Den 29. - dohnat za 28 dní to, co škola neučí

Ondřej Tyl (*1978) vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale jako právník nikdy nepůsobil. Dvacet let zasvětil budování společnosti v oblasti zaměstnaneckých benefitů – z pozice obchodníka se vypracoval až do křesla CEO a firmu dovedl k obratu čtvrt miliardy korun. V roce 2026 se rozhodl vedení předat svému nástupci a začít od nuly. Tuto knihu začal psát jako vzkaz své dceři a svému synovi pro okamžiky, kdy nebudou mít náladu na živé poučování. Ze vzkazu nakonec vznikl ucelený průvodce dvaceti osmi principy, které se ve škole neučí, ale v životě rozhodují o úspěchu či neúspěchu. Ondřej dnes žije u Prahy s manželkou, svými dětmi, smečkou čtyř koček a labradorkou Ízou.

Předmluva

Byly tři hodiny ráno. Seděl jsem u stolu v pracovně, před sebou notebook, a mazal jsem další verzi této knihy. Za dva roky to byla už pátá. Některé byly tak nudné, jako by je psal unavený autor učebnic. Jiné zase tak sentimentální, až jsem se sám za sebe styděl. A poslední verze na mě působila falešně. Jako by z těch stránek promlouval někdo cizí, a ne já. V domě už bylo ticho. Díval jsem se na obrazovku a říkal si, že bych toho měl ne chat. Na co psát knížku, když ani po pátém pokusu neumím najít tón, který by byl opravdu můj? Nikdo na ni nečeká.

A pak mi naskočila vzpomínka na babičku. Moje babička napsala ve svých třiadevadesáti letech knížku pohádek – těch samých, které mně a bratrovi před čtyřiceti lety vyprávěla na chatě před spaním. Když se tehdy do psaní knížky pustila, vypadalo to jako roztomilý výstřelek staré dámy. Ale dnes, když už tu s námi babička není, v té knize slyším její hlas tak zřetelně, jako by seděla vedle mě. Zanechala po sobě stopu, která překonala čas. Došlo mi, proč tu sedím ve tři ráno.

Nepíšu pro knihkupecké pulty. Píšu pro vlastní děti, aby si za mnou mohly přijít pro radu i ve chvíli, kdy nebudou mít ná ladu na živé poučování. Abych k nim mohl promlouvat i za mnoho let, kdy už tady nebudu.

To mi stačí. Zavřel jsem notebook a šel spát. Ráno jsem začal znovu. Tahle kniha je tedy šestá verze. A tentokrát jsem ji už nesmazal. Původně šlo o pár soukromých stránek jenom pro mé dvě děti. Ale jak jsem dával myšlenky dohromady, samy od sebe se mi rozložily do měsíčního rytmu.

Dvacet osm dní, dvacet osm otázek, které podle mé zkušenosti rozhodují o tom, jak se cítíte uvnitř sebe a jak uspějete ve společnosti. Kniha se tak sama změnila z rodinného vzkazu v praktický tréninkový plán na jeden měsíc.

Slibovat něco velkého mi odjakživa není příjemné, takže to řeknu úsporně. Pokud s knihou vydržíte dvacet osm dní a budete dělat to, k čemu vás na konci každé kapitoly zvu, měli byste se zbavit aspoň jednoho omezení, které vás roky svazovalo. Nemusí být nijak zásadní. Stačí, když se naučíte rozlišovat, co máte ve své moci a co ne. Nebo aspoň jednou za čas přiznáte svoji chybu bez výmluv. Nebo přestanete čekat, až si vás někdo všimne, a řeknete si o to, co chcete.

Tahle kniha navzdory svému názvu není o tom, co učitelé nezvládli. Je o tom, co se ve škole jednoduše neučí. O tom, co v osnovách nikdy ani nebylo, protože, upřímně řečeno, v nich být ani nemůže. Škola nás dobře vybavuje znalostmi, ale už méně dovednostmi, jak s těmi znalostmi žít. Na to sami učitelé upozorňují desítky let. Tahle kniha je jejich spojencem, ne protivníkem.

Ještě krátce ke mně jako k autorovi. Žiji s mírným ADHD – zmíním to hned teď, ať vás to pak v textu nedráždí. Není to téma knihy; je to jen kontext, ve kterém jsem ji dával dohromady. Moje mysl neumí zůstat dlouho na jednom místě. Zato se za ty roky naučila spoustu drobných triků, jak se přesto k něčemu dopracovat. Některé z nich jsou v knize rozeseté jako přirozené důsledky života s hlavou, která se ráda rozbíhá do různých směrů.

Tato kniha není učebnice. Je to praktický průvodce na jeden měsíc.

Každá kapitola má svůj rytmus. Ráno věnujte pár minut záměru, který vám nastaví den. Následuje příběh, otázka k zamyšlení a vědecký pohled. Nejdůležitější částí je mise dne – krátké konkrétní úkoly. Bez nich zůstane kniha jen teorií na papíře. Identita se totiž nemění v hlavě, ale skrze činy. Před spaním se k dané kapitole vraťte a uzavřete den večerní reflexí. Doporučuji si při čtení vést deník. Zapisujte si do něj odpovědi, průběh misí i vlastní pocity. Deník se stane mapou cesty a hmatatelným důkazem pokroku, který byste jinak v každodenním shonu přehlédli.

Mým cílem není vymámit z vás velké předsevzetí. Mým cílem je, abyste si za dvacet osm dní osvojili jednu nebo dvě nové dovednosti, které s vámi zůstanou i dlouho poté, co knihu dočtete.

Kniha se opírá o řadu psychologických a medicínských studií. Na většinu z nich odkazuji proto, že mi pomohly pochopit souvislosti, které jsem v životě dávno vnímal, ale neuměl je pojmenovat. Část studií v posledních letech prochází takzvanou replikační krizí – jejich původní výsledky se ne vždy daří přesně zopakovat. Pokud o některé konkrétní studii vím, že je dnes sporná, v textu to otevřeně říkám. Obecně platí: studie, které v této knize uvádím, slouží jako inspirace a pomocný obraz toho, o čem chci mluvit. Ne jako důkazy. Na žádnou studii, kterou zmiňuji, se nespoléhejte jen proto, že je jejím autorem americký vědec nebo vědkyně. Spolehněte se na to, co sami vyzkoušíte za dvacet osm dní.

Ondřej Tyl