Můžu být zničená, ale ne poražená - autobiografická próza o traumatu i způsobu, jak ho přežít

Dopsala jsem ho. A teď je z něj skutečná kniha, která si žije vlastním životem v knihkupectvích. Měla bych to brát jako úspěch, ale nějak to tak necítím.

Nenapsala jsem přece žádný velký román. Jen to, co jsem prožila.

Ano, dala jsem tomu čtivou formu a zaujalo to víc než jedno nakladatelství, ale euforie z vydání se nedostavila.

Je pravda, že když jsem rukopis rozesílala a začaly chodit rychlé kladné odpovědi, byla jsem paf. Tehdy mi to připadalo jako obrovský úspěch. Teď ne že bych byla nevděčná, jen to neumím tak prožít. Možná je to i těmi léky na bipolárku. Jsem taková bezemoční, plochá. Radost ani smutek se ve mně moc neozývají. Je mi skoro všechno tak nějak jedno.

Možná to tak ale má být. Možná člověk nemusí cítit velké emoce, aby něco mělo hodnotu. Ta kniha existuje, i když ve mně nic nevře. Udělala jsem, co jsem mohla. Dopsala jsem příběh, který jsem kdysi nedokázala unést. A i když to teď neprožívám naplno, vím, že to byl důležitý krok.

A třeba jednou přijde i ten pocit. A když ne, tak je to taky v pořádku. Důležité je, že jsem to dotáhla.

..............

Má cesta k psaní

Nepsala jsem svůj první rukopis jako spisovatelka. Psala jsem ho jako žena, která přežila.

Dlouho jsem si myslela, že stačí mlčet. Že když nedám bolest do slov, přestane mít tvar. Ale ona začala růst ve stínech, proměňovala se v tělesný otisk, v sevření, v noci, které neodcházely. A tak jednoho dne, nevím přesně kdy, jsem si sedla. Bez plánu. Bez ambice. Jen s potřebou napsat větu, která mě přestane bolet. Nepovedlo se. Ale napsala jsem další. A pak další. Vznikl rukopis, který neměl mít tvar knihy, jen měl být mostem mezi mnou a světem, do kterého jsem se nechtěla vracet beze slov.

Kniha "Můžu být zničená, ale ne poražená." nevznikla jako projekt, ale jako záchrana. Jako zápis přežitého, které se nedá shrnout do diagnózy ani do příběhu. Je to text o tom, co trauma udělá s hlasem, s jazykem, s tělem, když se dlouho nenajde nikdo, kdo by naslouchal.

 Je to zápis ženy, která už nechtěla jen přežívat. A která zjistila, že psaní je jediný způsob, jak se neztratit sama sobě. Nevznikala lehce. Psala jsem ji ve chvílích, kdy se psát nedalo. A právě proto působí tak, jak má — ne jako literatura, ale jako život. Obnažený, tichý, pravdivý.

Proč by ji někdo měl číst? Možná proto, že bolest se nás všech dotýká různě, ale její jazyk je překvapivě podobný. Možná proto, že někdo potřebuje vědět, že není sám ve vzpomínkách, které zabolí i po letech. Možná proto, že i vy jste někdy řekli: "Přežil/a jsem. Ale chci být slyšen/a." Tahle kniha neposkytuje návody. Nenabízí řešení. Nabízí prostor. Pro zastavení. Pro dýchání. Pro uznání toho, co bolelo, a už nemusí být schované.

Mé psaní už není jen záznamem bolesti. Proměnilo se v prostor, kde se dá dýchat. V tichu mezi řádky vznikají nové rukopisy. Každý z nich hledá jiný tvar, jiný jazyk, jinou odvahu.

Markéta Sikorová (*1985) pochází z Třince. Je matkou čtyř dětí, jejíž životní zkušenost se stala základem literárního debutu Můžu být zničená, ale ne poražená – knihy, která vznikla jako zápis přežitého, jako návrat k sobě skrze bolest, která dlouho neměla slova. První verzi rukopisu začala psát již v osmnácti letech, finální podoba vznikla v roce 2025. Poté si založila web www.rukopisyzivota.cz, kde téměř denně publikuje zápisky ze života, který není jen minulostí.

Ukázka z knihy:

Dům, co klame

Náš dům měl zahradu. Trávník, co se pod sekačkou jemně vlnil. Jed no auto v garáži. Byl nově zrekonstruovaný. Čisté zdi, nová fasáda. Všechno vypadalo správně. Byl to dvougenerační dům, dole bydlela babička s dědou, mámini rodiče. Máma byla z učitelské rodiny, pracovala na střední škole. Otec sloužil v armádě, pracoval v kasárnách. „Tak slušná rodina,“ říkali. A my jen kývali.

Rozporovat to nešlo. A my se usmívali. Tiše. Slušnost se cení. Chodili k nám hosté. Na kávu, na oslavy, na sousedské návštěvy. Usmívali se. Chválili nábytek, dorty, výzdobu. Nikdo se nezeptal. Nikdo si nevšiml. A kdyby ano — stejně bychom nic neřekli. Uvnitř ten dům hnil. Ne zdi — věci, co nejsou vidět. Ticho. Strach. Tlak, co ležel na hrudi i v obyčejném spánku. Jednoho dne jsme mu se sestrou a bratrem začali říkat Dům hrůzy. Tiše. Jen mezi sebou. Dali jsme mu jméno. Protože všechno, co má jméno, existuje. A všechno, co existuje, jednou může skončit. My jsme ho jmenovali potichu. Ale jeho jméno křičelo v každé cihle.

Kdykoli. Kdekoli

Ležela jsem vedle něj. Gauč jako vždycky. Televize naproti. Dvě křesla — a v jednom z nich seděla máma. Nedívala se. Deka, co voněla čerstvě vypraně, ale dusila. Schovávala mě i pohlcovala. Někdy jsem si představovala, že jsem jinde. Ale ten gauč mě pokaždé našel.

Ruka na stehně. Dětská noční košile. Byla jsem malá. Nevěděla jsem, co je špatně. Jen tělo tušilo. Zamrazilo v břiše. Ztuhlo. Přestala jsem dýchat moc nahlas. Aby se nic víc nestalo. „Chceš tu novou hračku?“ „Jo.“ „Tak si pojď ke mně lehnout.“ A pak moje ruka nebyla moje. Usmívala jsem se. Hrála jsem, že je všechno v pořádku. Mluvila jsem o škole, o paní učitelce. On mě hladil. Vzal mou dlaň a vedl ji tam, kam neměl. Klidně. Jako by to byl dárek. Tělo se nebránilo. Mozek vypnul. Učila jsem se rychle: nehýbat se, dýchat měkce, oči přivírat. Dělat, že spím. I když jsem uvnitř křičela.

Ve sklepě to vonělo po zavařenině. A taky po strachu. Chtěla jsem jen pro kompot. Míjela jsem ho ve dveřích. Zhasl. A pak mě přitiskl na sebe. Hrubě. Beze slova. Mačkal mi hrudník, až tam druhý den zůstala modřina. Nedíval se. Jen dýchal. A pak odešel. Jakoby nic. Zůstala jsem stát. Sama. Se srdcem v krku. A cukrem v dlani.

Jednou v noci jsem spala v mámině posteli. Nevím, proč tam ne byla. Probudil mě. Tiskl se ke mně celým tělem. Cítila jsem ho mezi stehny. Pohyboval se. A jeho ruka si mě brala. Ztuhla jsem. Dýchala potichu. Plakala bez hlesu. Neodtáhl se. Ne všiml si. Nevím, jak to skončilo. Možná jsem usnula strachy. Možná mi to mozek vymazal. Ale od té noci už žádná postel nebyla jen na spaní. Gauč nebyl jen na sezení. Sklep nebyl jen na marmeládu. Protože to mohlo přijít kdykoli. A stát se kdekoli. A stávalo se to.