Čtyři básnické sbírky z Hostu pohledem Martina Stöhra

Krchov­ský komplet

Před­sta­vo­vat zde nej­po­pu­lár­něj­ší­ho žijí­cí­ho čes­ké­ho bás­ní­ka J. H. Krchov­ské­ho (1960) je jako cákat vodu do oce­á­nu, tak­že… Když zase jed­nou došly jeho Básně sebrané, zva­žo­va­li jsme, zda je „jen“ dotisk­nout, nebo s nimi vývo­jo­vě posko­čit. Roz­hod­li jsme se pro to dru­hé. Jed­nak tu byla pří­le­ži­tost roz­ší­řit titul o auto­ro­vy nej­čer­s­tvěj­ší řado­vé sbír­ky ( Dvojité dno, Už zase vyšlo slunce a Já už chci domů), jed­nak se ote­vře­la mož­nost při­pra­vit tu edi­ci nově, sty­lo­vě, jak se někdy říká, „na úrov­ni doby“. Výzvu při­ja­la gra­fic­ká desig­nér­ka Vero­ni­ka Kopeč­ko­vá a dopadlo to skvě­le. Foli­ant o bez­má­la šes­ti stech stra­nách je i vizu­ál­ně esen­cí bás­ní­ko­vy „deka­dent­ní“ poe­ti­ky, při­tom v mno­hém nava­zu­je na původ­ní řeše­ní. Bylo i neby­lo co ino­vo­vat. Na žád­né sbír­ce nechy­běl kano­nic­ký por­trét J. H. Krchov­ské­ho; přes­ně­ji roz­lič­né jeho vari­an­ce. Pokaž­dé když to panu foto­gra­fo­vi Pin­ka­vo­vi posí­lám k náhle­du, trnu. Ten­to­krát napsal: „Jsem poctěn. Když už z mé fot­ky sta­čí pou­hý frag­ment, vždy si to mohu vylo­žit jako kom­pli­ment. Cha! Ale váž­ně: Jas­ně, máte vol­né ruce. Těším se na výtisk a pře­ji krás­ný rok, ať se nám daří navzdo­ry všu­de oko­lo vlád­nou­cí dysto­pii.“ Tak tak, máme tu titul na úrov­ni doby. Krchov­ský kom­plet, kom­plet čer­ný. Před námi je sva­zek, v němž ze strá­nek vystu­pu­jí ver­še jako svět­li­ny. Bás­ně jako eli­xír do časů, kdy snad ješ­tě není tma, ale už se dysto­pic­ky smrá­ká. Tak­že? Zacho­vej­me klid! Fan­do­vé kla­si­ka vze­šlé­ho z lite­rár­ní­ho pod­ze­mí dob­ře vědí, že konec svě­ta (a vlas­tě čeho­ko­li) spo­čí­vá pře­de­vším v tom, že nikdy nenastane.

Spla­ce­ný dluh

Bás­ní­ka Kar­la Jana Čap­ka (1962 – 1997) jsem tro­chu poznal na začát­ku deva­de­sá­tých let. Výraz­ný týpek s měk­ký­mi rysy, s oči­ma melan­cho­lic­ky udi­ve­ný­ma, jako by na něj už skry­tě dolé­hal úděl návštěv­ní­ka, kte­ré­mu zde nebu­de dopřán dlou­hý čas. Čer­ný anděl, abso­lut­ní talent. Hou­fy mla­dých ver­šo­tep­ců v těch prv­ních svo­bod­ných letech pěs­to­va­ly revi­val všech odstí­nů, ale on své posel­ství tahal pří­mo shů­ry. „Tam neby­la roz­pa­či­tost hle­dá­ní výra­zu, ten výraz byl nale­zen. To nebyl člo­věk, kte­rý se chce stát bás­ní­kem. On jím byl. Při­jal úlo­hu bás­ní­ka se vším všu­dy a v tom je vždy i kus tragé­die,“ napsa­li o něm, když už tu nebyl. Žil dost neu­spo­řá­da­ně a to „nebýt“ mož­ná hro­zi­lo i nakla­da­tel­ství, kte­ré pří­tom­ný sou­bor vydá­vá. To se před tři­ce­ti lety udál divo­ký večí­rek, v němž svou roli hra­je noc, sta­ve­ní u jeze­ra, nemír­né poží­vá­ní omam­ných látek, par­ta mla­dých, v níž teh­dy nechy­běl jis­tý Tomáš a jis­tý Mirek a taky náš bás­ník-anděl s pan­to­kem. Přes­ně tak; to je ta dlou­há, úzká seke­ra s asi met­ro­vým topůr­kem. Více v mých v memoá­rech, už brzy! Teď tu koneč­ně vítám Vigilie grave, úhrn bás­nic­ké­ho, pro­za­ic­ké­ho i pub­li­cis­tic­ké­ho díla Kar­la J. Čap­ka i s dobo­vý­mi doku­men­ty a foto­gra­fie­mi ve vzor­né edič­ní péči Jiří­ho Fla­jš­ma­na a v gra­fic­ké úpra­vě Vero­ni­ky Kopeč­ko­vé. Jeden z pod­stat­ných dlu­hů vůči auto­ro­vi, čes­ké lite­ra­tu­ře i čte­ná­řům je tak koneč­ně vyrov­nán. Poz­dě, ale přece!

Filhar­mo­nic­ký bard

Vít Slí­va (1951) je Sle­zan a Brňan, bás­ník & bard. Samo­zřej­mě, už to není přes­ně ten bard, jakým kdy­si býval Petr Bez­ruč. (Ve jmé­ně Bez­ru­čo­vě to napří­klad dva­krát zlo­věst­ně zahr­ká, jako kdy­by se pohnul rum­pál nad důl­ní šach­tou.) Toto jmé­no se dvě­ma í nao­pak jem­ně vábí, udá­vá dvě splý­va­vá, ale pří­má tem­pa. Nikdy jsem Víta nesly­šel vést tako­vé ty chcí­pác­ké řeči o smys­lu poezie, nikdy jsem ho nepři­sti­hl, že by se trá­pil úva­ha­mi, jest­li je dnes dost in spo­je­ní „lás­ky­pl­ná luna“. Bás­ník Slí­va nepři­chá­zí nikdy sám. Vždy je s ním i jeho rod­ný kraj a „rod­ný hrob“, jeho brat­ři a blí­žen­ci, jeho děti, otec a mat­ka a samo­zřej­mě Lás­ka. Pokaž­dé je to poezie boha­tých akor­dů. Při­lé­ha­vě pojme­no­va­ný Filharmonický vřesk je autor­ský výbor ze sbí­rek bás­ní­kem napsa­ných v letech 2007 až 2025. A něja­ká per­lič­ka? Vít mě požá­dal, abych mu kni­hu (upra­vo­va­nou nám už zná­mou Vero­ni­kou) ilu­stro­val. Napřed jsem váhal, ale nako­nec jsem vymys­lel, že budu parafrá­zo­vat obál­ky všech těch původ­ních sbí­rek. Pak už mi sta­čil jen oře­cho­vý inkoust, akva­re­lo­vý papír, tichý let­ní večer a kus odva­hy… Ta mě málem opus­ti­la, když jsem v tom­to punk­tu „pře­dě­lá­val“ díla reno­mo­va­ných výtvar­ní­ků. Ale sta­lo se tak, namou­du­ši, s veš­ke­rou váž­nos­tí a úctou, kte­ré jsem byl jako neděl­ní kon­cep­tu­a­lis­ta schopen.

Hrát­ky s časem

A nako­nec Konec ornamentu Mar­ti­na Stöhra (1970), teď už tedy totál­ní pro­pa­gač­ní samo­ob­slu­ha, to je žánr, uf, ale pojď­me na to. Výbor je uspo­řá­dán ze tří mých prv­ních sbí­rek (Teď noci, Hodina Hora, Přechodná bydliště), kte­ré jsou už prak­tic­ky nedo­stup­né. Taky jsem ty sta­ré ver­še chtěl uvi­dět v něja­ké slu­ši­vé a sou­čas­né gra­fic­ké úpra­vě, taky jsem tím chtěl v sobě cosi uzavřít, tiše se podí­vat doza­du, pak dopře­du a „odškrt­nout“ si svo­je abra­há­mo­vi­ny. Od zámě­ru k vydá­ní ovšem uply­nu­lo pět let, tak­že sám sebe pode­zří­vám, že mi šlo mimo jiné o podiv­né hrát­ky s časem. Když se jeden pří­liš loudá, je z toho obvykle mrze­ní. Když se ovšem něja­ký orna­ment vyší­vá až zeno­vě poma­lu, povstá­vá z toho zvlášt­ní slast. Věč­nost si na vás tak tro­chu vymí­lá zuby, máte dojem, že na vás nemů­že. Jis­tě, je to jen blá­ho­vý blud, ale dokud jsme ten kniž­ní pro­jekt s gra­fič­kou Luc­kou Kaňo­vou a ilu­strá­to­rem Matě­jem Lipav­ským „pře­čechrá­va­li“ sem a tam, čas­to nevě­dou­ce, kde jsme vůbec skon­či­li, mož­ná jsme měli v rukou jakési milé zbra­ně, pohád­ko­vou tisíc a jed­nu noc. V doslo­vu pana Zizle­ra se pra­ví, že: „autor pat­ří k ono­mu šťast­né­mu bás­nic­ké­mu poko­le­ní, kte­ré do lite­ra­tu­ry vešlo v posled­ním obdo­bí, kdy měla poezie ješ­tě svou váhu.“ Chci věřit a věřím, že poezie má svo­ji váhu i dnes. Tak snad tato „bilan­ce jed­něch jitř­ních let“ potě­ší i něja­ké dal­ší (věří­cí) čtenáře.