Psi z Essexu Dana Jonese: historický román ze stoleté války očima žoldáků

Stoletá válka očima žoldáků

Rok 1346. Angličané se vylodí ve Francii a začíná tažení, které změní průběh stoleté války. V historických knihách má jasné obrysy, známá jména i výsledek. Dan Jones si ale vybírá jiný úhel. Sleduje skupinu žoldáků, dobrodruhů a polokriminálních typů, kteří nemají velké ambice ani iluze. Řeší jídlo, výplatu a vlastní kůži. Historický román Psi z Essexu vyšel v roce 2023. Letos se v rámci Velkého knižního čtvrtka dostává i k českým čtenářům a ukazuje středověk v měřítku, které se do kronik většinou nevejde. 

Historik, moderátor a podcaster: kdo je Dan Jones

Dan Jones má v rukávu víc než jeden talent. Jako historik specializující se na středověk pokrývá ve svých knihách témata od vzestupu a pádu templářů až po vznik Magny charty. Vedle psaní působí jako moderátor televizních dokumentů a autor podcastů, ve kterých historii přibližuje širšímu publiku.

„Baví mě vyprávět a komunikovat příběhy. A mám obrovské štěstí, že žiju v době, kdy existuje tolik médií, jak to dělat,” popisuje.

Poprvé na sebe výrazně upozornil v roce 2009 historickou literaturou faktu Bouře krve: selské povstání roku 1381. O dva roky později následovali Plantageneti: králové, kteří stvořili Anglii, pak pokračoval s dalšími tituly jako Válka růží, Tajná historie templářů, Křižáci nebo Jindřich V.

Středověk je období, ke kterému se Jones vrací nejraději. „Je to krásná rovnováha mezi něčím zdánlivě známým a rozpoznatelným, a zároveň naprosto šíleným. Byla to divná doba,“ říká v jednom z rozhovorů. I románová prvotina zůstává ve stejném období. Psi z Essexu (Essex Dogs, 2023) se odehrávají během tažení roku 1346. Příběh pokračuje knihami Wolves of Winter (2024) a Lion Hearts (2025), které společně tvoří trilogii ze stoleté války.

Historie nemusí být nuda 

V historickém světě působí Dan Jones trochu jako outsider. Nemá Ph.D., má tetování a očividně moc neřeší, co si o něm kdo myslí. Na škole ho dějepis dlouho nechával chladným a změnil to až učitel, který minulost vyprávěl jako sled lidských příběhů. Na univerzitu pak šel studovat historii bez jasné představy, co s ní dál. Specializoval se na středověké právní dějiny a nějakou dobu zvažoval, že půjde studovat právo. Odradila ho ale už samotná přihláška, která měla na jeho vkus až moc kolonek k vyplnění. A tak se raději vrhnul na psaní.

Začínal v žurnalistice, opět bez velkého plánu a často i bez pocitu, že by na to byl dost kvalifikovaný. Psal pro noviny i magazíny, dlouhodobě vedl sloupek a sbíral zkušenost hlavně objemem práce. Sám říká, že být spisovatel znamená především hodně psát. Postupně se tak dostal k první knize Bouře krve: selské povstání roku 1381, která rekonstruuje jedno z největších lidových povstání ve středověké Anglii.

Kniha si získala výrazný ohlas u kritiky, širší čtenářský zásah ale přišel až s následujícími Plantagenety, které se dostaly i do žebříčku New York Times a stála za vznikem televizní série pro Channel 5. V té době se zároveň začal obecně zvedat zájem o středověk a podle Jonese za tím stály dvě konkrétní události. První byla Hra o trůny v roce 2011 a druhá objev ostatků Richarda III. v roce 2013.

“Bylo neuvěřitelné, jaký to mělo dopad. Každý rok vyšla nová série a někdo z novin mi volal, abych napsal, jak moc se podobá skutečným dějinám. A lidé si začali říkat: možná ten středověk není tak vzdálený, zvláštní a nudný, jak jsme si mysleli,“ popisuje v rozhovoru.

Středověk podaný s energií a brutalitou 

Dan Jones píše způsobem, který je přístupný. Čtenář se u něj necítí hloupě, naopak odchází s pocitem, že rozumí složitým věcem – třeba středověké politice. Jeho cílem je psát historii tak, aby se četla jako román. Neznamená to ale ubrat na přesnosti, spíš jinak pracovat s materiálem. Velkou roli u něj hraje struktura: jak příběh poskládat, kde začít, co odhalit dřív a co později. Místo velkých abstraktních výkladů se soustředí na konkrétní lidi a situace. Sleduje, kdo co dělal, proč to dělal a co z toho vyplynulo. I rozsáhlé dějiny pak skládá z menších, uchopitelných částí. The Times mluvily o stylu, který „oživuje středověk“ a podává ho s energií a brutalitou.

V začátcích si pomáhal principy ze scenáristiky a učil se, jak funguje napětí, rytmus a práce se scénou. Dnes už to bere spíš intuitivně, ale princip zůstává stejný: historie musí mít tvar, který čtenáře udrží.

Jaké by asi bylo psát jako J. R. R. Martin 

Jones si dlouho říkal, že historickou fikci psát nebude. Ale ve chvíli, kdy měl za sebou deset knih literatury faktu a blížil se ke čtyřicítce, začal uvažovat, jestli nenastal čas zkusit i něco jiného. Zároveň se mu postupně formoval konkrétní nápad: skupina obyčejných vojáků během stoleté války, zasazená do situace připomínající středověké vylodění v Normandii. Rozhodnutí pak urychlilo setkání s Georgem R. R. Martinem.

“V létě 2019 jsem večeřel s Georgem R. R. Martinem. Ohromil mě jako titán historické nebo historicky inspirované fikce. Historii doslova hltá, ví o ní strašně moc a miluje ji, ale používá ji jinak než historici. Vytváří z ní příběhy jako Hra o trůny, které mají celosvětový dopad. A působilo to, že si to neskutečně užívá. Tak jsem se rozhodl zjistit, jaké to je,” popisuje.

Jak by se zachoval čtenář

Jako historika Jonese zajímá architektura příběhu, oblouky a kompozice. Při psaní fikce ale záhy zjistil, že mu tahle strategie fungovat nebude. Romány ho nutí víc přemýšlet o struktuře příběhu, vytvářet uvěřitelné postavy a budovat svět, který čtenáře vtáhne.

“Psaní fikce jako by přicházelo z úplně jiné části mozku. Možná doslova. (Možná je dobře, že nejsem neurochirurg.) Každopádně pracovní proces, denní režim i emocionální prožitek psaní jsou úplně jinde než u všeho, co jsem dělal dřív,” říká.

Při psaní se opírá o reálné události, ale pracuje s nimi jinak než v literatuře faktu. Zajímají ho spíš jednotlivé situace než velké dějinné celky. V Psech z Essexu to byl třeba moment, kdy Angličané vyplenili město Saint-Lô a nad branou visely hlavy popravených rytířů. V historickém záznamu jedna drobná poznámka, v románu výchozí bod pro celou epizodu.
Právě v tom má podle Jonese historický román obrovskou sílu. „Může si víc pohrávat s naším vztahem k minulosti. Historici si musejí dávat větší pozor. Fikce často vytváří empatii. Vtahuje čtenáře do doby a nutí ho ptát se, jak by se zachoval on sám.“