Příběh pana Nvidia

Autor knihy Stephen Witt píše pro The New Yorker, The Wall Street Journal a Financial Times. Kvůli knize mluvil s bezmála dvěma sty lidmi, mezi nimi s spoluzakladateli společnosti Nvidia, zaměstnanci, konkurenty a přáteli. Jeho předchozí kniha How Music Got Free se dostala do finále ceny Financial Times za byznysovou knihu roku, s Myslícím strojem tuto cenu v roce 2025 vyhrál.

Úvod

V srdci tohoto příběhu stojí energický, nevyzpytatelný, brilantní a své práci mimořádně oddaný muž. Jmenuje se Jensen Huang a svou firmu vede už dvaatřicet let, déle než kterýkoli jiný šéf technologického podniku z indexu S&P 500. Huang je vizionářský vynálezce, který vnitřní chod elektronických obvodů zná do posledního drátku, skoro důvěrně. O tom, co dnes dokážou mikročipy, uvažuje od úplných základů a pak s velkým přesvědčením sází na to, co dokážou zítra. Nevyhrává vždy, ale když vyhraje, vyhraje ve velkém. Jeho raná sázka na AI, totiž všechno na jednu kartu, patřila k nejlepším investicím v dějinách Silicon Valley. Huangova firma Nvidia má dnes hodnotu přes tři biliony dolarů a řadí se po bok Applu a Microsoftu.

Při osobním setkání je Huang okouzlující, vtipný, sebeironický a často si protiřečí. S kamennou tváří bez ustání sype polokomické průpovídky. Sešli jsme se v roce 2023 na snídani v Denny’s, jeho oblíbeném řetězci restaurací. Právě tady Huang před třiceti lety sepsal podnikatelský plán Nvidie.Mezi řečí si u servírky objednal sedm položek,mimo jiné sendvič Super Bird a obalovaný smažený steak. „Víte, já tady kdysi myl nádobí,“ řekl jí. „Ale dřel jsem! Vážně tvrdě. Tak jsem to dotáhl na pomocníka na place.“

Huang se narodil na Tchaj-wanu a v deseti letech se přistěhoval do Spojených států.

Denny’s byl tavicím kotlem jeho asimilace; jako teenager v něm pracoval a projedl se celým jídelníčkem. Pohled outsidera si přesto uchovává, jak mi sám řekl: „Vždycky jste přistěhovalec. Já jsem pořád Číňan.“ Nvidii (vyslovuje se in-vidia, ne nu-vidia) spoluzaložil v roce 1993, když mu bylo třicet,a zpočátku mířil na rodící se trh špičkové herní grafiky. Jeho produkty si získaly oblibu; zákazníci si rádi stavěli vlastní počítače a někdy kupovali průhledné skříně, aby se svým hardwarem od Nvidie pochlubili.

Koncem devadesátých let chtěla Nvidia lépe graficky vykreslovat hry ze série Quake, a tak provedla drobnou změnu v architektuře obvodů svých procesorů; ty pak dokázaly řešit několik problémů najednou. Tento přístup, známý jako paralelní výpočty (parallel computing), byl riskantní sázkou do neznáma. „Úspěšnost paralelních výpočtů byla před naším příchodem nulová,“ řekl Huang a vychrlil seznam zapomenutých startupů. „Doslova nula. Každý, kdo se z toho pokusil udělat byznys, pohořel.“

Huang tuto bídnou bilanci ignoroval. Více než deset let otevřeně vzdoroval Wall Street a prosazoval svou nekonvenční vizi. Zákazníky hledal i mimo svět her, všude, kde byl potřeba velký výpočetní výkon: mezi meteorology, radiology, hledači ropy pod mořským dnem a dalšími. Akcie Nvidie mezitím živořily a Huang musel svou pozici hájit před korporátními nájezdníky. Své sázky se držel a roky na ní prodělával, až v roce 2012 skupina akademických disidentů z Toronta koupila dvě obyčejné herní grafické karty, aby na nich vytrénovala exotický druh umělé inteligence zvaný neuronová síť.

Neuronové sítě, které napodobují stavbu biologického mozku, byly tehdy hluboko v nemilosti a většina výzkumníků je považovala za zastaralé hračky. Když ale Huang uviděl, jak rychle se na jeho platformě pro paralelní výpočty učí, vsadil na tu nečekanou symbiózu celou firmu.Teď potřeboval,aby se osvědčily hned dvě podceňované technologie najednou, dvě technologie, které dosud ve zkoušce trhem pokaždé propadly. Když tato troufalá dvojitá sázka vyšla, hodnota Nvidie vzrostla několikasetnásobně.

Za poslední dekádu se firma proměnila z prodejce dvousetdolarového herního příslušenství v dodavatele superpočítačového vybavení za miliony dolarů, které zaplní celé podlaží budovy.

Ve spolupráci s průkopníky, jako je OpenAI, zrychlila Nvidia za posledních deset let výpočty hlubokého učení více než tisíckrát. Všechny významné aplikace umělé inteligence, Midjourney, ChatGPT i Copilot, vznikly na strojích od Nvidie. Právě tento bezprecedentní nárůst výpočetního výkonu umožnil moderní boom AI. Díky téměř monopolnímu postavení v hardwaru je Huang zřejmě nejmocnějším člověkem v oboru AI. Vydělal na ní rozhodně více než kdokoli jiný.

Ze zbohatlíků, kteří trefili zlatou žílu, se Huang nejvíce podobá prvnímu kalifornskému milionáři Samuelu Brannanovi, proslulému prodejci potřeb pro zlatokopy, který roku 1849 žil v San Francisku. Jenže místo lopat prodává čipy pro trénink AI se sto miliardami tranzistorů, kus za třicet tisíc dolarů. Čekací doba na nejnovější hardware teď přesahuje rok a na čínském černém trhu se jeho čipy prodávají za dvojnásobek.

Huang nemyslí jako obchodník. Myslí jako inženýr. Složité pojmy rozkládá na jednoduché principy a z nich pak vytěží maximum. „Dělám všechno pro to, abych nezkrachoval,“ řekl u snídaně. „Dělám všechno pro to, abych neselhal.“

Huang věří, že s příchodem AI se od základu přehodnocuje samotná architektura digitálních počítačů, která se takřka nezměnila od dob, kdy ji na začátku šedesátých let zavedla IBM. „Hluboké učení není algoritmus,“ řekl. „Hluboké učení je metoda. Je to nový způsob vývoje softwaru.“ Tento nový software má neuvěřitelné schopnosti. Umí mluvit jako člověk, napsat vysokoškolskou esej, vyřešit záludný matematický příklad, stanovit odbornou lékařskou diagnózu i spolumoderovat podcast. Škáluje se s množstvím dostupného výpočetního výkonu a nezdá se, že by kdy měl narazit na plató.

Večer před naší snídaní jsem viděl video, na němž robot s tímto novým druhem softwaru zíral na své ruce, jako by je poznával, a pak roztřídil hromádku barevných kostek. Z toho videa mi naskočila husí kůže; vyřazení mého druhu z provozu se zdálo nadosah. Huang,který si právě prsty obaloval klobásu palačinkou, mé obavy smetl ze stolu. „Já vím, jak to funguje, takže tam nic není,“ řekl. „Funguje to úplně stejně jako mikrovlnka.“ Naléhal jsem. Autonomní robot přece představuje rizika, jaká mikrovlnná trouba nemá. Odpověděl, že se té technologie nikdy nebál, ani na okamžik.„Jenom to zpracovává data,“ řekl.„Je spousta jiných věcí, kterých se má cenu bát.“

Kam to povede, se můžeme jen dohadovat. Mnozí technologové se dnes obávají, že schopnosti AI přímo ohrožují samo přežití lidstva. (K těmto „doomerům“ patří i torontští vědci, kteří jako první rozjeli AI na Huangově platformě.) Huang takový pesimismus odmítá. AI je pro něj čirou silou pokroku; prohlásil, že roztáčí novou průmyslovou revoluci.

V této otázce skoro nestrpí nesouhlas a silou osobnosti dokáže lidi zastrašit. („Bavit se s Jensenem je jako strčit prst do zásuvky,“ řekl jeden z jeho manažerů.) Huangovi zaměstnanci ho zbožňují; věřím, že by za ním skočili z okna mrakodrapu,kdyby v tom viděl tržní příležitost. V květnu 2023 stovky vůdčích osobností oboru podpořily prohlášení, které kladlo riziko nekontrolované AI na roveň jaderné válce. Huang ho nepodepsal.Někteří ekonomové poukázali na to, že průmyslová revoluce vedla k relativnímu úbytku koní na světě, a ptali se, jestli AI neudělá totéž s lidmi.„Koně mají omezené kariérní možnosti,“řekl Huang.„Například neumějí psát na klávesnici.“

Když dojídal, svěřil jsem se mu s obavou,že už brzy vložím poznámky z našeho rozhovoru do nějakého inteligentního stroje a pak budu přihlížet, jak z nich vytvoří uspořádanou, lepší prózu.Huang nad tou možností nemávl rukou, ale ujistil mě, že můj okamžik Johna Henryho (chvíle, kdy člověka překoná stroj)  je ještě několik let daleko. „Nejdřív si to přijde pro beletristy,“ řekl. Pak dal servírce tisícidolarové spropitné a zvedl se od hromady talířů s napůl snědeným jídlem.

................

z Úvodu autora