To vy jste ve vězení, ne já: básník Leopold María Panero očima překladatele Petra Zavadila

Panerovy básně pracují s motivy šílenství, moci, smrti i jazyka samotného a vznikaly často v extrémních životních podmínkách: ve vězení, v psychiatrických léčebnách, na okraji společnosti. Obsáhlý doslov překladatele Petra Zavadila Panerovu poezii zasazuje do biografického, historického i literárního kontextu a nabízí čtenáři oporu při čtení veršů, které se brání jednoznačnému výkladu.  

Leopoldo María Panero – Nezdolný básník: ukázka z doslovu Petra Zavadila  

Nařknout ho z pozérství bylo a je snadné. Zčásti si to zavinil sám. I jeho obdivovatelé připouštějí, že dokázal být v osobním kontaktu nesnesitelný. Jenže i to dělá z Leopolda Maríi Panera (1948 - 2014) toho, kým je doopravdy — vzorovým příkladem neoblomného vzdoru, básníkem, který nás může přimět, pokud jsme ochotni mu opravdu naslouchat, abychom ruiny dnešního světa nebrali jako danost, se kterou se člověk musí smířit. 

Leopoldo María Panero se narodil v Madridu v roce 1948 jako druhý ze tří synů do rodiny, která navenek mohla působit jako barvotiskový svatý obrázek frankistických ideálů. Otec Leopoldo Panero byl průměrný básník, který svůj omezený talent utopil v alkoholu a v relativně pozdním příklonu k diktatuře, pro kterou chvíli působil i v roli cenzora. Zemřel v pouhých 52 letech na anginu pectoris. Na matku Felicidad Blancovou vzpomíná feministka a právnička Merecedes Formicová, která se s ní seznámila ještě před občanskou válkou, jako na „nejkrásnější dívku v Madridu, která žila v hezkém domě na bulváru obklopeném zahradami a tajemstvím“. Pod idylickou buržoazní slupkou se ovšem tajila nefunkční rodina, ve které otec dával přednost flámům s přáteli a matka, která chtěla působit moderním dojmem, si ve skutečnosti s nezvladatelnými syny moc nevěděla rady. 

Leopoldo María Panero podle matčiných vzpomínek skládal první básně ještě dřív, než se naučil psát. Vzpurnou povahu projevil ve škole záhy a po otcově smrti se jeho sklony k revoltě stupňovaly. V šestnácti letech vstoupil do španělské komunistické strany a připojil se k odboji proti diktátoru Francovi. V prosinci 1966 byl zadržen za vylepování plakátů vyzývajících k bojkotu referenda vypsaného režimem. V následujícím roce se dál účastnil studentské mobilizace na madridské univerzitě. V lednu 1967 se represe vyhrotila, střety mezi policií a studenty skončily více než 300 zadrženými, včetně Panera. Po třetím zadržení od politické činnosti upustil. V únoru 1968 se v Madridu poprvé pokusil o sebevraždu. O dva měsíce později, už na studiích v Barceloně, následoval druhý pokus, když spolykal velkou dávku diazepamu. Po nezbytné hospitalizaci zažil v psychiatrické léčebně první elektrošoky. Na konci roku 1968 byl zadržen znovu, tentokrát za držení hašiše. Soud mu vyměřil jeden rok za mřížemi, odseděl si z toho čtyři měsíce v Madridu a v Zamoře. 

V sedmdesátých letech jeho experimentování s alkoholem a drogami nabralo prudký spád. Pobyt v marockém Tangeru tráví dlouhými hodinami u psacího stolu a stejně dlouhými tahy po barech a hašišových doupatech. Kvůli nezřízenému životu i špatné stravě mu vypadala část zkažených zubů. V Paříži podle vlastního tvrzení prožil týdny mezi clochardy na zastávkách metra a probíral se popelnicemi. Tuto činnost nazval „alchymií hoven“. 

 Souběžně ve svých textech položil základy své poetiky, jejímž ústředním bodem je šílenství. Od osmdesátých let už totiž jeho dílo vznikalo v psychiatrických léčebnách, kam ho nechala zavřít jeho vlastní rodina. Možná proto, aby ho zneškodnila. 

Pokus o zneškodnění nevyšel. Podobně jako předtím ve vězení, nalezl Panero v blázinci další místo k žití a také místo k psaní. Na okraji světa, a přitom přímo v jeho středu, začal tvořit nikdy nekončící báseň (ale také eseje, prózy a překlady), nejprve v baskickém Mondragónu, kde vznikla například sbírka s příznačným názvem Proti Španělsku a jiné básně o nelásce (1990). I když si byl vědomý toho, že blázinec k žití ani k psaní primárně určený rozhodně není a že pobyty v něm jsou zdrojem utrpení. 

Koncem devadesátých let Panera přemístili na psychiatrické oddělení nemocnice Juana Carlose I. na Kanárských ostrovech. Tam nalezla jeho poezie nový podnět a dospěla do vrcholné formy, přestože ji španělská kritika až na několik vzácných výjimek přijímala s despektem. Básně z tohoto období, litanické, repetitivní a fragmentární, se neustále točí kolem několika motivů (podpořených bohatými citacemi, se kterými Panero nakládá velmi svévolně, cituje z hlavy a mnohdy chybně, ovšem chybně pouze z akademického hlediska; v kontextu jeho díla jsou vždy přesné). Tyto motivy jsou od knihy ke knize donekonečna omílané s různými variacemi, jako by směřovaly k vyčerpání smyslu a umlčení řeči. 

Leopoldo María Panero zemřel ve spánku 5. března 2014, ofi­­ciálně na všeobecné selhání orgánů a v důsledku řady chronických onemocnění vyplývajících z jeho četných excesů (žloutenka, cukrovka, tabák, alkohol…). Neoficiálně patrně proto, že už neměl nic dalšího, co by životu vyčetl. 

.............. 

Celý text doslovu najdete na stránkách nakladatelství Dybbuk.