Gerta Schnirch od 4. února na HBO Max: Dvoudílné historické drama připomíná bolestivou kapitolu české historie

Kateřina Tučková je českému čtenářstvu známá především díky historickým románům Žítkovské bohyně a Bílá voda, oceněným Magnesií Literou i Státní cenou za literaturu. V posledních měsících se ale znovu mluví i o její románové prvotině Vyhnání Gerty Schnirch. Ta se po více než patnácti letech dočkala filmové adaptace – premiéra dvoudílného filmu Gerta Schnirch proběhne 4. února 2026 na HBO Max a 8. února 2026 na HBO, Česká televize pak plánuje její vysílání na podzim tohoto roku. 

Po novinářské projekci zavládlo v sále na několik minut ticho. Gerta Schnirch totiž připomíná bolestivou kapitolu českých dějin – poválečný odsun Němců – s naléhavostí, kterou nelze jednoduše setřást. Téma kolektivní viny a historické odpovědnosti dnes rezonuje víc než kdy dřív. Právě proto má smysl vrátit se i k románu, který rozvíjí motivy a souvislosti, jež televizní adaptace z povahy formátu nemůže obsáhnout.

O čem je Vyhnání Gerty Schnirch

Vyhnání Gerty Schnirch je hluboké psychologické svědectví o tom, jak válka poznamenává lidské životy napříč generacemi. V noci z 30. na 31. května 1945 vychází Gerta Schnirch z brněnského bytu jen s pár osobními věcmi a kočárkem s několikaměsíční dcerou. Spolu s tisíci dalších lidí je hnána z pryč z města směrem na Vídeň. Provinila se jediným: její otec byl Němec. Vyčerpávající pochod dnes známý jako Brněnský pochod smrti končí v Pohořelicích, kde řada vyhnanců podlehne nemocem, vyčerpání a násilí dozorců. Gerta se spolu s dalšími německými ženami zachrání díky nuceným pracím na jižní Moravě, kde zůstávají i po ukončení transportů. 

Román sleduje Gertu v dalších desetiletích od období normalizace až po pád režimu v roce 1989. Přestože znovu získá československé občanství, stigma „němectví“ ji nikdy zcela neopustí. Diskriminace nemizí, jen se proměňuje podle politického režimu. Její zkušenost se navíc intenzivně promítá do života dcery a vnučky, které minulosti Gerty nikdy plně neporozumí.  

Brněnský pochod smrti: bolestivá kapitola historie, o které se dosud mlčelo

Když se ve třiadvaceti letech Kateřina Tučková přestěhovala do bytu na Bratislavské ulici v Brně do oblasti přezdívané místními „Bronx“, zaujalo ji, jak vykořeněně a zanedbaně čtvrť ležící v bezprostřední blízkosti centra města působí. Při zkoumání její minulosti zjistila, že má Brno kapitolu historie, o které se mlčelo: po skončení války byly z Brna násilně vyhnány desetitisíce lidí, převážně ženy, děti a staří lidé. Během pochodu i v následujících dnech čelili vyčerpání, nemocem a ponižujícímu zacházení ze strany dozorců i okolí, kterému tisícovky z nich podlehly.   
 
„Začala jsem pátrat po příběhu jednadvacetileté dívky, která byla odsunuta z ulice, kam jsem se odstěhovala. Tím ke mně to téma přišlo a už jsem se od něj nedokázala odpoutat,“ popisuje českému rozhlasu impuls k sepsání románu. Dva roky shromažďovala materiály, studovala archivní prameny a odbornou literaturu, oslovovala pamětníky, s kočárkem sama prošla trasu z Brna do Pohořelic, kterou putovaly desetitisíce brněnských Němců.  

Historické romány Kateřiny Tučkové: Malé příběhy, které smetla velká historie 

Historické romány Kateřiny Tučkové vycházejí z pečlivě zpracovaných historických reálií, nejsou ale dokumentem. V centru stojí fiktivní postavy, skrze něž se minulost zprostředkovává osobní zkušeností. Tučková často mluví o tom, že se ve své tvorbě ráda soustředí na malé, individuální příběhy, které smete velká historie.  

Opakujícím se motivem její tvorby jsou ženy vystavené hraničním situacím, jež zůstávají bez hlasu. Cit pro přehlížené a umlčované příběhy částečně vztahuje i ke svému dětství – vyrůstala s násilnickým otcem a už jako dítě intenzivně vnímala okolí, které mohlo zasáhnout, ale nezasáhlo. V románu Žítkovské bohyně se tak vrací k osudům lidových léčitelek z oblasti Bílých Karpat, postupně vytlačovaných na okraj společnosti, kriminalizovaných a perzekvovaných. V Bílé vodě pak dává hlas řeholnicím, jejichž životy byly formovány represí církevní i státní moci. Vyhnání Gerty Schnirch do této linie zapadá jako příběh žen, které se staly oběťmi poválečné kolektivní viny a jejichž zkušenost zůstávala po desetiletí mimo oficiální výklad dějin.

Otevírat těžká témata je léčivé. Nejdřív je ale třeba strhnout náplast

Kateřina Tučková o svých knihách mluví jako o pokusu otevírat a „léčit“ bolavá místa českých dějin tím, že dává prostor příběhům, které dlouho zůstávaly na okraji. Vyhnáním Gerty Schnirch ale spíš strhla náplast. První reakce po vydání knihy byly vyhrocené, autorka se dočkala kritiky laické i odborné veřejnosti i výhrůžek. „Byla jsem osočována z toho, že zrazuju vlast, kdovíkým jsem placena, když obhajuji příběh německé dívky,“ říká v rozhovoru pro Český rozhlas Plus. Postupem času se ale tón debat začal proměňovat. Zejména na autorských čteních, kde zaznívaly i osobní příběhy potomků odsunutých Němců. Původní konfrontace se postupně měnila v dialog.  
 
„Zažila jsem, že se s tím tématem může něco stát a že se může ve společnosti proměnit,“ popisuje Českému rozhlasu “Byla jsem svědkem toho, jak v Brně tahle problematika ztratila tu strašnou závažnost, kostlivec ze skříně byl vytažen.” I vznik filmové adaptace vnímá jako odraz společenského posunu. „Vypadá to, že jsme jako společnost v otázce vyrovnávání se s vlastními historickými omyly urazili velký kus cesty, a že jsme tudíž schopni uctít památku i takových obětí, jakými byla československá Němka Gerta,“ komentuje natáčení filmu pro novinky.cz

Jak vznikala filmová adaptace Vyhnání Gerty Schnirch a proč trvala patnáct let 

Práva k filmové adaptaci Vyhnání Gerty Schnirch sice byla zakoupena už v roce 2009, realizace se ale protáhla na více než patnáct let (a příběh se v mezičase dočkal mimo jiné výborné divadelní adaptace). Na scénáři filmu dlouhodobě pracovala Alice Nellis, finální podobu pak získal pod vedením režiséra Tomáše Mašína. Spolu s nimi se na scénáři podílel i Ondřej Gabriel a původně zamýšlená minisérie se proměnila ve dvoudílnou televizní adaptaci. 

Kateřina Tučková se na vzniku scénáře z vlastní vůle nepodílela. Adaptaci vnímá jako samostatné dílo a příběh, který se v jiném médiu musí řídit vlastními pravidly. Oceňuje, že se Gerty mohl ujmout někdo s nezatíženým pohledem a přiznává, že by se jen obtížně vzdávala některých postav. „Já jsem autorkou knihy. Film už je práce někoho jiného. Od toho dítěte se už citově odpoutat, žije si svůj život a při čtení scénáře nejsem přísná,“ říká v rozhovoru pro Reflex. Scénář mohla připomínkovat, do jeho výsledné podoby už ale nezasahovala a filmařům dala plnou důvěru.

První ohlasy: Film zachází s předlohou s respektem. Knihu ale nenahradí

Důvěra se podle prvních ohlasů vyplatila. Už festivalové a novinářské projekce naznačují, že televizní adaptace Vyhnání Gerty Schnirch zachází s předlohou s respektem. „Film byl srdcervoucí. Po projekci v kině zavládlo ticho a většina diváků zůstala ještě několik minut sedět,” shrnuje Emily Schopper z idnes.cz. Novinky.cz vyzdvihují citlivé zpracování náročného tématu i důraz na osobní vztahy napříč generacemi, zejména mezi matkou, dcerou a vnučkou. Část kritiků nicméně upozorňuje, že film oproti románu ustupuje od širokého historického záběru 20. století a soustředí se více na vnitřní svět jedné postavy. Takový posun podle nich pro televizní formát funguje, zároveň ale připomínají, že právě knižní předloha nabízí širší kontext a hlubší porozumění příběhu.

Brněnský pochod smíření: bolestivé kapitoly historie si musíme připomínat

Je ráno posledního květnového dne roku 2025 a z trávy u pohořelického hromadného hřbitova se pomalu odpařuje vlhko nočního deště. Na místě, kde po válce končily životy tisícovek vyhnaných z Brna, se scházejí stovky lidí. Společně se pak vydávají na zhruba třicetikilometrový pochod – Pouť smíření.

Pouť smíření se koná každoročně od roku 2015, kdy se Brno k této kapitole dějin veřejně přihlásilo, omluvilo se obětem poválečného násilí a otevřelo tak prostor pro pietu a společenský dialog. Symbolická trasa se nyní obrací: místo vyhnání z města vede pochod zpět do něj. „Vždy, když byla válka, stala se i nespravedlnost. Je potřeba zastavit nenávist a používat mozek. Všichni jsme lidé, jsme stejní, i když každý pocházíme odjinud,“ řekla reportérovi Novinek Němka Annegret, jejíž rodina pochází z Opavy. 

Kromě němčiny zní v průvodu i čeština, angličtina, místy polština či ukrajinština. Přicházejí potomci odsunutých rodin, lidé, kteří chtějí být u společné vzpomínky, i ti, pro něž se vstupní branou k tématu stal příběh Gerty Schnirch.  

Právě tady je vidět, jakou sílu mohou mít romány, které dávají hlas zapomenutým zkušenostem – a proč má smysl se k nim vracet znovu. Ne proto, aby uzavíraly minulost, ale aby ji připomínaly. Gertin příběh podle Kateřiny Tučkové totiž není uzavřenou historickou epizodou: „S každým dalším válečným konfliktem vidíme, že se situace opakuje a že Gertin příběh není něco, co zůstalo uzavřeno v historii. Válečný konflikt dopadá na ty, kteří jsou nejzranitelnější a nejméně schopní reagovat na dějinné zvraty – na ženy, matky s dětmi a staré lidi. A dnes to tady máme zase.“