Adaptace Nikol Kulové vás s humorem i nadhledem donutí přemýšlet o životě a rodinných vzorcích

Nikol Kulová: Adaptace na život

Román zasazený do současnosti sleduje dvě ženy – matku Janu a dceru Terezu. Jejich osudy poznamenala minulost a prostředí, v němž se odrážela tvrdost hornického kraje. Jana vyrůstala v Československu pod vlivem přísného otce a často se ve vzpomínkách vrací do doby, která ji výrazně formovala. V dospělosti žije v trvalé nespokojenosti, která ji vnitřně svazuje. Její dcera Tereza se na mnohé dívá jinak, ale část matčina světa si v sobě nese dál.

Ukázka:

Je tohle všechno, co život nabízí?

Jana stála za pultem a zírala do prázdna. Dneska už poněkolikáté. Žádný zákazník, žádný pohyb, jen ticho, ve kterém se myšlenky rozbíhaly na všechny strany. Takhle vypadaly její dny už nějaký čas. A právě v téhle nehybnosti si čím dál víc uvědomovala, jak se všechno mění. Změny se usazovaly v každodenní rutině a stále častěji v ní probouzely otázku, co to vlastně znamená žít podle svých představ.
Kdyby do večerky chodilo víc lidí a práce jí zaplnila ruce i mysl, možná by se v tom vnitřním chaosu tolik neutápěla. Nedokázala to ale ovlivnit.Ze zamyšlení ji vytrhl až studený průvan, který pronikl škvírami u vchodových dveří. Přitáhla si pletenou vestu blíž k tělu, ale chlad jí přesto zalézal až do morku kostí. Místnost byla nevyhřátá, přímotop už týdny stávkoval. Pomyslela si,  že jestli to takhle půjde dál, revma na sebe určitě nenechá dlouho čekat. Překřížila ruce na hrudi ve snaze zahřát se a instinktivně stáhla ztuhlý krk mezi ramena, jako by se chtěla schovat před všudypřítomnou zimou.

Sáhla po časopise, co ležel na pultu mezi dalšími otřepanými výtisky, které lidé berou do ruky jen z nudy – třeba v čekárně u zubaře. Na obálce se vyjímal nápis, který na ni působil jako výkřik do tmy: „NOVÝ ROK, NOVÁ TY!“ Zvedla obočí. Časopis byl zmačkaný, roh natržený, evidentně už ho někdo před ní zkusil přelouskat – a patrně to vzdal. Zívla a otevřela ho někde uprostřed. DESET PŘEDSEVZETÍ PRO NOVÝ ROK, KTERÝ BUDE KONEČNĚ VÁŠ! Zasmála se nahlas. Cynicky. Hořce. „Jo, jasně."

.......................

Nikol Kulová: Adaptace na vesnici

Pole, které si žádá celé víkendy. Příbuzní, kteří mají pevně danou představu o rolích muže a ženy. Sousedé, hospoda i obecní schůze. Právě v těchto drobných každodenních okamžicích se rozhoduje o tom, kým se stáváme. Zatímco Daniel v novém životě nachází pevnou půdu pod nohama, Tereza si stále častěji klade otázku, zda neztrácí sama sebe.

Ukázka:

Archiv života
Září

Ještě nedávno tu byl pozemek a pochybnosti, jestli se sny někdy promění v realitu. Teď se nacházeli na místě, které už nebylo pouhým příslibem. Neslo v sobě otisk všeho, čím si prošli. Zároveň se stávalo začátkem nové etapy. Netušili, co je čeká, ale tentokrát do ní vstupovali jinak. S vědomím, že už mají něco za sebou, a s pocitem, že právě tyto zkušenosti je udělaly silnějšími.
Daniel nesl další krabici do domu a postavil ji vedle ostatních, které se už začínaly vršit podél stěn. I přes svou výšku se pohyboval lehce, téměř atleticky. Krátce střižené světle hnědé vlasy měl rozcuchané od práce. 

Tereza zůstala venku. Stavba před ní působila moderně, ještě trochu cize. Velké prosklené plochy směrem do obývacího prostoru a jídelny odrážely světlo a ona si naplno uvědomila, kolik vzdušnosti ten interiér má. Tak si to Dan přál. Ona z toho měla od začátku lehké obavy. Tolik otevřenosti, že se tu nebude dát nikam schovat. Ani při vaření, ani při koukání na televizi, ani při špatné náladě. Chvíli tam jen stála, jako by si potřebovala sama pro sebe potvrdit, že se to skutečně děje. Rozhlédla se kolem. Mírné kopce se vlnily do dálky a jejich úbočí pokrývaly rozsáhlé lesy, které působily klidně a nedotčeně. Vzduch byl chladnější než ve městě a voněl jinak. Listí se teprve začínalo zbarvovat a nastávalo přechodové období. Nebylo už léto, ale ještě ani podzim.  Něco mezi tím.

O pár metrů dál se rýsovala starší stavba. Oprýskaná, s fasádou poznamenanou časem a okny, která působila, jako by toho už hodně zažila. Ne úplně strašidelná. Spíš unavená. Daniel se zničehonic rozesmál. „Ty mě dokážeš vždycky něčím totálně rozsekat.“ Když se otočila, právě se skláněl nad přivezenými věcmi a pročítal si jejich popisky.
DŮLEŽITÉ
FAKT DŮLEŽITÉ
ASI DŮLEŽITÉ
ZATÍM TO NECHCI VYHAZOVAT

„U té poslední krabice bych to viděl rovnou na kontejner. Ty poklady by tam vynikly… co myslíš?“
„Tohle není bordel. Je to archiv života.“
„Jasně. Typická obhajoba sběratele haraburdí.“
Mezitím se sehnula pro velký květináč, který stál opřený u auta. „Pomůžu ti, tohle není těžké.“
„Ať tě to ani nenapadne", zarazil ji okamžitě. „Víš, že se musíš šetřit.“