Pocit nesrozumitelnosti naší žité reality zjevně pociťuje mnoho z nás

Dvě velmi odlišné ženy, které se seznámily na internetu, společně vyrážejí do lázní na dovolenou. Do opuštěné osady daleko od civilizace přichází dokumentaristka. Po celém městě se uprostřed noci zničehonic zjeví záhadné stavby. Pár se v malém bytě stará o zvláštní tělo. V cukrárně na předměstí pravidelně pláčou muži. To jsou jen některé z příběhů, s nimiž se setkáte na stránkách Tallovy nové knihy.

„Vždy, když píšu, snažím se vytvořit text, který bych si sám chtěl přečíst. A jelikož mám rád knihy, které mě znejišťují, rozrušují a nedají mi spát ani po dočtení, které pracují s dlouhými  větami a nejednoznačností, myslel jsme si, že píšu knihu pro malý okruh čtenářů. O to víc mě překvapilo, jak výrazně kniha na Slovensku rezonovala. Pocit nesrozumitelnosti a neuchopitelnosti naší žité reality, který se nese napříč knihou, zjevně pociťuje mnoho z nás,“říká autor.

Ukázka:

Byla jsem čerstvě dospělá, když se moje rodičky rozhodly, že jejich vztah už nemá žádnou budoucnost, a proto nastal čas přiznat si to otevřeně a nahlas. Co nemá budoucnost, to náhle ztratí i přítomnost; jejich soužití tedy po více než dvaceti letech skončilo, tečka, jakákoli další diskuze je zbytečná, jakékoli zpochybňování nežádoucí. Byla jsem čerstvě dospělá; osmnáctiny jsem oslavila teprve několik měsíců předtím, něco ve mně však dospělo už dřív. Rozpad jejich vztahu jsem totiž očekávala delší dobu. Cítila jsem ho, a proto jsem se na něj potřebovala včas připravit – rozchod rodiček přece může dítě velmi bolestivě poznamenat. Proto jsem jím vědomě přestala být.

Máma odešla na jih, matka jen o pár metrů dál na sever, a tak jsem zůstala u té, která mi byla blíž. Naše rutina se zdánlivě nezměnila, setrvávaly jsme s matkou ve stejných rituálech, vařily si stejná jídla, jednou já, podruhé ona; sledovaly jsme stejné televizní programy, ve volném čase jsme navštěvovaly stejná místa, mluvily o týchž tématech, ze školy i z práce jsme chodily stejně pozdě. Jen několik věcí ubylo, a několik nových zase, naopak, přibylo. Pokaždé ale nenápadně, aby ani omylem nenarušily dojem, že je všechno jako dřív; protože všechno jako dřív znamená v představách mé matky všechno v pořádku. Ubylo několik písní, těch, které nejradši poslouchala máma – a v nichž proto žije dodnes. Ubyla část předmětů na policích v obýváku a v ložnici, především suvenýrů z výletů a dovolených. Ubyly fotky a necelá polovina svazků z naší knihovny. Přibyla zatmění Slunce. Jejich existence pochopitelně přesahuje délku života mých rodiček, mě i celého lidstva; byla tu odjakživa, nezrodila se ze dne na den, pro matku však získala novou a nesmírnou důležitost. 

Popravdě vůbec netuším, co ji k nim přivedlo, jestli si o nich přečetla knihu, článek v časopise nebo na internetu, nebo se jí jednou v noci náhle vkradla do snů. Ať už to bylo cokoli, zatmění si mou matku pevně připoutala: rychle nabývala na významu, postupně zabírala čím dál víc konverzací, jejich fotky a obrazy zase zabíraly prázdná místa na našich zdech a mysl mé matky se pozvolna měnila v encyklopedický zdroj informací o nich. Netrvalo dlouho a všechno jako dřív se vytratilo. Zdálo se však, že to matku nijak nerozrušuje. Všechno bylo stále v pořádku, navzdory – nebo díky – zatměním Slunce. 

............

překlad Martina Bekešová

Michal Tallo (1993) vydal básnické sbírky Antimita (2016), Δ (2018) a Kniha tmy (2022). Jeho básně byly přeloženy například do angličtiny, němčiny, polštiny, řečtiny, japonštiny nebo 
ukrajinštiny. Za knihu Všechno je v pořádku, všude je láska získal Cenu Nadácie Tatra banky. Tallo má silné vazby na české literární prostředí, spolupracuje s několika filmovými a literárními festivaly, koordinuje soutěž Básne SK/CZ, v nakladatelství BRAK vede a rediguje edici Lentikular. Do slovenštiny přeložil Andrewa McMillana či Seána Hewitta.