3x z Arga na konci roku

Jan Bažant: Řecké mýty I.

Řecké mýty spoluvytvářely západní kulturu a dodnes ovlivňují způsob, jak myslíme. Běžně říkáme, že někdo má oidipovský komplex, narcistickou poruchu nebo otevřel Pandóřinu skříňku. Olympští bozi a řečtí hrdinové jsou stále okolo nás. Majestátní sochy Poseidonů stojí na kašnách, hrůzné tváře Medúz chrání důležité stavby, v zahradách nahé Afrodíty vystupují z lázně a svalnatí Herkulové zabíjejí nestvůry kyjem. V literárních dílech a divadelních hrách inspirovaných řeckými mýty nacházíme vše, co milujeme - následováníhodné vzory i odstrašující příklady, úvahy o smyslu života, záhady, dobrodružství, intriky, erotiku i humor. 

V životě Řeků hrály mýty významnou roli, kterou nelze srovnat s ničím, co známe z jiných kultur. Vystupovala v nich božstva i hrdinové, jejichž příběhy byly často vyprávěny, ale také zobrazovány jako nedílná součást náboženské praxe. Mýty Řeky provázely i v každodenním životě, od kolébky až do hrobu. V dětství Řekové poslouchali známé příběhy od babičky či matky, ve škole recitovali poezii, kterou mýty inspirovaly. Dospělí Řekové zpívali o mytických hrdinech při večerních hostinách, kde se víno podávalo v nádobách vyzdobených příběhy z jejich dávné minulosti. Od 5.století před Kristem se na mytické příběhy běžně chodilo do divadla. Mytické postavy Řeky vyprovázely i na poslední cestě, protože jimi byly vyzdobeny náhrobky a předměty, s nimiž byli pohřbíváni. Všudypřítomnost mýtů v řeckém životě vysvětluje jejich vybroušenost amnohovrstevnatost. Díky tomu přežily ztrátu řecké politické samostatnosti, zánik antické říše římské, nástup křesťanství a všechny další převratné změny. Významnou součástí západní kultury zůstaly dodnes.

Jordan B. Peterson: My, kdo zápasíme s Bohem

Ve své nové knize nás Peterson provádí prastarými zakladatelskými příběhy západního světa. Detailně analyzuje starozákonní příběhy o vzpouře, oběti, utrpení a vítězství, které nás kulturně i psychologicky ukotvují a sjednocují. Adam a Eva a věčný Pád lidstva; vražedná válka mezi Kainem a Ábelem; Noe a katastrofická potopa; zhroucení babylonské věže; Jonáš v pekle velrybího břicha; putování Mojžíše a jeho lidu – co všechno mohou tyto příběhy znamenat? Jak se stalo, že utvářely našeho ducha i náš svět a obrátily nás stejným směrem?

Proč by právě příběh měl sloužit jako základ dokonce i pro samotný akt vnímání? Případně pro transformaci samotného aktu vnímání? Protože svět musí být filtrován skrze mechanismus příběhu, aby se stal pochopitelným, nebo aspoň uchopitelným; protože svět je prostě příliš složitý, než abychom mu mohli věnovat pozornost a nacházet v něm správný směr, aniž bychom měli cíl a postavu hrdiny (což jsou určující rysy samotného příběhu). Ustavičně se nám prezentuje nekonečná hojnost faktů, které lze brát v úvahu: možná jeden fakt na každý jev, a co víc – nejen fakt na každý jev, ale také pro všechny jejich možné kombinace. To je prostě příliš mnoho faktů. Stejný problém existuje i s ohledem na výsledky: každý čin, každá možná příčina, produkuje exponenciální větvení účinků – příliš mnoho na to, aby se o nich dalo uvažovat, zvažovat je, brát je v úvahu. Je to neřešitelný problém; něco, co filozof Daniel C. Dennett skvěle charakterizoval jako „nový, závažný epistemologický problém“. Existuje téměř nekonečný počet způsobů, jak kategorizovat – tedy vnímat – konečný počet objektů. Nevěnujeme pozornost a nemůžeme ji ani věnovat se stejným zápalem všemu, co se vždy a všude děje kolem nás. Místo toho při každém pohledu některá fakta upřednostňujeme. Přitom věnujeme pozornost velmi malému množství věcí a mnohé ignorujeme. Jednáme tak v souladu s naším cílem. Děláme to, abychom získali to, co potřebujeme a chceme – ale co to je?

Giambattista Basile: Pohádka pohádek

Výbor dvaceti devíti pohádek ze slavného Pentameronu italského básníka a sběratele pohádek G. Basileho. Pentameron aneb Pohádka pohádek vyšel poprvé ve dvou svazcích až po smrti autora v letech 1634 a 1636. Přestože se dočkal několika vydání, teprve znovuobjevení díla bratry Grimmy mu přineslo uznání. Jedná se o nejstarší sbírku evropských pohádek a řada z nich, které později zpopularizovali právě bratři Grimmové či Charles Perrault, u nás K. J. Erben a Božena Němcová, je zde zaznamenána poprvé. Pohádky jsou napsány bohatým barokním jazykem plným metafor, synonym, vtipu až sarkasmu a moudrosti.

Basileho příběhy jsou plné břitkého humoru a kontrastů. Často z prostých zápletek prosvítá temnota, která děsí, ale díky nečekanému zvratu může přece jen dobro zvítězit nad zlem. Vyústěním je potom poučení, dávné vědění, zprostředkované touto zábavnou formou tehdejším čtenářům, což nebyly děti, ale dospělé obecenstvo toužící po prosté zábavě. Basile pocházel z Neapole, a protože v té době ještě neexistovala sjednocená Itálie ani jednotná literární italština, příběhy jsou psány v neapolském dialektu, kterým se v jižní části Apeninského poloostrova té doby hovořilo. Jadrný a přímočarý jazyk sbírky je bohatý na poetické příměry, metafory, slovní hříčky a vtipné obraty. A tak se například dočteme, že zelená ještěrka „vylézá z jeskyně tak hluboké a tmavé, že Slunce mělo strach do ní nahlédnout“ (Kozí tvář), anebo že „nelze nikdy mít kýtu masa z jatek lidských požitků bez přívažku kosti mrzutosti, nikdy člověk nespí na bílém prostěradle uspokojení bez nějaké štěnice trýzně, nikdy se nevypere prádlo radosti, aniž sprchne déšť protivenství“ (Kmotr).

Celá sbírka Pentameron („penta“ je řecky pět) čítá 49 pohádek rozdělených do pěti dnů. Původně byla po autorově smrti vydána jako Pohádka pohádek aneb zábava dětinská (Lo Cunto de li cunti ovvero lo trattenemiente de‘ peccerille), ale vzápětí se vžilo označení Pentameron podle Boccacciova Dekameronu. Podobně jako Dekameron i tato vyprávění jsou zasazena do rámcového příběhu, jenž pro potřeby výboru není v tomto vydání zahrnut. To však umožňuje vybrat právě ty pohádky, které nám jsou jaksi povědomé. Ožívají v nich totiž postavy, jež dnes považujeme za klasické pohádkové archetypy s  nadčasovými lidskými vlastnostmi a  osudy, které se opakují ve vyprávěních po celém světě.