Pestré předvánoční Argo

Lukáš Dolanský: Barvy Londýna

Čtenáři se dozví, co znamenalo zažít brexit na vlastní kůži. Jaké bylo zákulisí natáčení s posledním československým válečným veteránem v Anglii, k čemu soužil kolíček na prádlo Sigmundu Freudovi, jak gin málem vyhubil celé město nebo kam se v Londýně vydat po stopách Jamese Bonda. A k tomu v ní naleznou i pár tipů na místa, která Lukáš v Londýně objevil, která si oblíbil a která v turistických průvodcích nenajdete.

Rozhodně netvrdím, že jsem znalcem Londýna. Že snad vím o každém koutě, že tuším, jak to tady všechno funguje, nebo dokonce proč. Snažil jsem se pouze o jediné. Mít otevřené oči. Objevit toho co nejvíc, dozvědět se a poznat, co se dalo z tohoto zvláštního a unikátního města. Stal jsem se pozorovatelem. Což byl koneckonců důvod, proč jsem do Británie přijel. Byl jsem reportér a dopisovatel. Zaznamenával jsem události, momenty, pocity a zážitky. Všechno jsem to pak zhmotňoval v reportážích na televizní obrazovce. Jenže do krátké reportáže se nevejde všechno. Především v ní může chybět to nejzajímavější – pozadí vzniku takového krátkého příběhu. Tedy to, co divák za normálních okolností nemá možnost nikdy vidět. Zážitky z různých událostí jsem si proto v hlavě začal řadit podle barev. Abych je nezapomněl. A když se mi přesto pomalu v mysli vytrácely, pro jistotu jsem si je sepisoval. A tady jsou. Všechny dohromady v této knížce. Pozadí zajímavých událostí, co se mi líbilo, co jsem měl rád. A co jsme tady prožívali společně celá rodina.

Carl Theodore Bergstorm, Jevin West: Tohle je bullshit

V knize Tohle je bullshit nám autoři poskytují sadu účinných nástrojů, které nám pomohou proniknout i na první pohled neproniknutelnými údaji. Čerpají z hluboké studnice odborných znalostí v oblasti statistiky a výpočetní biologie a bravurně rozkrývají příklady selekčního zkreslení a zavádějící vizualizace dat. Vždycky jsme potřebovali lidi, kteří v případě potřeby nahlas řeknou „tohle je bullshit“, ať už v kruhu přátel, v komunitě vědců, nebo mezi občany národa. Nyní, když se bullshit tak masivně rozšířil, se musíme znovu naučit umění skepticismu.

Svět zaplavilo moře kravin a keců,* a my se v nich topíme. Politici už se nenechávají svazovat fakty. Vědu řídí tisková prohlášení. Startupy v Silicon Valley povyšují kecy na vysoké umění. Odborné a vysoké školy si keců cení víc než analytického myšlení. Valná část administrativní práce je podle všeho jen rafinované cvičení v kombinování kravin. Inzerenti na nás spiklenecky pomrkávají a vyzývají nás, abychom s nimi všechny ty kecy prohlédli. My zase pomrkáváme na ně — přestáváme si však přitom dávat pozor na podružné kraviny, které na nás valí oni. Kecy a kraviny nám zamořují svět, u konkrétních témat nás svádějí na scestí, a podkopávají tak naši důvěru v informace obecně. Tuto skromnou knihu berte jako náš pokus se jim bránit.

Jozef Karika: Pád

Během poloprázdného nočního letu z Edinburghu do Bratislavy si k čerstvým snoubencům přisedne mladík s temným tajemstvím. Povypráví jim děsivou příhodu a prozradí něco, kvůli čemu se let změní v noční můru plnou ryzí hrůzy…Mysteriózní thriller od mistra strachu Jozefa Kariky se zabývá veskrze neuchopitelným a děsivým tématem spánkové paralýzy. Ta není dodnes pořádně prozkoumaná, a to i přesto, že při každém usnutí vám během ní hrozí smrtelné nebezpečí. Stejně jako hrdinům románu Pád.

Celý svět se zbláznil, v italském Bergamu jsou už přeplněné nemocnice, prý tam hromadně umírají lidé. Nevím, jestli je to pravda, raději ale obětovat dva dny pobytu než tady uvíznout a otrávit si zážitek i vzpomínky. Na webu jsem se dočetla, že repatriační lety bývají zmatečné, mimo pořádek, některé jsou zaplněné do posledního místa, jiné poloprázdné, protože je oznámili na poslední chvíli. Nějaký cestovatel dokonce hlásil, že letěl z Moskvy pouze s pěti spolucestujícími v celém boeingu. Náš airbus vypadá podobně, těžko uvěřit, že jsme těsně před odletem. Rozhlédnu se, lidé sedí roztroušení po délce trupu, vidím nanejvýš deset nebo patnáct hlav. Možná je jich tak málo i proto, že většina těchhle letů směřuje do Schwechatu, zatímco tenhle do Bratislavy, údajně jako poslední. Buď už tady nezbylo moc Slováků, nebo se o tomhle spoji v nastalém chaosu takhle rychle nedozvěděli.

Štěpánka Jislová, Michael Žantovský: Havel: hrátky s čertem

Rok 1977 byl jedním z nejdramatičtějších období života dramatika, esejisty a bojovníka za lidská práva. Po několika dnech výslechů po zveřejnění prohlášení Charty 77 a domovních prohlídek skončil tehdy již slavný Havel ve vyšetřovací vazbě s obviněním z podvracení republiky a poškozování zájmů republiky v cizině. Propuštěn byl po čtyřech měsících a po dalších dvou letech skončil ve vězení znovu, tentokrát na více než čtyři roky. Právě to je půdorys komiksového mikrodramatu, v němž hrdina svádí boj nejen s úklady totalitního režimu, ale také s vnitřními pochybnostmi a slabostí.

Kristin Hannah: Ženy

Příběhem Frances McGrathové vzdává Kristin Hannahová hold všem dívkám a ženám ze zdravotnického personálu, které ve Vietnamu sloužily a o nichž se dlouho mlčelo. Autorka přináší román o bolesti, sebeobětování i hrdinství, o síle přátelství, nepochopení a pohrdání, ale také o tom, jak dlouho a těžce se léčí zlomené srdce i duše.

Učitelka. Zdravotní sestra. Sekretářka. Přijatelné vize budoucnosti pro dívky jako ona. Zrovna minulý týden si Frankie matce stěžovala, že nerozumí některým složitějším věcem v biologii, a ta smírně opáčila: Koho zajímají žáby, Frankie? Povolání zdravotní sestry budeš vykonávat jen do doby, než se vdáš. Mimochodem, nejvyšší čas začít o tom přemýšlet. Přestaň se hnát za ukončením studia a trochu zvolni. Koho zajímá, jestli dostuduješ s předstihem? Musíš víc chodit na schůzky. Odjakživa jí vtloukali do hlavy, že jejím posláním je stát se dobrou manželkou, správně vychovávat děti a s láskou se starat o domácnost. Na střední katolické škole je celé dny učili, jak mají dokonale vyžehlit látku kolem knoflíkové dírky, jak poskládat kapesník a elegantně prostřít stůl. A na Sandiegské vyšší dívčí škole se mezi jejími spolužačkami a kamarádkami nekonala žádná velká rebelie. Dívky se smíchem přiznávaly, že spíš než na titul se soustředí na hledání nápadníka. Ani ona se při výběru zdravotnické školy dvakrát nerozmýšlela a šlo jí především o dobré známky a o to, aby na ni rodiče mohli být pyšní.

Mario Vargas Llosa: Vám teď věnuji své ticho

V románu se Mario Vargas Llosa vrací do rodného Peru a přináší příběh muže, jenž sní o sjednocení své země prostřednictvím hudby a při psaní knihy, v níž by se jeho vize ztělesnila, propadne šílenství. Toño Azpilcueta žije a dýchá pro kreolskou hudbu – není většího znalce ani sběratele, který by se mu vyrovnal. Přesto se živí psaním článků o hudbě pro brakové plátky, které mu platí sotva pár šupů. Osudným se mu stane večer, kdy vyslechne představení neznámého kytaristy, v němž rozpozná hudebního génia a jehož životopis se rozhodne napsat…
Poslední román mistra latinskoamerické literatury Maria Vargase Llosy je plný vášní i hudby a tajemství, jemuž je jeho hrdina na stopě, odráží rozporuplnost celé jeho země. „Díky neomylnému smyslu pro rytmus vyprávění, důslednosti v zacházení s daty a historickými reáliemi, opřenými o ohromující výzkum, a mistrné úspornosti dialogů jeho buřičské psaní otřásá světem podobně, jako to činili hrdinové rytířských románů, o nichž čítával.“ Periodico

Margaret Atwood: Rok potopy

Margaret Atwoodová, jedna z nejvýznačnějších postav současné světové literatury, se v románu Rok potopy vrací k postapokalyptické vizi světa po globální katastrofě. Stejně jako v úvodní části trilogie Gazela a Chřástal popisuje Atwoodová hrůzy světa, ve kterém lidstvo v zájmu vědeckého a technologického pokroku nejen mění životní prostředí, ale ničí samo sebe.
Tentokrát ovšem situaci, neodvratně směřující k tragédii, nahlížíme z perspektivy dvou žen, které „suchá potopa“ souhrou náhod ušetří. Ren je mladá akrobatka na hrazdě, kterou zachránila izolace v luxusním sexklubu, Toby přežila zabarikádovaná v lázních určených původně bohaté klientele. Oběma ale po čase nezbývá než vyjít do světa, v němž nemohou věřit lidem ani zvířatům, a pokusit se znovu probudit v sobě i v ostatních přátelství a lidskost.

Se slovy opatrně. Dej si pozor, co píšeš. Nezanechávej stopy. Tak nás to Zahradníci učili, když jsem mezi nimi vyrůstala. Vysvětlovali nám, že se máme držet paměti, protože na nic psaného se nedá spolehnout. Duch putuje od úst k ústům, ne z věci do věci: knihy lze spálit, papír se rozpadne, počítače je možné zničit. Jen Duch žije věčně, a Duch není věc. Psaní je nebezpečné, vykládali Adamové a Evy, protože tě nepřítel jeho prostřednictvím může vystopovat, dopadnout a na základě tvých slov odsoudit. Teď se ale přes nás přehnala Bezvodá potopa a já nemusím mít strach něco napsat, protože ti, kdo by moje psaní mohli použít proti mně, jsou s největší pravděpodobností mrtví. Takže si můžu psát, co mě napadne. Tužkou na obočí čmárám na zeď vedle zrcadla svoje jméno, Ren. Napsala jsem ho už mockrát. Renrenren, je to jako písnička. Když je člověk moc dlouho sám, mohl by zapomenout, kdo vlastně je. To mám od Amandy. Z okna nevidím ven, je z luxfer. Ze dveří se nedostanu, protože jsou zamčené zvenčí. Ještě pořád ale mám vzduch a vodu, dokud solární pohon nevypoví službu, ještě pořád mám jídlo.