Vychází kniha z pozůstalosti Ivana Klímy, ve které se rozhodl představit své rodné město

Ivan Klíma v nové knize provádí historií, pamětí a duší Prahy, kde strávil většinu života. „Praha má láska bude pro Klímovy čtenáře překvapením. Není to román ani soubor povídek, ale osobitý intelektuální průvodce,“ dodal syn a vydavatel Michal Klíma. České a anglické vydání doprovodila ilustracemi autorova dcera, malířka Hana Bergmannová Klímová. Německé vydání doplňují historické fotografie Prahy.

Klímova literární pozůstalost přinesla i další nálezy. Je mezi nimi dosud neuvedená divadelní hra o Karlu Čapkovi, scénář televizní hry a několik kapitol z nedokončeného třetího dílu autorových pamětí Moje šílené století. Nalezená díla i plány na jejich vydání představí autorova rodina v říjnu 2026.

Ukázka:

Valdštejnský palác

Na paláce se můžeme dívat jako na umělecká díla – většinu z nich přece navrhovali nejlepší architekti své doby, navíc obvykle neomezeni tím, co často omezuje architekty dnešní, totiž nedostatkem místa či peněz. Umělecká díla mívají ovšem svoji historii; a historii velmi pohnutou má i většina pražských paláců. Sledovat osudy paláců bývá někdy zajímavější než si všímat jen jejich architektury, neboť právě tyto osudy vypovídají o vzepětích i pádech země, o charakteru těch, kdo vytvářeli dějiny, i o vývoji vztahů ve společnosti.

Nejstarší pražský palác stojí polozapomenutý (naštěstí mimo turistické trasy, i když v jejich těsném sousedství) v Řetězové ulici na Starém Městě. Byl znovuobjeven poměrně nedávno. Když ve sklepích už zmodernizovaného domu vyklízeli uhlí, aby se tu mohl zřídit protiletecký kryt, všimli si, že sklepení má nezvykle klenutý strop. Přivolaní odborníci tu odhalili tři románské místnosti; nejrozlehlejší z nich o pětapadesáti čtverečních metrech si zachovala neporušené románské klenutí. Nadšeni tímto objevem určili ještě, že stavba pochází z počátku dvanáctého století, a vyslovili domněnku, že právě tady, v paláci Pánů z Kunštátu a Poděbrad, sídlil před svým zvolením za krále Jiří z Poděbrad. Později tu nějaký čas údajně pobýval i Paracelsus – slavný alchymista, lékař, vyznavač magie a tvůrce poetické představy, že každý člověk má ve vesmíru svoji hvězdu.

Palác Pánů z Kunštátu nebyl ničím ojedinělým, archeologické průzkumy na řadě míst Starého Města ukázaly, že původní zástavba Prahy byla románská, většinu staveb však stejně, jako tomu bylo na Pražském hradě, zničily požáry, husitská revoluce, války nebo byly prostě zbořeny během dalšího vývoje, kdy docházelo až příliš často k vlastnickým změnám.  Palác, který poutá největší pozornost jak svou rozlehlostí, tak nádherou, pochází z doby podstatně mladší a je spojen s jednou z nejkontroverznějších postav českých dějin – s generalissimem císařských vojsk v době třicetileté války Albrechtem z Valdštejna.

Velké války, revoluce či jakékoliv hluboké společenské změny obvykle otřesou všemi dosavadními hodnotami, právem, spravedlností. Nejvýše ceněnými vlastnostmi a činy se stávají, pokud vedou k úspěchu, zločin, krádež, úskočnost, proradnost. Historie staveb z takových dob je často historií právě oněch otřesů. Největší z paláců na Malé Straně zabral plochu, na níž dříve stálo dvacet šest domů, čtyři zahrady a obecní vápenice, a předčí všechny ostatní pražské paláce; někteří ze znalců jej dokonce označují za nejpozoruhodnější evropský palác tehdejší epochy.

Obraz Albrechta z Valdštejna nalezneme v paláci několikrát. Příznačná pro tohoto slavného válečníka je freska na stropě reprezentačního sálu: vystupuje na ní totiž v podobě boha války řídícího triumfální čtyřspřeží. Tvůrce tohoto nabubřelého zpodobení, italský malíř Baccio del Bianco si zároveň o muži, jehož portrétoval, nedělal iluze; vzpomínal na něj jako na člověka, který za svého života více lidí dal pověsit, než se jich za sto let narodí. V paláci si dal Valdštejn postavit Astrologickou chodbu, neboť jako člověk svého století věřil, že jeho osud závisí na postavení slunce a planet. Horoskop mu sestavoval sám geniální astronom Kepler. (Zda horoskopu jeho autor věřil, anebo si jen přivydělával, těžko posoudit.)

K paláci přiléhala jízdárna a rozměrná zahrada s voliérou a rozsáhlou vodní nádrží, také stáje pro tři sta koní. V hlavním areálu paláce byla exkluzivní konírna pro Valdštejnovy osobní koně. Žlaby v této stáji byly mramorové. (I když kůň zabere o něco méně místa než auto, který boháč dnes vlastní sídlo s mramorovými garážemi pro odpovídající množství automobilů? Zvrhlé výstřednosti boháčů, které nás v současnosti často popuzují, mají staré kořeny.) Stěny kromě fresek zdobilo na sta obrazů a bruselských tapiserií. Skvělý holandský sochař Adriaen de Vries vytvořil pro palác řadou soch – ty dnes zdobí švédský královský palác Drottningholm, tvořily totiž součást obrovské kořisti, kterou si vítězná švédská vojska z Prahy v roce 1648 odvezla.

Valdštejn se z bezvýznamného nemajetného šlechtice vyšvihl na místo druhého nejmocnějšího a snad vůbec nejbohatšího muže své doby v říši Habsburků, patřil nepochybně k typu válečných dobrodruhů, kteří měli vlastnosti, jež jsem uvedl výše. Jeho osud plný zvratů, způsob, jakým dosáhl své velikosti, však tohoto českého velmože více než všechny předchozí velikány historie vřazuje už do moderní doby. Byl to muž, který bouřlivé období, tak tragické pro jeho současníky, dovedl plně využít, aby vynikl, aby se neslýchaně obohacoval loupežemi, které legalizoval jakožto válečné konfiskace. Dovedl se pružně přiklánět na tu stranu v bojích, kde tušil vítězství, aniž měl jiné přesvědčení, jiný motiv než vlastní obohacení. Slynul bezmeznou ctižádostí, bezcitností a krutostí.

Pražanům uspořádal na Staroměstském náměstí krvavé divadlo, když dal zvěšet sedmnáct svých údajně zbabělých důstojníků. Jako nejvyšší velitel císařských vojsk dokázal v oné demoralizované době zorganizovat bojeschopnou armádu: tak mocnou, že jeho vliv polekal mnohé z císařových rádců, ti nakonec přiměli císaře, aby svého nejvyššího velitele odvolal. Ctižádostivý generalissimus, který snil o tom, že se sám stane nejmocnějším vládcem Evropy, započal svá dlouhodobá a pochopitelně tajná jednání s nepřátelskými, zvláště švédskými diplomaty. Prostředníky mu byli příslušníci české protestantské emigrace, kteří doufali, že porážka císaře jim vrátí jejich vlast i majetky.

V těchto jednáních Valdštejn pokračoval i tehdy, když císař, který pochopil, že bez jeho pomoci válku ztratí, jej do čela svých armád jmenoval znovu. Po svém návratu na velitelské místo dal Valdštejn v krátkém čase dohromady největší armádní sbor své doby a zřejmě bylo v jeho silách spojené protestantské síly rozdrtit, neučinil to však. Držel nepřátelské armády v dostatečné vzdálenosti od středu habsburské říše a pokračoval v tajných jednáních; opravdu dosáhl pro sebe výhodných úmluv, zdálo se, že osud habsburského císařství v okamžiku, kdy přijde o svou armádu, je zpečetěn. 

Valdštejn, v té době už zle nemocný, trpící bolestivými záchvaty pakostnice (pokud může me věřit diagnózám tehdejších lékařů), se však nikdy neodhodlal k rozhodujícímu činu. O tom, zda to způsobila pokračující nemoc, nebo spíše obava udělat poslední riskantní krok a přejít k nepříteli, se historici dodnes jenom dohadují. Oslnivá dobyvatelská dráha tohoto muže, založená na vojenských výbojích, ctižádosti, krutosti i hrabivosti, jak to tak bývá, skončila jako dráhy těch, kdo se později chovali podobně – ať už jmenujeme Napoleona, Hitlera či některé z afrických diktátorů dvacátého století.

Valdštejn, který měl na svědomí násilnou smrt více lidí, než se jich za sto let narodí, byl zabit najatými vrahy, i když vražda byla vydávána za popravu zrádce. Císař pak palác i ostatní Valdštejnův majetek zkonfiskoval a zároveň dal za svého generalissima sloužit na tři tisíce mší. A protože válka stojí peníze, pět let po vojevůdcově smrti palác prodal Valdštejnovu prasynovci. Palác pak prodělal mnoho změn – udržet ho v celém lesku a přepychu bylo nad síly jednotlivce. Sídlo upadalo, v jízdárně provozovali po první světové válce autosprávkárnu, dnes tu má výstavní prostory Národní galerie.

Po druhé světové válce byl palác několikrát zrekonstruován, uvnitř však stavbu zohavili dodatečnými vestavbami, které barbarsky dělily rozlehlé sály na menší místnosti či skladištní kóje. V současné době po další nákladné rekonstrukci zasedá v paláci horní parlamentní komora – Senát. Bylo by lepší, kdyby demokratické instituce vyhledávaly méně pompézní stavby, bohužel lidská přirozenost touží po přepychu a z lidské přirozenosti nejsou vyňati ani volení zástupci lidu. A skutečnost je taková, že bez přítomnosti nějaké významné instituce by palác nejspíš znovu začal chátrat..