2x Alpha Book: Batlička a Anselm Grün

Otakar Batlička: Na moři, ve vzduchu, na souši

Barvité líčení okamžiků, které stírají hranici mezi životem a smrtí, i příhod, v nichž nejde o život, ale patinu dobrodružství nesou také. Výborný vypravěč Batlička dovede v krátkých povídkách navodit jedinečnou atmosféru místa i prostředí, v nichž se jeho hrdinové nacházejí. Ať to jsou zaoceánské lodě, letadla, odlehlé končiny Aljašky či exotická prostředí Číny, Japonska nebo Středního východu. Dokážete odhadnout, jak dopadl lov žraloka znuděným milionářem? A kdo způsobil, že se domorodci napili ze soudků místo „vody, která uspává“ mořské vody? Dopluje za války šťastně do neutrálních vod loď, která veze strategický materiál?

Batličkovy povídky voní dálkami a dobrodružstvím…

Předválečný časopis Mladý hlasatel, hledal schopného autora povídek. Vedoucí rádiového klubu uvedeného časopisu ing. Emil Jirát doporučili jakéhosi Batličku – náruživého radioamatéra, co žil v mládí život dobrodruha, zcestoval svět a je dobrým řečníkem a skvělým vypravěčem. A tak se jednoho dne v redakci Mladého hlasatele na pražském Václavském náměstí ocitl mohutný a charismatický člověk tmavomodrých očí a výrazného nosu, s širokou bradou a energickými ústy. Jako námořník či kriminálník tetovaný na levé ruce. Žádný mladík, ale mírně obézní prošedivělý muž, trpící chronickou rýmou a žaludečními vředy. Šéfredaktor Dr. Bureš intuitivně vycítil, že tato osoba patří k těm výjimečným lidem, kteří disponují neuvěřitelnou energií, spoustou nápadů, a když vezmou do ruky tužku, zjistí, že píše sama. Bureš šťastnou náhodou ulovil velkou a dosud zcela neznámou literární rybu. Batličkovy povídky mají vždy dobrý styl, věcnost i překvapivou pointu. Jsou zčásti autobiografické, i když samozřejmě volně fabulované. Přesvědčují čtenáře, že autor vše sám prožil nebo viděl na vlastní oči. Batlička napsal téměř dvě stovky příběhů, i když některé náměty zůstaly nezpracovány nebo jen ve formě osnovy či úryvku vyprávěného.

z textu Jaroslava Čvančary pro Příběhy 20. století

Anselm Grün: Umění naplnit prázdnotu

Prázdnota představuje slovo, které má na duchovní cestě dva zcela odlišné významy. Na jedné straně popisuje stav, o který usiluje mnoho lidí při meditaci nebo modlitbě: prázdnotu od myšlenek a starostí, od rozptýlení, ale také od vlastního ega, aby tak zcela mohli vytvořit prostor pro spiritualitu. Na druhou stranu to může být něco, co nahání strach. Třeba to, že po letech duchovní praxe najednou v sobě cítíme jen prázdnotu místo blízkosti Boha. Nebo si v každodenním životě uvědomíme, že jsme ztratili smysl vlastního konání a provádíme už jen prázdné rituály, ať už v soukromém životě, nebo v práci. Jak jsme výkonově zaměřeni, ohrožující nám může připadat i volný čas. Na první pohled to vypadá, že jsou tyto dva póly v rozporu. Pokud je však nahlížíme na hlubší úrovni, spatříme existenciální touhu po plnosti, po něčem, co je větší než my sami.

Kořenem slova prázdniny je prázdno.

Prostor, který se nemusíme snažit naplnit, ale naopak, nechat si jej jako dobu, která nás svou nenaplánovaností může překvapit. Nechť se prázdno samo projeví a vede nás! Žel, prázdnota má v našich představách spíše negativní význam. To, co je prázdné, se většinou snažíme rychle zaplnit, ať jde o partnerské místo po našem boku, skříň, lednici, proluku v ulici, nebo volný den v diáři. Prázdnota nám může nahánět strach svou nekonkrétností, zdánlivou neuchopitelností, v níž se není čeho chytit. To je ale jen prvotní dojem. Prázdnota nás vystavuje setkání se sebou samými – když není čeho se chytit vně, je třeba ponořit se dovnitř. Takové chvíle mohou být náročné. Primárně se jim spíše bráníme a snažíme se jim předcházet – žijeme ve vztazích, které nám nevyhovují, ale aspoň nejsme sami, do ledničky skládáme zásoby, aby nás nedostihl prožitek hladu, skříň plníme oblečením, i když nikdy neunosíme všechno, co jsme si opatřili, proluku v ulici zastavujeme, protože pronájem přece generuje zisk a potenciální růst. Volný den využíváme tak, že vršíme jeden zážitek přes druhý a honíme se sem a tam.

Duchovní tradice, křesťanství nevyjímaje, dbají na pravidelný čas prázdnoty, ticha, chvíle, které jsou věnovány kontaktu člověka s Bohem.

Modlitba, meditace, půst, ticho – to všechno jsou prostředky, kterými aktivně dáváme prostor prázdnotě. Umění zahálky, v současnosti nazývané slovem prokrastinace, se v dnešní uspěchané době příliš nenosí. Jsme kvantitativní civilizací, která zaplňuje vše, co se dá, často na úkor kvality. Možná že kdybychom duši pravidelně dopřáli tolik potřebný čas a prostor, vystavili se prázdnotě, předešli bychom mnohým vnitřním a z nich pramenícím vnějším nepokojům. Třeba by nám došlo, jak v mnoha ohledech nesmyslně žijeme, jak doopravdy nakládáme se svými životy, s životním prostředím a vztahy. Že méně je opravdu někdy více. Většinou ale jakýkoli náznak prázdnoty, který by mohl předcházet poznání a tím i osvobození, zadusíme v zárodku a potenciální prázdné místo rychle zaplníme.

z textu Sandry Silné pro časopis Psychologie dnes