Cena literární kritiky za rok 2025: próza Borkovec, poezie Kauer

Petr Borkovec: Nějaká Cécile a jiné

Prvním obecným charakteristickým rysem této poetiky, jehož se autor drží, je pohyb na hranici mezi poezií a prózou. Už ten titul: „a jiné“. Jako by šlo o aposiopesi a něco za tím přídavným jménem chybělo; jsme přece ze souborných vydání rozličných literárních textů zvyklí, že se v názvu dozvíme, co jsou zač. Jiné básně, jiné povídky. (Anebo, když už to opravdu nejde rozlišit, aspoň „jiné práce“, jako u výboru Miriam a jiné práce z díla Jakuba Demla z roku 1969.) Další možností je, že vůbec nejde o texty a ty „jiné“ jsou ve skutečnosti postavy, vždyť text s názvem Nějaká Cécile se tu opravdu objevuje. Kdo ví. Ovšem toto „kdo ví“ je epistemologický nástroj, který nad Borkovcovými texty přijde tak často ke cti, že bychom z něj mohli rovnou udělat interpretační klíč.

Něco však přece jen víme, alespoň zpočátku. Víme, a to na základě zkušenosti s jeho předchozími texty, že síla výpovědi u Petra Borkovce spočívá ve specifickém způsobu pozorování okolního světa a že on sám, resp. jeho autorský subjekt, je nejvíc doma v observační roli. A pokud bychom to náhodou nevěděli a Nějaká Cécile byla první knihou, kterou od něj vezmeme do ruky, do situace nás uvede a na ni naladí hned první text s názvem Zatímco jsem spal. Ich-formový vypravěč v něm líčí, jak jedno odpoledne na hodinu usnul a co se mu zdálo, ale hlavně to, že když se probudil, shledal, že se na stropě mezitím rozsvítilo svítidlo, které on sám rozhodně nezažehl. Je to typicky borkovcovský detail, trochu už tím, jak je záhadný a znejišťující, ale zde se o něm zmiňuji spíš kvůli závěrečné větě textu: „Probouzím se a se zavřenýma očima jen pozoruju změny, které se udály, zatímco jsem spal.“ (s. 12) Přesně tenhle stav pozorování a současného zpochybňování onoho pozorování by totiž tím interpretačním klíčem skutečně být mohl.

z recenze Jana M. Hellera

Aleš Kauer: Lebka hoří neonovým snem

Hněv v nové knize Aleše Kauera může být chápán jako reakce na rozpad světa a současně jako katalyzátor společensko-kritického či angažovaného psaní. Pomyslný emoční profil sbírky je však mnohem komplexnější a vedle hněvu by se dalo mluvit přinejmenším také o něze, truchlení, bezmoci či naději. Autor sám se o hněvu i jeho protipólech zmiňuje v doprovodném zinu Zničující apetit, který je jakýmsi zastřešujícím textem celého „konceptu“ (zin: s. 5), do něhož lze řadit tištěnou i audio verzi sbírky a doprovodný obrazový materiál – samotná kniha Lebka hoří neonovým snem se nicméně jeví jako ústřední dílo, k němuž práce v ostatních médiích gravitují.

Ve zmíněném zinu sdílí Kauer inspirace vlastního psaní v moderní hudbě (v tomto smyslu lze připomenout autorovy úvahy o protestsongu v deníkové knize Imagine Peace z roku 2023, jejíž titul se v ironické juxtapozici objevuje také v závěrečné básni Lebky hořící neonovým snem). Surovou, přímočarou energii hněvu přitom autor spojuje s albem Appetite for Destruction rockové skupiny Guns N’ Roses z roku 1987 (podle úvodní skladby „Welcome To The Jungle“ je pojmenována také první báseň sbírky). Na jednu stranu tak lze v této nahrávce vidět klíč k básníkovu odbojnému postoji, k hněvu vůči „hajzlům tohoto světa“, jak píše francouzský básník Cédric Demangeot (v překladu Petra Zavadila), kterého Kauer cituje v mottu ke své knize. Na druhou stranu jde však také o ničivou sílu, která se vybíjí ve zbytečných válkách nebo performativních aktech mužnosti určených k manipulaci uživatelstva sociálních sítí (postavy Trumpa či Muska ve slovensky psané básni „Kapitola o kapitole“). Hněv tak lze číst jako jeden z prvků Kauerova básnického gesta, ale nutně jako prvek víceznačný: jako katalyzátor i sílu, která samotné psaní (bytí) ničí:

„Jak uchopíme tu bestii, / když naše slova jsou slabší / než kosti dětí pod troskami?“ (s. 18)

z recenze Jakuba Vaňka