Co se může odehrát na hodinové terapii online?

Jak uvádí Yalom, v některých skupinách je terapeutovi přisuzována role jakéhosi nadčlověka. Vše, co terapeut udělá či řekne, je považováno za svaté, přičemž stejné činy a myšlenky některého z dalších členů skupiny jsou brány za naprosto bezpředmětné. Terapeutovy omyly, neúčast i neznalosti jsou poté některými klienty posuzovány jako záměrné, žádoucí, že tímto vším vlastně terapeut směřuje ku prospěchu skupiny. I v tomto případě se podle Yaloma jedná o touhu pacientů. A to touhu být pro terapeuta tím nejpopulárnějším, mít ho jen pro sebe a své problémy.

Podle Yalomových slov přicházejí klienti mnohdy na terapii s velkými očekáváními, například předpokládají, že terapeut bezprostředně pochopí, co daného pacienta trápí, aniž by mu v tom jakkoli pomohl. Takový pacient zkrátka věří v terapeutovy schopnosti. A zdá se, že není daleko od pravdy, jelikož jak můžeme vidět v Yalomově románu Láska a její kat, klienti vyhledali psychoterapii z důvodu běžných životních strastí, přesto se psychoterapeut v průběhu terapie dokázal dopátrat ke skutečným příčinám jejich příchodu na terapii. Podle Yaloma se v takových případech často jedná o problémy těžce existenciální, související například s úmrtím nejbližších, s absencí dětství či životem bez lásky od druhých lidí.

Yalom však tvrdí, že existují i skupiny naprosto protikladné, v nichž je terapeut vnímán zcela negativně. Zde vystupuje v roli nedůvěryhodného, nepochopeného terapeuta, terapeuta - nepřítele, na kterého mají klienti potřebu nepřetržitě útočit. Jako příklad uvádí Yalom skupinu, jejímiž členkami byly ženy, které si v minulosti prošly incestem. Terapeut se zde jako jediný představitel opačného pohlaví musel vypořádat s neustálým útočením a kritikou na jeho osobu. Ženy negativně komentovaly nejen jeho vzhled a volbu oblečení, ale při nekladení otázek i lhostejnost k jejich problémům. V případě terapeutova zájmu o ně byl naopak osočován ze zvrhlosti, jeho pozornost byla až příliš pochybná. Terapeutovým úkolem zde bylo ustát nepříjemné útoky klientek, nevracet jim stejnou mincí, ale uvědomit si, že ženy tímto způsobem oplácejí muži-terapeutovi, který tu však ztvárnil role muže z jejich vlastních zkušeností, jimiž si ony samy musely projít. Jen tímto způsobem mohl problémy žen dostatečně pochopit, když na vlastní kůži pocítil, co prožily, a následně jim mohl pomoci.

Negativní přístup k terapeutovi mohou klienti zaujímat také na základě terapeutova ujišťování, že svým klientům rozumí a chápe, jaké trápení momentálně prožívají, tak jak to Yalom zobrazuje např. v díle Máma a smysl života. Zde podle klientky Irene nemůže terapeut porozumět jejímu strastiplnému životu, když sám prožívá bezproblémový život. Když terapeut klientku ujistí, že ani jeho život není procházkou rájem, a že si je plně vědom blížícího se konce svého života vzhledem k důchodovému věku a prohlubujícím se zdravotním problémům, Irene se uklidňuje a může se pokračovat v terapii.

Jak Yalom píše v Léčbě Schopenhauerem, skupinový terapeut by měl být podle Yaloma také takovým terapeutem, který za svými klienty stojí, a to především v těch chvílích, kdy se jednotliví členové dokážou s ostatními podělit o svá největší tajemství. Yalom proto uvádí, že není přípustné, aby byl jejich kritikem, nýbrž má jim být především podporou. Pacienti podle Yaloma zpravidla pociťují úlevu, když vysloví věci, které do té doby před nikým nevyslovili, tak, jak je to popisováno na pozadí fiktivního příběhu v díle Když Nietzsche plakal. V něm Yalom uvádí, že si lékař Breuer mohl konečně oddechnout, když se „svému terapeutovi Nietzschemu“ svěřil s utajovaným zamilováním do mladé pacientky Berthy i se zžírající touhou po ní, kdykoli byl v její blízkosti.

Pacienti mívají podle Yaloma po takových odhaleních strach z názoru terapeutů na jejich osobu. I na postavě doktora Breuera Yalom demonstruje, jak se jako „pacient“ cítil být zahanben za svoje tužby a potřeboval proto od „terapeuta“ slyšet, co si o něm nyní myslí, a zda jej stále bere za rovnocenného člověka. Zde můžeme vidět Yalomem výše zmíněnou důležitost terapeutovy role, tedy nutnost být podporovatelem svých klientů. Yalom v románu dále předvádí na příkladu postavy doktora Breuera, jak se pacient začíná na každé další sezení se „svým terapeutem“ dokonce těšit, když vidí, že terapeut má pro jeho činy a představy pochopení.

Podle Yaloma je podstatné, aby terapeut plnit další ze svých rolí, tedy aby byl vůči klientům otevřený. Je toho názoru, že je především ku prospěchu dalšího fungování skupiny, když terapeut otevřeně sdělí svůj názor, když se vyjádří ke každému z členů skupiny, včetně svých kritických připomínek a také důvodů jeho jednání k nim. Klienti pak spíše dokáží pochopit, proč se vůči nim terapeut chová právě tak a ne jinak, a i mezi sebou poté zvládají komunikovat mnohem otevřeněji, právě na základě toho, jak to viděli u svého terapeuta.

Dalším kladem, který otevřenost v rámci skupiny přináší, je podle Yaloma fakt, že klienti si začnou vytvářet v celou terapii a terapeuta samotného důvěru.Otevřenost terapeuta také dokáže skupinu jako takovou stmelit, její členové drží při sobě. Nejde však o to, aby se terapeut svěřoval pacientům se svým osobním životem a strastmi, které zrovna prožívá, ale o to, aby se o svou skupinu zajímal, aby projevil účast. Nicméně v případě, že se terapeuta dané téma, se kterým klientům pomáhá, nějak dotýká, má s ním jistou vlastní zkušenost, hodí se a je skupině nápomocné, aby o tom s nimi zlehka pohovořil. Přeci jen nejlépe dokážeme poradit s tím, čím jsme si v minulosti sami prošli.

zdroj: Bakalářská práce Irvin D. Yalom - psychiatr, psycholog a filozof: k zásadám skupinové psychoterapie, Magdalena Kapcziová. Plzeň 2015