Některé novinky z Arga na začátku podzimu 2026

Peter S. Beagle: Obávám se, že máte draky

V zapadlém království Bellemontagne se draci vyskytují běžně a jejich velikost sahá od myší havěti až po hradní monstra. Gaius Aurelius Constantine Heliogabalus Thrax (který by byl mnohem raději, kdyby mu lidé říkali Bob) nedávno zdědil po svém zesnulém otci řemeslo hubiče draků, což je činnost, kterou z celého srdce nenávidí, zčásti proto, že má draky rád, ale především proto, že jeho snem vždy bylo překonat svůj skromný původ a stát se jednou komorníkem. Netřeba dodávat, že osud má v plánu něco docela jiného...Autor ve svém nejnovějším románu opět dokazuje, jak mistrným vypravěčem je a jak lehce a nenápadně vás přinutí jím vytvořené postavy milovat…

Varování přišlo v podobě silného větru, náhlého a chladného, který se přihnal ze západních hor jednoho zcela obyčejného a bezmračného letního dne. Spolu s ním se dostavili uhlíři, lovci i zbytek lesních lidí – dřevaři, pasáci vepřů, bylinkářky, dokonce i příležitostný poustevník a ještě příležitostnější psanec – a všichni hledali útočiště v nedaleké vsi. Vesničani je ochotně přijali, rádi, že mají další ruce, které mohou chvatně zatloukat dveře, okna, police a sklepy a ze štítů a okrajů doškových střech zavěšovat kameny v naději, že udrží v sílící vichřici domy pohromadě. A při práci se modlili, aby to byl skutečně jenom vítr. Tři Moudré ženy této vesnice – větší město by jich mělo až sedm – se jako jediné odvážily zůstat bez ochrany stát na polích na straně vsi, která byla obrácená k horám. Vlasy a oděvy kolem nich povlávaly, když se dívaly, jak se les ohýbá a zmítá, jako by jím kroutily nevi ditelné ruce. Vzduch nyní houstl prachem, větvičkami a utrženými listy a ony přes sílící kvílení slyšely, jak se větve lámou a praskají jako kosti.

Lada Vávrová: Příští voda

Příští voda je poetická novela o ztrátě, rodinném mlčení a o tom, že život si vždycky najde novou cestu.
Po smrti manžela zůstává Marta sama v domě s barevnými vitrážemi na okraji vesnice. Dny plynou v tichém rytmu zahrady, slepic, cvičení jógy a drobných domácích rituálů. Zdánlivý klid postupně narušují obyvatelé vedlejšího domu – malý Vašík, jeho otec Tomáš a neklidná Gabriela. Nenápadná setkání začnou pomalu otevírat otázky, které Marta dlouho držela stranou. Především vztah k jejím dvěma dospělým dcerám, mezi nimiž se během let usadilo více ticha, než si kdy dokázala připustit.

Slunce prochází vitráží a vykresluje na kamenech barevné čtverce. Marta sedí na chladivé podlaze verandy a v ruce drží mobil. Domek na kraji vesnice už několik měsíců funguje jako světlem probarvená ulita hlemýždě. Úkryt Marty před bolestí ze ztráty Jana. A taky před lidmi. Jako by jí odumřely všechny instinkty. Dřív váš nivě prožívala geopolitické záchvěvy i rodinné bolístky. Hlavně se pořád pokoušela věřit v dobré konce. Teď se jí svět scvrknul na dva domy na konci vesnice. Sousední Dům světla a její Dům s vitrážemi. Její dům má fasádu poškrábanou a popraskanou. „Ježíšku, končím s mudrováním. Je čas tančit,“ promluví Marta na kočku a začne na mobilu hledat na Spotify Krausberry. „Do nebe“ jí zní v hlavě od včerejšího telefonátu s kamarádem Davidem. „Marti, najdi si na iVysílání dokument o Martinovi Krausovi, včera běžel na Artu. Jezdí s dědkama dodávkou na koncerty a vedou boží řeči. Zahrajou tam všechny tvoje oblíbené,“ doporučoval jí.

Veronika Pokorná: Tajemství Hromové hory

Jak se stane, že se dvě obyčejné dnešní děti ocitnou uprostřed sváru slovanských bohů s démonem? Slovanská mytologie je stále poněkud zahalena tajemstvím a zůstává stranou zájmu spisovatelů. Veronika Pokorná to svým románem napravuje.
Blíží se Vánoce, ale dvanáctiletá dvojčata Max a Lucka teď mají úplně jiné starosti. Pronásledují je třídní trapiči a oni se na útěku před nimi ukryjí v jeskyni na Hromové hoře nad jejich vesnicí. Objeví tam zářivý kámen a odnesou si ho domů. Netuší, že jde o mocný Alatyr, úlomek základního kamene božské říše, a že tak osvobodili hadího démona Zmeje. Kdysi dávno ho tu za trest uvěznili slovanští bohové Perun s Velesem a Zmej teď zatouží po pomstě i vládě nad světem. Svým uhrančivým pohledem si z obyvatel vesnice buduje armádu poslušných, bezcitných otroků. Jen Lucka a Max zatím jeho moci unikají. Démon ale nemá času nazbyt, blíží se zimní slunovrat, jediný den, kdy Perunova síla ochabne. Podaří se bohům a dětem zhatit jeho plány?
Napínavý fantasy příběh ze současnosti umně propojený se slovanskou mytologií představuje v záplavě románů čerpajících z anglosaských nebo severských mýtů originální osvěžení.

Hubený kluk běžel po úzké lesní pěšině. To jsou super dvanácté narozeniny, slyšel v mysli ozvěnu svého hlasu. Bunda se mu zachytávala o větvičky, nohy podkluzovaly na zledovatělé zemi. Z čepice naražené do čela mu čouhaly tmavě zrzavé vlasy, brýle při běhu poskakovaly po pihovatém nose. Hustá mlha mu plnila plíce a chlad vnikal do každé buňky v těle. Tuhle vůni přicházející zimy miloval. Vůni slibující vánoční svátky. Jenomže teď musel utíkat a na nic jiného neměl ani pomyšlení. Těsně za ním bojovala s keři i mlhou hubená dívka. „Poběž, Maxi, dohánějí nás!“ pobízela ho. Rukou si z tváře odhrnula dlouhé vlasy, které měly stejnou barvu jako ty jeho. Max se po ní ohlédl. Jeho sestra byla rudá v obličeji a stejně udýchaná jako on. „Já vím, Luci, snažím se,“ zafuněl. Dubovým lesem se nesl štěkot psů jako při mysliveckém honu. Do toho se mísily výkřiky jejich spolužáka Viktora, který se rozhodl, že se svým nejlepším kamarádem Martinem zajistí sourozencům program pro volné páteční odpoledne podle svého gusta. Když se Max se sestrou ze školy vydali obvyklou cestou kolem lesa domů, kluci už tam na ně čekali. Doprovod jim dělali jejich dva přerostlí, nevychovaní, chlupatí, zubatí a vrčící mazlíčci. A teď tihle dva největší tupouni ze třídy proháněli Maxe a Lucii po lese.

Peter Heller: Psí hvězdy

Čtyřicetiletému Higovi toho na světě moc nezbylo, jen stará Cessna, vzpomínky a pes. Jako jeden z mála přežil ničivou epidemii chřipky a nyní spolu se sousedem Bangleym, bláznem do zbraní, snaží na zchátralém letišti odrážet vpády zlodějů a rabiátů. Hig pravidelně kontroluje okolí ze svého letadla, až jednoho dne zaslechne ve vysílačce útržek cizího hlášení. Od té doby ho pronásleduje otázka: Je naděje, že by někde poblíž našel další obyčejné lidi? Sousedy, s nimiž by mohl mluvit a kteří by ho nechtěli okrást, nebo ho rovnou zabít? Opustit bezpečný perimetr a vypravit se do neznámé divočiny je ale zatraceně nebezpečný podnik a Hig váhá – až do dne, kdy už zdánlivě nemá co ztratit…
V románu Psí hvězdy, jenž v sobě nese ozvuky z díla Londona, Melvilla či Hemingwaye a bývá přirovnáván k McCarthyho Cestě, se dobrodružný děj mísí s nadčasovými úvahami o smyslu přátelství, sounáležitosti, lidskosti.
Kniha se stala předlohou k filmu Vzhlížet ke hvězdám zkušeného režiséra Ridleyho Scotta, z léta roku 2026.

Bestie běží, já tankuju leteckou stovku a předvídám útoky. Mladý jsem dost a starý taky. Dřív jsem lovil pstruhy, měl jsem to skoro nejradši na světě. Jmenuju se Hig, jenom tak. Velkej Hig, jestli chcete dvě jména. Big Hig. Jestli se někdy budím s křikem, a neříkám, že jo, tak pro to, že je veta po pstruzích. Potočáci, duháci, siveni i lipani, všichni jsou pryč. Zmizeli tygři, sloni, opice, paviáni i šimpanzi. Sýkorky, fregatky, pelikáni (skvrnozobí), velryby (plejtvákovci), hrdličky zahradní. Smutný. Ale plakal jsem, až když proti proudu plul poslední pstruh, snad za chladnější vodou. Melissa, moje žena, byla stará hipísačka. Vlastně zas tak stará nebyla. Vypadala dobře. V tomhle příběhu klidně mohla být Evou, jenže já nejsem žádný Adam. Jsem spíš Kain. Takového bratra, jako jsem já, snad v Bibli ani neměli. Četli jste někdy Bibli? Myslím, sedli jste si a četli jste ji jako knížku? Tak mrkněte na Pláč. Tam někde teď jsme, takříkajíc. Takříkajíc pláčeme. Takříkajíc si vylejváme srdce jako vodu z kbelíku.