Komunistický teror 1948 - 1953 v kronice Jiřího Padevěta

Úvodní slovo autora

Po komunistickém puči v únoru 1948 začalo zastrašování a zatýkání politických odpůrců, tedy těch, kteří neměli sílu nebo jim různé okolnosti nedovolily opustit svoji vlast a bojovat proti zlu v zahraničí. Začal tak po vyvraždění českých a moravských Židů nacisty a po vyhnání českých a moravských Němců další exodus, ať už směrem k hranicím, nebo do věznic a koncentračních táborů, který se tentokrát alespoň zpočátku týkal především společenských a politických elit. Jednalo se o další hluboký zářez do kmene společnosti obývající náš geografický areál. 

Českoslovenští komunisté, programově úkolováni a poháněni svými soudruhy z Moskvy, začali likvidovat společenské struktury, nejprve ony politické protivníky, kteří se v některých případech zmohli pouze na kroucení hlavou, poté církve, jejichž struktury a zástupy věřících si dovolily mít na sociální rovnost, solidaritu a dobrý život jiný názor než ten jediný povolený, pak celou společenskou skupinu, selský stav, byť ještě v roce 1946 komunisté hlásali (a opět lhali), že nikdy nepřipustí kolektivizaci zemědělství sovětského typu. Uplynulo pár let a komunističtí agitátoři a policisté vyháněli celé rodiny z gruntů, na kterých hospodařilo několik generací. 

Devastace společnosti se v letech 1948 až 1953 týkala všech společenských pater, profesních sdružení, zájmových skupin i solitérů.

Likvidováni byli ministerští úředníci, profesionální vojáci, policisté, intelektuálové, spisovatelé, dělníci, technická inteligence, sedláci, živnostníci a nakonec i samotní soudruzi. Před možnou perzekucí vás neuchránilo ani upsání se rudé hvězdě, ani oddanost straně, každý se mohl ocitnout v situaci, kdy mu za svítání zazvonila na domovní zvonek 

Státní bezpečnost, ale ani sami příslušníci StB si v tomto zběsilém režimu a zběsilé době nemohli být jisti, zda nebudou zatčeni. Komunistický režim vyprodukoval během velmi krátké doby propracovaný a efektivní represivní aparát, na jehož začátku bylo zatčení, následovalo mučení a vynucené přiznání (často ke skutkům, které se nikdy nestaly), poté odsouzení Státním soudem, zřízeným jen a pouze k politické soudní perzekuci, a nakonec v „lepším“ případě dlouhé roky v komunistických koncentračních táborech nebo věznicích. 

Tento brutální tlak samozřejmě a pochopitelně vyvolal reakci. Řada občanů se zapojila do protikomunistického odboje, často se jednalo o lidi se zkušeností z odboje protinacistického.

Komunistickému režimu se až do roku 1989 dařilo tyto lidi vymazávat z obecného povědomí, mnohdy žili pouze ve vzpomínkách nejbližších nebo v exilových časopisech. Šlo o statečné lidi, kteří se postavili proti mnohonásobné přesile komunistického represivního aparátu, jenž zdědil operační zvyklosti nacistických tajných služeb, včetně provokací, nasazování agentů mezi odbojáře nebo brutálního fyzického i psychického nátlaku na zatčené hrdiny, a ty pod vedením moskevských soudruhů ještě zdokonalil. Během období, které popisuje tato kniha, se bohužel komunistickému režimu podařilo odboj fatálně zdecimovat a v podstatě udusit, byť v polovině roku 1953 se jednalo po takzvané měnové reformě o masový odpor a nepokoje, ale i ty byly rychle a násilně udušeny.

Vyprávění této knihy začíná 25. únorem 1948, jedním z nejtemnějších dnů naší moderní historie, a končí v polovině roku 1953, tedy ve chvíli, kdy by se mohlo zdát, že nejbrutálnější kapitola komunistické nadvlády se pomalu uzavírá, ale kdy ve skutečnosti komunistický režim zotročil celou společnost tím, že ji připravil v rámci „měnové reformy“ o veškeré úspory.

Roky 1948 až 1953 byly minimálně stejně tragické jako nacistická okupace. Byly obdobím, kdy Češi mučili a vraždili jiné Čechy, obdobím, kdy prokázání statečnosti a vůle odporu proti totalitě byly jistou vstupenkou do lágru nebo rovnou na popraviště. Míru této hrůzy posuďte sami, snad vám v tom Kronika pomůže.

Jiří Padevět