu Rurikovců, předchůdců Romanovců, jenž odtamtud uprchl, usadil se na Moravě a z jeho potomstva vzešli i Žerotínové. To je nedoložená legenda, že?

Je to legenda. Bývaly časy, kdy každá rodina musela najít předky pomalu až k bohům. My máme doloženého předka Bluda z Bludova. Kdysi se Žerotínové pídili, kde se ten Blud vzal, a přišli na zmíněné Rurikovce. I když tedy říkám, že je to legenda, skutečně existují prameny, které tomu nasvědčují. Kdoví. Ten bájný původ od rurikovských vládců s kapkou císařské byzantinské krve nejspíš ale přispěl k tomu, že počátkem 18. století dostali Žerotíni od císaře Josefa I. říšský hraběcí titul.

Vy patříte k jejich poslední, losinsko-bludovské větvi, která po meči již vymřela a pokračuje po přeslici, čili v ženské linii. Je to tak?

Ano. Babička Helena byla dcerou posledního hraběte ze Žerotína. Nikdo jiný než moje rodina už v Čechách ani na Moravě nežije. Mí předci nezřídka uzavírali i sňatky s uherskou či pruskou šlechtou, a pokud vím, přímí příbuzní nežijí ani tam. Pouze v Rakousku máme ještě příbuzné.

Žerotínové žili po celé Moravě. Vaši předci, kteří tu zůstali i po Bílé hoře, pak na Šumpersku a Velkolosinsku. Tahle oblast bývala v historii národnostně i nábožensky, řekněme, komplikovaná. Jak silně se to odrazilo v dějinách rodiny?

Samozřejmě že silně. A nejen kvůli stavovskému povstání. Moje prababička Zdenka, rozená Podstatzká, v době okupace říkávala, že Češi v nás vidí Němce a Němci Čechy. My jsme především bývali zemští patrioti, bez ohledu na jazyk. I já se hrdě hlásím k moravské národnosti a jsem velká patriotka. Bludov, kde žijeme, je historicky specifický ostrůvek uprostřed někdejších Sudet. Vždy se tu mluvilo česky a nejen my coby zakladatelé vsi, ale i další místní rodiny tu máme staleté kořeny.

Asi nejslavnější člen rodu, ­Karel starší ze Žerotína, jedna z auto­rit stavovské opozice, byl stoupencem Jednoty bratrské. A jak jsme se učili ve škole, byl i ochráncem Jana Amose Komenského. Máte k slavnému předkovi osobnější vztah?

Mému praprapradědečkovi se kdysi podařilo převézt Karlovy ostatky a pohřbít je v bludovské žerotínské hrobce. V restitucích jsme získali jeho velký portrét. Přiznám se, když jsem Karla na něm poprvé viděla, pomyslela jsem si: „Proboha, takový přísný pán se na mne bude pořád dívat, to mám po zábavě.“ Ale přísahám, že když jsme obraz zavěsili v koncertním sále, měla jsem pocit, že se na mě mile usmívá sympatický pán. Pak jsem se o něm dozvídala historky, které ani náhodou nebyly protestantsky přísné. Nejraději mám tu, kdy přijel na jedno ze svých panství, a protože šafář předtím špatně uložil víno, neměl co pít. Tak byl rozčilený, že si poslal pro další víno na jiný zámek, byť byla venku slota. Bez vína žít nedokázal. Kdykoli si beru víno z lednice, manželovi říkám: „Já můžu, my to máme v rodině.“ Karel měl postupně čtyři manželky a všechny miloval, psal jim krásné dopisy. Dnes je mi už blízkým člověkem, nikoli asketickým protestantem z dějepisu. I jeho postoj ke stavovskému povstání byl lidský a umírněný. Při svých cestách po Evropě totiž viděl, jaké utrpení přinášejí války. Jedním z vůdců stavovského povstání byl jiný Žerotín, Ladislav Velen, jeho bratranec. Karel mu spíš oponoval, prosazoval náboženskou toleranci.

Ladislav Velen musel po bitvě na Bílé hoře odejít do exilu?

Ano. Ani se neví, kde odpočívá, neví se nic o jeho konci, jeho rodinná větev se v historii rozplynula. Karel starší do exilu nemusel, dostal výjimku. Někteří mí předci si mohli vybrat, jestli se vzdají své víry. A několik z nich se pak z vyhnanství i vrátilo. Nevydrželi v cizině. Láska k Moravě byla silnější. Vrátili se a přestoupili na katolickou víru. Jak kdysi napsal jeden badatel, po Bílé hoře už Žerotínové nebyli čeští bratři a luteráni, ale katolíci, mluvili německy a nadechli se k velké kariéře... Kapku jedovaté, ale tak to nejspíš bylo.

...................

Pro vás není genetická paměť nějaký výmysl, že?

Rozhodně ne. Sice jsem se narodila na Slovensku a vyrůstala v košickém paneláku, ale zámek ­Bludov, kde jsou Žerotínové doma přes tři století a který nám pak komunisté sebrali, byl s námi pořád. Každý náš nedělní oběd začínal tím, kdo z pratetiček či pradědů měl rád to či ono, kdo byl hýřil a kdo třeba umělecky nadaný. Když jsme se po pádu komunistů do Bludova vrátili, byl to doopravdy návrat domů, vše jsem poznávala, byť jsme tu nikdy předtím nebyli.

Zaznamenala jsem, že jezuita Bohuslav Balbín, český vlastenec a podporovatel rekatolizace, má s vašimi předky také cosi společného.

Jako malého kloučka ho na zámku v Častolovicích vychovával jeden ze vzdálených příbuzných, jenž dbal o českou věc, jak se říkalo. Balbín později vypracoval žerotínský rodokmen, z něhož dodnes vycházíme.