Rusko Leninovo a Stalinovo: nová kniha Borise Akunina, která pomáhá pochopit současné Rusko

Byl jeden z nejprodávanějších ruských autorů. Dnes je v nepřítomnosti odsouzen na čtrnáct let vězení.

Grigorij Čchartišvili známý jako Boris Akunin je intelektuál pevně přesvědčený, že literatura a demokracie jsou sestry, a že zanedbat jednu znamená ohrozit i druhou. Čeští čtenáři dosud znali především jeho hravou, stylizovanou detektivní tvorbu s Erastem Fandorinem. Nyní mu ale v rámci Velkého knižního čtvrtka vychází poslední díl rozsáhlého historického projektu Rusko Leninovo a Stalinovo: Dějiny ruského státu.

Kdesi v londýnském bytě sedí muž a píše. Rusky, o ruské historii, pro čtenáře, kteří ho nemohou legálně číst ve své zemi. Jeho knihy zmizely z ruských knihkupectví. Organizace Index on Censorship ho  označila za „nejvíce zakazovaného autora v Rusku od sovětských časů". V nakladatelství, které ho vydávalo léta, provedla policie razii. Ruský soud ho v nepřítomnosti odsoudil na čtrnáct let v kolonii s přísným režimem. Vojenský soud ho označil za teroristu. Muž se jmenuje Grigorij Šalvovič Čchartišvili. Ale málokdo ho zná pod tímto jménem. Ve světě ho znají jako Borise Akunina.

Právě v těchto dnech vychází poprvé v češtině poslední svazek jeho velkolepé desetidílné historické série Dějiny ruského státu, projektu, který Akunin budoval celé desetiletí. Nakladatelství Bourdon přináší pod názvem Rusko Leninovo a Stalinovo. Je to paradox hodný detektivního románu: česky vychází poslední díl jako první, a vychází ve chvíli, kdy je jeho autor zakázanou osobou, vyhlášeným nepřítelem státu, jehož dějiny právě dopsal.

Ruskem zakázaný autor píše o dějinách ruského státu

Rusko Leninovo a Stalinovo je desátý a závěrečný svazek série Dějiny ruského státu, kterou Akunin budoval od roku 2013. Každý díl pokrývá jinou epochu ruských dějin od varjagských počátků přes mongolské jho, Petra Velikého a carevny 18. století až po Mikuláše II. 

Desátý svazek uzavírá toto tisícileté vyprávění a vstupuje do epochy, o které si Akunin původně myslel, že ji vůbec nedokáže napsat – bál se vlastní předpojatosti vůči stalinskému období. Sérii plánoval ukončit rokem 1917 a pádem Romanovců, za kterým už podle něj začínají dějiny jiné země.

Přesto se nakonec rozhodl jinak. V září 2023 oznámil dokončení desátého svazku. Hnala ho intelektuální nutkavost a zároveň nová, existenciální naléhavost. Rusko vedlo válku na Ukrajině. Akunin byl prohlášen za teroristu. Kniha, která se chystala do tisku, nemohla vyjít v Rusku. Nakonec vyšla v Londýně v nakladatelství, které sám založil.

Dějiny Ruska od Lenina ke Stalinovi: historie psaná diletantem pro diletanty 

Kniha začíná revolucí roku 1917 a končí Stalinovou smrtí roku 1953.  Na více než pěti stech stranách hustě ilustrovaného textu Akunin sleduje, jak se Rusko z chaosu revoluce přetransformovalo v sovětské impérium a jak se při tom paradoxně vrátilo k tomu, čím vždy bylo.

Ústřední tezí celé Akuninovy série je teorie ordynské architektury ruského státu: opakující se vzorec supercentralizace moci, zbožštění vládce, nadřazenosti státu nad zákonem a občanem. Desátý svazek ukazuje, jak revoluce 1917 tento model na krátký čas otřásla  a jak ho Stalin vzápětí obnovil v dosud nejtvrdší podobě. 

Historik Ilja Gerasimov charakterizoval Akuninovu historii jako „lidovou historii napsanou diletantem pro diletanty". Akunin sám se neomlouvá. Nikdy nepředstírá politickou neutralitu, otevřeně přiznává, že není profesionální historik, a říká, že to je celý smysl projektu. 

Není náhoda, že v Česku vychází jako první právě závěrečný díl série. Jde o knihu, která „pomáhá pochopit, proč dnešní Rusko vypadá tak, jak vypadá“. Akunin píše o leninsko-stalinské epoše ve chvíli, kdy Rusko vede válku na Ukrajině. Je to první soustředěný pokus nabídnout českému čtenáři nejen analytický nástroj pro pochopení ruské politiky, ale také příběh autora, jehož osud je bezprostředním dokumentem doby.

Gruzínec s láskou k Japonsku: kdo je Boris Akunin

Někde na začátku stojí školní hodina zeměpisu v Moskvě roku 1970. Třináctiletý Grigorij Čchartišvili dostane na referát  přidělené Tunisko, Ekvádor a Japonsko. O prvních dvou sovětské noviny psaly pravidelně – o hrdinském boji dělnické třídy proti kapitalistickému vykořisťování. O Japonsku téměř nic. Než jednoho dne narazil na zprávu, že japonský spisovatel se pokusil o převrat. Tak se Grigorij Čchartišvili začal zajímat o Japonsko.

Narozen 1956 v gruzínském Zestaponoi, od dvou let v Moskvě. Otec dělostřelecký důstojník, matka učitelka ruštiny. Po studiu japanologie strávil dvacet let jako překladatel v časopise Zahraniční literatura. Pod vlastním jménem vydal mimo jiné Spisovatele a sebevraždu (1999), první systematické zpracování tématu literárního sebevražednictví v Rusku. Impuls ke psaní přišel po čtyřicetinách roku 1996. 

Já, mé druhé já a Akunin

V rozhovoru pro Russky Reporter to Čchartišvili popsal takto: „Chtěl jsem změnit svůj život. Náhle jsem pocítil, že jsem unavený ze všeho, co jsem tehdy měl. Musel jsem najít zaměstnání, které by lépe odpovídalo mé vnitřní povaze. Dosáhl jsem stropu v překladech. Uvědomil jsem si, že ho nikdy neprolomím, a pracovat dalších padesát let na stejné úrovni,  to jasně nebylo pro mě." 

Všiml si, že čtenáři a čtenářky detektivek ze studu zakrývali obálky knih hnědým papírem. A tak se rozhodl napsat detektivku, za kterou by se nikdo stydět nemusel. První román Zimní královna vyšel roku 1998. Zpočátku se prodalo jen šest tisíc výtisků, ale po úspěchu pátého dílu se stala komerčním hitem s téměř kultovním sledováním. 

Dnes se jen Zimní královna v Rusku prodala v patnácti milionech výtisků. Recenzent New York Times Richard Lourie napsal, že „kdyby se Puškin pokusil o detektivku, možná by to dopadlo nějak takto." Jiní poukazovali na prózu „plnou literárních narážek a paralel". 

Úspěch s sebou přinesl past: „Stanete se rukojmím očekávání čtenářů" (Newwriting). Akunin ji řešil typicky: vymyslel si další identity. Anatolij Brusnikin (přesný anagram Boris Akunin, fotografie sestavena z jeho tváře a tváře grafika) a Anna Borisova (fotografie z jeho tváře a tváře manželky).

O vztahu svých já říkal: „Tito dva autoři žijí ve mně. Pokud je to schizofrenie, vítám ji."

Nikdy jsem si nepomyslel, že se stanu aktivistou

K Putinovi byl Akunin kritický dlouho, ale tiše. Psal kritické komentáře na blog, odsuzoval politicky motivovaný proces s Chodorkovským. Ale jako většina ruské inteligence 90. let si myslel, že vstoupit do politiky je “strašně kýčovité". Vyřizovat veřejné záležitosti? To nechme politikům.

Pak přišel zlom. 9. prosince seděl spisovatel svém domě v Saint-Malo ve Francii, kam často jezdil pracovat. Když se k němu dostala zpráva o zfalšovaných ruských volbách a masivních protestech, neváhal, vyskočil, nasedl do auta a ujel 500 kilometrů do Paříže. Tam si koupil letenku a ocitnul se v Rusku. Další den, 10. prosince, byl jedním z prvních – a někteří říkají nejlepších –  řečníků na demonstraci na Bolotnajském náměstí. „Není to profesionální politik," řekl novinář a člen organizačního výboru protestů Jurij Saprykin. „Je to člověk, který nehledal moc ani místo v politickém systému. Pohánějí ho morální hodnoty a všichni to vidí." 

Sám Akunin z toho byl překvapen: „Nikdy jsem si nepomyslel, že budu řečnit na demonstraci. Je těžké si představit cokoli, co by více odporovalo celé mé povaze," napsal na svůj blog po svém vystoupení. Akuninova veřejná aktivistická dráha byla odstartována.

O domovině tentokrát špatně: když se Boris Akunin rozešel s Kremlem

V lednu 2012 spoluzaložil Ligu voličů, organizaci na ochranu voleb. V květnu 2012 organizoval Procházku spisovatelů Moskvou, které se zúčastnily tisíce lidí. Pak se vrátil ke psaní, byť aktivismus ho stál měsíce tvůrčího bloku.  V roce 2013 oznámil, že opouští Fandorina a zahajuje projekt, který bude trvat deset let a obsáhne tisíc let ruských dějin.

Série Dějiny ruského státu byla vědomě politické gesto: přímá odpověď na kremelský projekt „správných dějin", nového povinného učebnice objednávaného Putinem. Akunin chtěl nabídnout alternativu: dějiny bez ideologických nánosů, psané člověkem, který se přiznává k tomu, že je diletant, a právě proto neupadne do pasti stranickosti.

V roce 2014, po anexi Krymu, Čchartišvili opustil Rusko. Usadil se střídavě ve Velké Británii, Francii a Španělsku a stal se britským občanem. Vztah s Kremlem se mezitím postupně radikalizoval. Po anexi Krymu, Donbase a sestřelení letu MH17 přestal věřit, že se Rusko změní zevnitř. Varoval Rusy v emigraci, aby se nevraceli. Na sociálních sítích komentoval každý nový zákon, každé zatčení, každé vymizení novináře. Když 24. února 2022 Rusko zaútočilo na Ukrajinu, napsal na Facebook: „Rusko je řízeno psychicky narušeným diktátorem a nejhorší na tom je, že mu to poslušně klidí cestu."

Spoluzaložil s tanečníkem Barišnikovem a ekonomem Gurijevem organizaci True Russia na podporu uprchlíků a pronásledovaných Rusů a dokončil desátý svazek Dějin ruského státu. První, který nemohl vyjít v jeho vlastní zemi.

Nejvíce zakazovaný autor od sovětských časů

Datum vydání závěrečného dílu série – 9. května 2024 – Ruský den vítězství bylo cíleně provokativní gesto. Kreml reagoval zablokováním Akuninova vlastního exilového nakladatelství BAbook v červnu 2024. V červenci Akunina Moskevský soud odsoudil na 14 let vězení za „ospravedlňování terorismu" (podporoval právo Ukrajiny bránit se.)

Na Západě Akunin mezitím sbíral uznání jako symbol boje za svobodu slova. V květnu 2024 obdržel na předávání British Book Awards cenu Freedom to Publish, kterou mu předala Nazanin Zaghari-Ratcliffe, sama někdejší vězeňkyně íránského režimu. V projevu Akunin řekl: „Jsem ohromně smutný, protože jsem ruský autor bez svobody publikovat ve své vlastní zemi. Mým snem je vidět časy, kdy tato cena nebude potřebná nikde na světě, časy, kdy ‚svoboda publikovat' se stane historií.” 

Akuninův případ přesahuje osud jednoho autora. Spisovatel, jehož detektivky četly desítky milionů Rusů jako únik do carské minulosti, byl vymazán z regálů – a z londýnského exilu teď píše dějiny éry, kterou označuje za „logické pokračování událostí, jejichž ústím je přítomnost.“ Je to připomínka, že literatura není jen svědectvím doby, ale i jedním z míst, kde se o její podobu svádí boj.