Další kniha Davida Černého o zajímavostech Prahy

Kniha Moje tajemství Prahy přináší pestrou mozaiku historických zajímavostí, legend, drobných kuriozit i událostí, které pomáhaly utvářet tvář města po staletí. Čtenáři se setkají s tajemstvím rakví, ze kterých se ozývalo ťukání, poznají osudy dávno zapomenutých domů a věží, nahlédnou do příběhů pražských kostelů, kašen či paláců a dozvědí se, proč bývala na Václavském náměstí sjezdovka nebo jak fungovala unikátní potrubní pošta. Nechybějí ani vyprávění o pražských Vánocích, legendární tramvaji „té trojce“, slavném parníku Vyšehrad či proslulé pražské šunce.

Ukázka:

Při psaní knih o tajemstvích Prahy zažívám velká dobrodružství. Nejen tehdy, když hledám ve starých knihách nebo slyším vyprávět pamětníky polozapomenuté příběhy. Moje práce není žádná systematická věda, nepokládám se za historika. Jsem jen vypravěč příběhů, které slyším i zažívám. Některé zážitky si musíte chvilku přebírat a pak zjistíte, že vám nezbude nic jiného, než je prostě přijmout.

Jako když jsem po letech navštívil hrobku českých panovníků pod podlahou svatovítské katedrály. Prohlížel jsem si sarkofágy, ve kterých spočívají ostatky našich velkých králů. Leží tu i syn Karla IV. Václav IV. Na jeho sarkofágu je napsáno jeho jméno a pod ním je osobní znak krále – reliéf ledňáčka ve věníku. Tento pozoruhodný ptáček je úzce spjat s naším městem – jen na Staroměstské mostecké věži jich najdete šestnáct. Ale toho nejstaršího najdeme v kapli Staroměstské radnice, kde navíc ve věníku, tedy smotané látce, nesedí sám. Jsou tu nad vchodem do svatyně tulící se ledňáčci dva.

Symbolika ledňáčka by vydala na samostatnou knihu. Ledňáček je symbolem věrné a vroucí lásky, kterou Václav IV. prožíval se svou druhou manželkou, krásnou Žofií Bavorskou. Dvojice ledňáčků se objevuje v dávné antické pověsti, kde se dcera vládce větrů Alkyoné provdala za krále Kéýka, vášnivého mořeplavce. Alkyoné nerada viděla, když se její milý vydával na moře – od otce věděla, jak prudké a zrádné mohou mořské větry být. A tak se jednoho dne stalo, že muže zastihla prudká bouře a vítr mrštil jeho lodí na skaliska. Když pak Alkyoné viděla mrtvého manžela, vrhla se ze zoufalství do vln. Nedokázala si představit život bez milovaného muže. Bohové se slitovali a pro její velkou lásku ji proměnili v ledňáčka. Oživili i jejího krále a proměnili ho také v drobného pestrobarevného ptáčka. A tak spolu žijí na břehu a bůh větru Aiolos ochraňuje je i jejich děti přede všemi nebezpečími. Milé Alkyoné se splnil její sen – zůstat v lásce se svým mužem na věky.

Před sarkofágem Václava IV. se mi vybavilo i to, že ledňáček je král rybář. Smotaný šátek, ve kterém sedí, je vera ikon, tedy rouška, kterou Ježíši při jeho cestě s křížem na popraviště podala svatá Veronika, aby si otřel tvář. Tento kus látky proto prý uchovává pravý obraz (tedy vera ikon) Ježíšovy tváře. Náš hrdina král rybář sedí ve smotané roušce nesoucí pravou podobu Ježíše. Je tedy strážce největšího tajemství.

Když jsem opustil hrobku králů a sešel k řece, posadil jsem se na lavičku. Tam u Hergetovy cihelny, na jediném místě v centru Prahy, kde není nábřežní zeď a kde můžete po přirozeném břehu dojít až k Vltavě. Věřte nevěřte, na zábradlí mola, kde přistávají turistické lodě, jen kousek ode mě přilétl ledňáček. A to je něco, to není jako když cvrnknete do holubů. Král rybář tam byl chvilku, jen pár vteřin. Kluci od vody, kteří vozí turisty, mi sice vyprávěli, že se ledňáček do centra Prahy vrátil, já ho ale viděl poprvé, až když jsem navštívil krále ledňáčka Václava IV. Praha zkrátka přináší nové a nové příběhy. Stačí se jenom dívat.

David Černý