Tři novinky z podzimního Arga

Omar Chajjám: Čtyřverší

Verše perského středověkého básníka Omara Chajjáma patří do pokladnice světlové literatury a jsou stejně přítomné jako moderní poezie – proto se vydávají stále znovu. Filozof, matematik a astronom se dívá na život člověka z kosmických výšin, vidí jeho malost a pomíjivost, ale i jeho hlad po poznání, štěstí, porozumění, lásce a spokojenosti; tak jak to později uměl třeba Shakespeare, Pascal nebo Baudelaire. Věděl, že tu nikdo nejsme na dlouho, a proto je nám vzácná každá bdělá chvíle. V neposlední řadě Chajjám vyjadřuje svůj odpor k muslimským Arabům, jejich fanatismu a dogmatismu, sektářství a farizejské přetvářce. O to více jsou jeho moudré verše aktuální i dnes.

Omar Chajjám, celým jménem Ghíját al-din Abú l’Fath Umar Ibn Ibrahim al-nisaburi al Chajjám se narodil 18. května 1048 v Nišápúru (v dnešním Iránu) byl perský básník, matematik, filozof a astronom. Dnes je nejvíce znám pro svou sbírku básní Čtyřverší. Omar Chajjám vystudoval v Samarkandu, kde prožil mladá léta, později se přemístil do Buchary (dnešní Uzbekistán), kde se stal jedním z předních středověkých matematiků a astronomů. Podle některých zdrojů také řadu desetiletí působil jako filosof a pedagog v rodném Nišápuru vyučoval súfismus. Zemřel 4. prosince 1122 a je pohřben v rodném městě, jeho mauzoleum je skvostnou ukázkou perské architektury v Iránu a každoročním cílem mnoha poutníků.

Carl Theodore Bergstorm, Jevin West: Tohle je bullshit

Dezinformace a fake news se množí a je stále obtížnější poznat, co je pravda. Mediální prostředí se podřizuje zájmům politických stran, konkrétního byznysu nebo geopolitickým ambicím celých států. Věda se praktikuje prostřednictvím tiskových zpráv. Startupová kultura povyšuje bullshit na vysoké umění. Jsme poměrně dobře vybaveni k tomu, abychom rozpoznali bullshit starého střihu založený na efektní rétorice a laskavých slovech, ale většina z nás se necítí být kvalifikována k tomu, aby zpochybnila současný bullshit, který je prezentován jazykem matematiky, vědy nebo statistiky.
V knize Tohle je bullshit nám autoři poskytují sadu účinných nástrojů, které nám pomohou proniknout i na první pohled neproniknutelnými údaji. Čerpají z hluboké studnice odborných znalostí v oblasti statistiky a výpočetní biologie a bravurně rozkrývají příklady selekčního zkreslení a zavádějící vizualizace dat. Vždycky jsme potřebovali lidi, kteří v případě potřeby nahlas řeknou „tohle je bullshit“, ať už v kruhu přátel, v komunitě vědců, nebo mezi občany národa. Nyní, když se bullshit tak masivně rozšířil, se musíme znovu naučit umění skepticismu.

Svět zaplavilo moře kravin a keců,* a my se v nich topíme. Politici už se nenechávají svazovat fakty. Vědu řídí tisková prohlášení. Startupy v Silicon Valley povyšují kecy na vysoké umění. Odborné a vysoké školy si keců cení víc než analytického myšlení. Valná část administrativní práce je podle všeho jen rafinované cvičení v kombinování kravin. Inzerenti na nás spiklenecky pomrkávají a vyzývají nás, abychom s nimi všechny ty kecy prohlédli. My zase pomrkáváme na ně — přestáváme si však přitom dávat pozor na podružné kraviny, které na nás valí oni. Kecy a kraviny nám zamořují svět, u konkrétních témat nás svádějí na scestí, a podkopávají tak naši důvěru v informace obecně. Tuto skromnou knihu berte jako náš pokus se jim bránit.

Eva Wolfenthal: Ve stínu úlu

Ve stínu úlu je gotický román, který se odehrává v období první republiky v rodinné vile v horách. Mladá žena, která zde získá práci jako guvernantka, čelí však mnohem větším výzvám, než je výchova dětí. Kromě své svěřenkyně si musí najít cestu i k ostatním obyvatelům domu, který je dobře skrytý před zraky okolí a ve svých tichých chodbách skrývá mnohá tajemství. V jeho koutech se hromadí dávné hříchy a před světlem prchají mnohonohé bytosti. Chce to velkou odvahu podívat se pod masku svých bližních. A ještě větší pod tu svou.

Byl konec listopadu, když jsem v Loučce vystoupila z vlaku. Poletovaly první vločky a mráz se mi nedočkavě zakousl do konečků prstů. Byla to jedna z mnoha Louček v naší zemi, ale nepochybovala jsem o tom, že k takovému jménu je třeba mít potřebnou kvalifikaci – všechny Loučky byly vzdálené od nejbližšího města nejméně hodinu jízdy vlakem nebo automobilem, ukryté mezi horami, a musely je obývat postavičky, jejichž oděv nepopřel nějakou tu součást zděděnou z lidového kroje, jaké si civilizovaní lidé zvykli vídat v muzeích. Sotva vlak projel sérií tunelů a zamířil dál na sever ke Kubínu, nevelká řeka, která značnou část cesty sdílela se železniční tratí, rozšířila své břehy a z obou stran jsem viděla střechy domů mnoha vesnic ve zvlněné krajině. Obklopovala je pole ve svazích, louky a listopadově šedé háje. V létě to muselo být příjemné místo k odpočinku – ten názor ve mně už dávno vzbudil novinový článek z jednoho večerníku, který (s dávkou hrdosti) oznamoval, že prezident Masaryk má v jedné zdejší obci své letní sídlo, které pravidelně navštěvuje i s rodinou. Důraz, který jsem tehdy nepostřehla, byl jistě na slově letní, protože teď tu bylo všechno hnědé a mrazivě šedé, jen v dálce měly horské svahy tmavě zelenou barvu.