Tak trochu horor o stokorcovém lese a stará čínská poezie

Jonathan Edward Durham: Údolí Winterset

Údolí Winterset sleduje skupinu přátel na místo, které inspirovalo jejich oblíbenou dětskou knihu – nestárnoucí příběh o skupině zvířat, která připravují každoroční slavnost na oslavu konce léta. Po řadě nenadálých zvratů návštěvníci zjišťují, že mnohé z toho, co svět považoval za smyšlené, je temná skutečnost, a že pravda skrytá za jejich milovanou knihou je nebezpečnější, než si kdy dokázali představit. Nadchází Ječný den… a vy jste zváni na lov. A jak že se slaví Ječný den? Utíkáte, přátelé. Utíkáte...

Kultovní debutový román Jonathana Edwarda Durhama je stejně napínavý jako děsivý a stejně vtipný jako překvapivý.

Řekněte něco o tom, jak tento příběh vznikl...

Spousta mých příběhů vychází ze scénářů typu „co kdyby“, protože mám tendenci tíhnout k fantasy vyprávěním, která se odehrávají v reálném světě, ale mají nějaký fantastický zvrat, který je odlišuje. Nápad na Údolí Winterset  vzešel z rozhovoru s někým o tom, jak moc jsme oba jako děti milovali Medvídka Pú a jak zajímavé by bylo vydat se na výlet do stokorcového lesa a vidět ho těma prapůvodníma očima autora. Samozřejmě jsem si začal klást otázky typu: „Co kdyby ta zvířítka vůbec nebyla taková, jaká jste je očekávali?“… „Proč by byla jiná, než v knize?“… „Co by se asi stalo mezi nimi a autorem?“… a příběh z těchto základních premís prostě nějak vyrostl.

Wang An-š: Básně ze Zvonové hory

Jednou z výrazných postav čínské literatury byl Wang An-š’ (1021–1086) – básník, politik a reformátor, který se stal významnou osobností doby dynastie Sung. Psal v mnoha žánrech a jeho básně odrážejí odvahu a cílevědomost, které uplatňoval i ve své reformní politice. Jeho básně jsou tematicky pestré a formálně promyšlené, ale přitom napsané jednoduchým a přirozeným jazykem, bez přehnané zdobnosti. Po letech ve státní službě se Wang An-š’ stáhl do ústraní na Zvonovou horu, kde se věnoval pozorování přírody a psaní veršů. V jeho poezii se mísí síla i jemnost – dokáže být neústupný a přímý, ale také vtipný, citlivý a laskavý.

Tato kniha přináší českým čtenářům jedinečný pohled na jednoho z nejvýznamnějších básníků doby Severní Sung. Nabízí působivý pohled do duše člověka, který toužil po spravedlivé společnosti i po klidném, vyrovnaném životě v tichém souznění s přírodou a poezií.

Konfucius, Tu Fu, Li Po, Su Tung-pcho, Chan Šan… Snad nejznámější jména starých čínských básníků, básníků harmonie, přírody a lásky i válečného běsnění, bídy a smrti, básníků meditace i pijáckých popěvků. Čínská poezie měla vždy blízko i k ostatním druhům umění, zvláště k malířství a hudbě – čínské básně byly totiž vždy recitovány nahlas za doprovodu hudby nebo přímo zpívány, některé verše byly vlastně obrazy kreslené slovy, zatímco do skutečných výtvarných děl byla často kaligraficky vpisována báseň. Po dlouhá staletí byla čínská poezie Evropě neznámá. Teprve v roce 1862 francouzský sinolog markýz d´Hervey-Saint-Denys uveřejnil překlad Poezie epochy Tchangů, nesetkal se s větším ohlasem, inspiroval však mladičkou básnířku Juditu Gautierovou k napsání sbírky Kniha z nefritu (1867), která mystifikovala svým označením „překlady“, ač se jednalo pouze o inspirace čínskou poezií. Některé z těchto „falešných“ básní se pak dostaly i do nejznámějšího českého překladu čínské poezie Bohumila Mathesia Zpěvy staré Číny. B. Mathesius totiž překládal překlady (nejčastěji francouzské a ruské), část básní čerpal z Klabunda, což byl pseudonym Alfreda Henschkeho, který byl přesvědčen, že čínskou poezii nelze překládat, nýbrž je třeba ji přetavit a poevropštit, jedním z Henschkeho zdrojů pak byla i již zmíněná Judita Gautierová. Zpěvy staré Číny se u nás vždy těšily velké oblibě a dočkaly se několika vydání. Podnítily i řadu dalších překladů, antologií a sbírek, jmenujme např. výbor Melancholie (1948) v překladu Vladimíra Holana nebo překlad sbírky básníka Chan Šana Nad Nefritovou tůní jasný svit (1987) Marty Ryšavé. - z textu Žanety Procházkové