Psaní a zvídavost Pavly Horákové

Pavla Horáková se narodila v roce 1974 v Plzni a už za studií překladatelství a tlumočnictví na FF UK v Praze začala s překlady beletrie z angličtiny a srbštiny. Přeložila například soubor próz Pomalý učeň Thomase Pynchona nebo romány Oběti zlomeného srdce Saula Bellowa, Ostroočko Kurta Vonneguta jr., Píseň kamene Iana Bankse či povídky Dar času Zorana Živkoviče. V roce 2000 obdržela Tvůrčí odměnu Obce překladatelů za překlad knihy Tamy Janowitzové Otroci New Yorku. V letech 2001–2007 pracovala jako redaktorka anglickojazyčného vysílání Českého rozhlasu 7 a později začala připravovat pořady pro Český rozhlas Vltava. Vlastní tvorbu zahájila detektivkou pro děti Tajemství hrobaříků (2010), která je zasazena do tajuplného prostředí rozlehlých Olšanských hřbitovů v Praze. Následovaly další dva díly Hrobaříci v podzámčí (2011) a Hrobaříci a Hrobaři (2012). S Jiřím Kamenem je spoluautorkou knihy Přišel befel od císaře pána: Polní pošta – příběhy Čechů za první světové války (2015), což je unikátní kompozice z deníků, pamětí a korespondence českých vojáků z první světové války, doplněná svědectvími jejich příbuzných v zázemí a deníkem novináře Jana Herbena. Na ni navazuje podobně laděná kniha Zum Befehl, pane lajtnant aneb Poslušně hlásím, že byla jednou jedna veliká bitva (2018), která tentokrát nesleduje pouti jednotlivých účastníků válečného dění, nýbrž pomocí autentických textů líčí konkrétní oblasti života na frontě i v zázemí. Tady se zvídavost Pavly Horákové mohla projevit naplno.

Najdeme ji ovšem i ve třech úspěšných románech, díky nimž se Pavla zařadila mezi naše přední spisovatelky.

Hned za první román Teorie podivnosti (2018) získala cenu Magnesia Litera na prózu. Vypravěčka Ada Sabová je moderní intelektuálka, která se pokouší vybalancovat osobní život a kariéru. V obojím už má za sebou leccos, a tak není prosta jistého cynismu, či spíše poučeného, sarkastického vnímání světa, lidí kolem sebe i sebe samé: „A všechno, co vidíš, je odrazem tvýho nitra. Podle toho, jak to kolem tebe vypadá, můžeš dost přesně stanovit, jak to vyhlíží uvnitř. Realita neexistuje bez pozorovatele. Dokud se tam nepodíváš, nic tam není. Respektive jen vlna pravděpodobnosti.“ Na pozadí pátrání po zmizelém synovi své kolegyně zaznamenává kolem sebe zdánlivé nahodilosti, za nimiž však tuší zákonitost a provázanost. V románu prokázala autorka nesporný talent, který, jak píše v knize, „nelze našvindlovat, talent je pravá podstata jednotlivce.“

Srdce Evropy (2021) nabízí pozoruhodný dialog dvou vyprávěcích hlasů, které dělí více než sto let: z naší přítomnosti se ozývá učitelka Anežka, která přemýšlí nad rukopisnými paměťmi moravské venkovanky Kateřiny. Obě ženy fascinuje Vídeň, tento zvláštní amalgám světáctví a provincialismu, hektické současnosti a nostalgie po nenávratně uplynulé minulosti. Kateřina pobývala ve Vídni v roce 1912 a v roce 2020 se do Vídně v jejích stopách vydává Anežka, aby se o své předchůdkyni dozvěděla víc.

Třetí román Okno na západ (2025) je pronikavou sondou do marasmu osmdesátých let v komunistickém Československu a zároveň působivým portrétem dospívajících hrdinů, jejich rodiny a okolí. Okno z titulu tak míří na západ nejen fakticky, ale i symbolicky a děj se přehoupne i na sklonek budovatelských let devadesátých.

Milan Valden, psáno pro blog Arga