Po desetiletích opět antologie současné americké poezie

Předmluva (část)

.......

Současná americká poezie představuje rozsáhlý a rozmanitý ekosystém, který každoročně vyprodukuje kolem 10 000 básnických sbírek. V tak masivním objemu knih je obtížné hledat podobnosti, jeden obecný rys mě však během přípravy výboru upoutal; je jím nápaditý přístup k básnickým formám a žánrům. Překvapivě velká část amerických básníků s formou – ať už jde o sonet, či třeba sestinu – tvůrčím způsobem pracuje, místy ji i přetváří. Může jít o dědictví 20. století, kdy se v americké poezii básnický tvar stal předmětem bouřlivých debat. Mezi příznivci vázaného a volného verše panovalo pnutí, které se někdy projevovalo i v rámci básnického díla téhož autora – vzpomeňme Roberta Lowella, Sylvii Plath či Jamese Wrighta, jejichž pozdější tvorba se markantně liší od formálně uhlazených debutů. Ačkoli v poezii Spojených států nyní dominuje volný verš, tradiční žánry a formy rozhodně nevymizely, a ukazuje se tak, že oba přístupy se nemusí nutně vylučovat.

V předmluvě k antologii Nejlepší americké básně 2018 (Best American Poetry 2018) si básník a literární kritik Dana Gioia povšiml současné „renesance sonetu“. Neměl ovšem na mysli jen metricky pravidelné, rýmované sonety, které s chutí píše A. E. Stallings. Sonet se dá vnímat i volněji, jako „věrný společník“, jenž básníkovi pomáhá uchovat si„lyrickou intenzitu a upřímnost“. Tímto způsobem definovala výhody sonetové formy Diane Seuss, když popisovala zrod básnické knihy frank:sonety (frank:sonnets, 2021), za niž roku 2022 získala Pulitzerovu cenu za poezii. Porota ceny se tehdy shodla, že jde o „virtuózní sbírku, která inovativně rozšiřuje sonetovou formu, aby vystihla složitost současné Ameriky.“ Dinosauři v ulicích obsahují sonety obou zmíněných básnířek, Stallings i Seuss – na renesanci tohoto klasického básnického útvaru ovšem mají podíl rovněž autoři, kteří v antologii zastoupeni nejsou. Patří k nim například Terrance Hayes a jeho pozoruhodný básnický počin Americké sonety pro mého minulého a budoucího vraha (American Sonnets for My Past and Future Assassin, 2018). Hayes začal svérázně pojaté sonety psát v den, kdy si Američané poprvé zvolili za prezidenta Donalda Trumpa. Další významný afroamerický básník Jericho Brown zase před několika lety vytvořil novou formu „duplex“, která spojuje prvky blues, sonetu a gazelu.

Kromě sonetu autory nadále přitahují i básnické formy založené na opakování. Příkladem budiž báseň „Gazel“ od Reginalda Dwayna Bettse. Ten si v mládí odpykal osm let vězení za ozbrojenou loupež, a třebaže je dnes uznávaným spisovatelem i právníkem, ve své poezii se k vězeňské zkušenosti často vrací. Svou sbírku Zločinec: Básně (Felon: Poems, 2019) otevírá právě „Gazelem“ nazvaným podle středověké arabské básnické formy, v níž se neustále opakuje jedno klíčové slovo či sousloví. Tohoto mechanismu autor umně využívá, když zachycuje stigma, které bývalé vězně obvykle provází při pokusu o návrat do běžného života. Básnická forma vystihuje bezvýchodnost situace – každé ze čtrnácti dvojverší končí zmínkou o vězení, resp. o „base“, jako by zdi a mříže nemizely ani po propuštění na svobodu. Slovy Dana Chiassona z recenze pro časopis New Yorker: „[Bettsův] ‚Gazel‘, to je čtrnáct nových počátků, čtrnáct pokusů začít znovu, ale každý dopadne stejně tíživě. Po několika dvouverších si všimnete sisyfovského vzorce.“

Básně v této antologii mají podobu modlitby, zpovědi, elegie, dopisu, epigramu, ódy či ukolébavky. Konkrétně žalozpěv se objevuje hned několikrát, přičemž jeden z nich se za žalozpěv označit odmítá: báseň „není to elegie za Mikea Browna“. Napsal*a ji nebinární Danez Smith poté, co osmnáctiletého Michaela Browna v roce 2014 zastřelil policista. Brown nebyl jediný. Afroamerických mladíků zemřelo v posledních patnácti letech během policejních zásahů mnohem víc. Zmiňme ještě Laquana McDonalda, Jordana Edwardse či Tamira Rice, dvanáctiletého chlapce, jehož policie zastřelila, když si hrál s hračkou připomínající pistoli. Danez Smith prostřednictvím básně říká: žalozpěv má vystihovat osobitost zemřelého, ale obětí přibývá a jsou si navzájem tak podobné, že se psaní takových elegií stává pak už jen pouhou rutinou.

Přestože část antologie ukazuje temnější odstíny současné Ameriky, na stránkách této knihy se odehrávají nejen příběhy veřejné, ale i privátní. Otevírají se světy milostné, duchovní, literární. Pozornost se stáčí ke vztahu člověka k přírodě, nechybí básně o magické přitažlivosti krajiny, míst a měst. Mluví se o vině i naději, o ztrátě i touze, o stínu i světle. Objevují se nebezpečné vlny, ale i vysoké majáky. Výbor se snaží zprostředkovat rozmanitost a specifickou energii americké poezie, kterou si čeští čtenáři oblíbili. Od vydání Jařabovy a Kořánovy přelomové antologie uplynulo několik dekád. Žijeme v jiné době. Americké dítě v naší antologii, kterou svým obrazem na obálce doplnila výtvarnice Toy_Box, už nestojí na skleníku, nýbrž v autobuse, zatímco v okolních ulicích zuří nepokoje. Představivost a touhu objevovat svět ovšem naštěstí stále neztratilo.

Jan Zikmund, editor, září 2025